Zdeněk Jiráský: „Rád si u piva poslechnu osud bezdomovce.“

Já jsem si to docela užíval. Bavili mě lidi, se kterými jsem pracoval, atmosféra, která nás obklopovala. Zůstal jsem po celou dobu natáčení na exteriéru, do Prahy jsem se vůbec nevracel. Tak mě to tam bavilo.

Úplně spokojený může být jenom blb. Těší mě příznivé reakce na film, ale jsem si dobře vědom vlastních mantinelů. Radost mám z herců, z kamery, střihu, zvuku, hudby i obrazové postprodukce.

Drobně jsem se inspiroval osudy lidí ve svém blízkém i vzdáleném okolí. Nemám přehnané iluze o plnění snů, které máme ve dvaceti letech. A mám rád filmy, po jejichž shlédnutí si člověk řekne: „Tak jo, zítra udělám něco líp, než jsem udělal dneska.“

Výběr herců byl pro mě zásadní. S hereckým výkonem film stojí a padá a já nechtěl sázet na vyzkoušená a oblíbená jména, přeskakující z role do role a podporující tezi, že tady nikdo jiný není. Jsou tady. Jen musí dostat šanci předvést, že to umí. Na zaklínadlo divákem, který nechce vidět neznámé tváře, jsem alergický.

Práce s hercem je pro mě otázkou společného hledání. Vzájemného poslouchání se, oboustranné vůle k improvizaci. Až během zkoušení občas zjistíte, že to, co zdánlivě funguje ve scénáři, před kamerou šustí papírem. Důležité je porozumět si. Když to skřípe na osobní rovině, pak to musí být vidět i na plátně.

Trpím v tomto ohledu lehkou schizofrenií. Na jedné straně vím, že bez reklamní kampaně do kina lidi nepřilákáte, na druhé straně mě upřímně děsí malost hry na Hollywood… Asi platí něco jako přímá úměra mezi vynaloženými prostředky na PR a návštěvností kina, ale ty částky musí být obrovské, aby to mělo efekt. Hrát pro prázdný kinosál je noční můrou, podbízet se falešnými a vylhanými slogany o filmech roků a desetiletí je cestou do pekla. Nějaké festivaly ve hře jsou.

Periferie nabízí daleko víc dramatických konfliktů než napomádovaný bulvár v centru. Aspoň pro mne. V zaplivané hospodě jsou si lidi blíž než u mramorových stolků pod křišťálovými lustry. Nezajímají mě rozhovory předsedů správních rad, radši si u piva poslechnu osud bezdomovce.

Rád bych udělal film o holkách, které si během studia na vysoké škole vydělávají prostitucí. O jejich láskách, snech a nadějích.

Ten nejsilnější, který jsem letos viděl, je už čtyři roky starý. Jmenuje se 4 měsíce, 3 týdny, 2 dny a natočil ho rumunský režisér Cristian Mungiu. Moc filmů jsem letos nestihl, ale líbila si mi mimo jiné Aronofskyho Černá labuť.