Poslední česká premiéra. Poupata filmem, nebo utřinosem roku?

Prosincové filmy to mají těžké. Diváci stejně jako členové České filmové a televizní akademie (ČFTA) chodí víc po obchodech, než po kinech, takže návštěvnost takových filmů zpravidla nebývá velká a jejich ocenění na Českých lvech spíš mizivé než jakékoliv jiné. Ostatně své by mohly vyprávět Divoké včely či snímek Kdopak by se vlka bál, které si svoji zaslouženou pozornost získaly jaksi až dodatečně díky úspěchům na zahraničních festivalech (první bodoval v Rotterdamu, druhý na Berlinale). V podobné roli jsou teď i Poupata. Do kin přicházejí v největším vánočním shonu, kdy kina o každého diváka doslova škemrají, přitom je to film, který za vidění rozhodně stojí. Je totiž nekompromisní. Divákovi nepodlézá, ale taky na něj nekašle okázalou nudou.

"Moc dobrý scénář," odpovídá Vladimír Javorský lakonicky na otázku, proč se rozhodl přijmout rol   i hradlaře Jardy, co má dvě velké vášně - stavění modelů ze sirek uvnitř lahví a hrací automaty, zatímco jeho manželka (Malgorzata Pikus) nacvičuje spartakiádní Poupata, dcera (Marika Šoposká) je těhotná se zmrzlým andělem (debutující Vladimír Polívka) a syn (Josef Láska) se s mladickou naivitou a naléhavostí zamiloval do starší striptérky (skvostná Aneta Krejčíková).

"Hledal jsem pro svůj příběh nejvhodnější formu, která by byla srozumitelná a přístupná," říká scenárista a režisér Zdeněk Jiráský. "Poupata vypráví o lidech sociálně slabých, žijících v těžkých podmínkách, topících se v závislostech a jednajících navzdory osudu." Postavy jsou podle něj determinované prostředím, ve kterém žijí. "Zásadní změna v jejich životech je téměř vyloučena," říká Jiráský s tím, že sociální drama je mu blízké stejně jako třeba černá komedie, psychologický film nebo thriller. Sluší se dodat, že Poupata jsou tak trochu vším výše zmíněným.

"Z českých filmů posledních let se mi líbilo například Zapomenuté světlo Vladimíra Michálka, ze zahraničních zase Prolomit vlny Larse von Triera," vypočítává filmy svého srdce producent Viktor Schwarcz, i když sám takové filmy prý ne vždy točí. "Poupata Zdeňka Jiráského ale k těm silným přímočarým filmovým příběhům s velkými emocemi patří," dodává rozhodně.

Jiří Maryško, který v Poupatech představuje pěstitele marihuany Cyrila, o hlavních hrdinech filmu mluví jako o ukázkových produktech naší doby. "Jsou velmi pasivní, na druhou stranu se není čemu divit. Někdo dře ve fabrice, a přesto žije z ruky do huby, a během svačiny se na něj z novin zubí nepotrestaný Gross a jiné pochybné celebrity, které nemusí do smrti makat a nikdy to ani nezkusily. To je pak jistě nespravedlivé a demotivující. Takže je tady spousta lidí, kteří se nechtějí smířit s průměrem, a proto čekají na milionovou výhru, bohatého manžela, nebo na hvězdnou slávu, žijí ve falešném očekávání a než se stačí vzpamatovat, pijí krabičák na trase "B" pražského metra. A tam dál čekají na zázrak," říká Jiří Maryško.

Těžko říct, jaký distribuční a festivalový osud Poupata čeká (producenti usilují mj. o účast v Berlíně a Rotterdamu). Kritici zatím ale vesměs tahají známky, kterými letos dosud šetřily. Třeba nakonec Poupata nebudou utřinosem, ale naopak filmem roku!