Recenze: Katka (dokument)

"Mám dojem, že život píše příběhy docela jinak než scenáristé hraných filmů,“ tvrdí první dáma českého dokumentu Helena Třeštíková a její časosběrné snímky Marcela, René a nejnověji Katka jsou toho jasným důkazem. Jsme v nich totiž svědky zvratů a zápletek, jaké by nevymyslel ani sebelepší hollywoodský scenárista.

Marcela schytávala od života jednu ránu za druhou, ale snášela je statečně s větou: "Ale co, hlavně že jsou děti zdravý." Pak ovšem za tragických okolností přišla i o tuto útěchu... Český lev za nejlepší dokument let 1993-2007.

René byl za tuhého socialismu v pouhých sedmnácti letech co by student vojenského gymnázia vybrán jako odstrašující příklad k exemplárnímu potrestání. Za banální krádež dostal dva a půl roku natvrdo. Jeden přespříliš tvrdý rozsudek a z chybujícího mladíka je rázem desperát, který navzdory všem amnestiím, odhodláním a slibům, zas a znovu končí za mřížemi. Ačkoliv si na krk nechal vytetovat neumětelské Fuck of People, pravý opak toho, co chtěl říct, je pravdou... Evropská filmová cena 2008.

A do třetice všeho dobrého (filmu) a zlého (osudu) Katka, na začátku sympatická devatenáctiletá dívka, co chce po čtyřech letech strávených s drogou se svou závislostí skoncovat. V terapeutické komunitě Sananimu na jihu Čech ale dlouho nevydrží. Vrací se na ulici, špatného přítele mění za ještě horšího, krádeže za prostituci, squaty za opuštěné nádražní domky, přičemž pořád dokola tvrdí, že až opravdu bude chtít, půjde se léčit. Čekání na ten správný impuls přichází nečekaně v podobě těhotenství. Od této chvíle Katka, strhaná stařena v těle třiatřicetileté holky, už nebojuje jenom o svůj život, ale bude to stačit?

O drogách už vznikla spousta filmů, z těch českých zmiňme třeba sugestivní Pavučinu či autobiografického Kanárka, z těch zahraničních především dechberoucí Requiem za sen. Žádný z nich se ale svojí silou nemůže rovnat Katce. Snad proto, že všechno, co na plátně vidíte, je skutečné. Hory odpadků, v nichž Katka a její přítel žijí, pouliční násilí, prostituce, záchvaty agresivity a sebelítosti i drogová deliria, která člověku brání mluvit i myslet. Čím víc Katce držíte palce, tím užší jsou kola jejího bludného kruhu, v němž se pohybuje s jedním jediným děsivým přáním: "Chtěla bych víc chtít.".

Helena Třeštíková už o Katce natočila před devíti lety jeden film, cenami ověnčené V pasti. Právě to je zřejmě ten důvod, proč je expozice Katčina příběhu tentokrát poměrně svižná. Režisérka se nijak nepozastavuje nad rozporuplnými výpověďmi Katky o tom, proč vlastně začala drogu brát, a mílovými kroky spěchá k tomu pro ni klíčovému - Katčinu těhotenství. Pokud máme ale hlavní hrdince rozumět a vnímat její životní osud v širších souvislostech, pak by zastavení u startéru jejího prokletí bylo víc než na místě. Chtěla se lišit, být jiná, jak tvrdí jednou, nebo to byl důsledek znásilňování, kterého se na ní dopouštěl otčím, jak naznačuje jindy? Bez toho, aniž bychom jako diváci aspoň tušili, co z toho je pravda, co lež a co výmluva, není pohled na Katku úplný.

Je to ale také jediná výtka, kterou lze k novince Heleny Třeštíkové mít. Ve všech ostatních ohledech je třeba její práci jen a jen obdivovat. Nekonečnou trpělivost, důslednost, poctivost a odvahu, které dokáží ze chřtánu života vyrvat mimořadně autentické, protože skutečné, okamžiky a emoce. Emoce, které dokáží diváka zcela pohltit a ovládnout.