Ondřej Novák: Lístky z nedopsaného deníku Lidic

S Adamem Dvořákem, Michal Hrůzou a Jamesem Harriesem jsme ještě před začátkem natáčení seděli v ostravské Stodolní ulici, když nás kolem půlnoci oslovil podnapilý domorodec. Přesně ten typ, co potřebuje mluvit, ale žádnou odpověď nečeká. Během dvou vět byl ve 2. světové válce, po dalších dvou větách v Lidicích. Bez dechu zíráme a nevíme, co si o tom myslet. Ještě se mi nestalo, aby se mnou cizí člověk začal mluvit o Lidicích

Můj první den je zároveň vůbec prvním natáčecím dnem Lidic. Začíná se ve věznici v Mladé Boleslavi. Můj hrdina Karel Šíma jde na návštěvu za otcem a donese mu med a ponožky. Nikdo moc nemluví, ani já. Jen se nesu na pocitu někoho, kdo ze slunečného letního dne vstupuje do provlhlé věznice, aby si promluvil s někým, koho vlastně moc nezná – i když si třeba kdysi myslel že zná. Karla Rodena i Petra Nikolaeva tu potkávám teprve podruhé v životě, mluvíme spíš šeptem. Vězeňské prostředí si o to nějak samo říká, podobně jako kostel nebo hřbitov. Ostatně do kostela i na hřbitov se během natáčení ještě dostanu.

Dozvídám se, že ve filmu nebudu hrát jen na harmoniku a varhany, jak se píše ve scénáři, ale i na tubu. Naštěstí až na podzim. Ale i tak - ajajaj!

Upozornění pro štáb na denním plánu: Nezavírejte se do cel, nejdou zevnitř otevřít.

Jen tak na okraj. Uplynulý týden jsem strávil v Uherském Hradišti na Letní filmové škole. Chvilku po tom, co jsme dorazili, jsem si v parku vedle kina Hvězda všiml mramorové desky s nápisem: "SAD MÍRU. Prsť Lidic. Lidice budou žít." Jsem tu pošesté, ale nikdy jsem ji nazaznamenal.

V kině v Roudnici nad Labem točíme moje milostné nezdary. Hereckou omladinu tvoříme já, Marek Adamczyk (v obleku a klobouku vypadá jako jeden z gangsterů amerických filmů noir, které jsem viděl v Hradišti), Marika Šoposká a Verča Kubařová. Verča v tom jede teprve od minulého týdne, roli Aničky přebírala krátce před její první scénou. Nálada v týmu dobrá. Většině štábu se ulevilo, že se na chvíli vzdálili z věznice.

Program u pokladny kina je z října 1939, my ale točíme rok 1941. Je to ale napsáno natolik mrňavým písmem, že nikdo z diváků nebude mít šanci si toho všimnout. Cedule na dveřích říká stroze: Židům nepřístupno. Přímo ve vestibulu kina, za zády kameramana, je pamětní deska se jmény roudnických občanů, zabitých v letech 1939-1945.

Dostal jsem nahrávku a noty na harmoniku.

 V noci po natáčení jsem nespal klidně. Zdálo se mi o zatýkání a popravách. Byl jsem ve skupině, která se rozhodla, že se zatknout nenechá. Od nejstaršího jsme začali polykat prášky s jedem. Pilule ale brzy došly. Náhradním řešením bylo sníst ruku někoho jiného?!?! Budík naštěstí zazvonil dřív, než jsem se stačil rozhodnout, ale i tak mi je úzko.

Na okraj. Včera jsem jel tramvají z Palackého náměstí na Anděl. Léta letoucí jsem si měl za to, že se tahle ulice jmenuje Zborovská. Teprve teď jsem si všiml, že Zborovská je k ní kolmá a že tahle se jmenuje - Lidická. Poslední dobou vidím Lidice fakt úplně všude.

Prší. V pražské Celetné ulici točíme soudní přelíčení s tátou Rodenem. Poprvé je na place řada vedlejších i hlavních postav: starosta Norbert Lichý, trafikant Ondřej Malý, četník Vlček Romana Luknára – a paní Zuzana Bydžovská jako moje maminka. Má na hlavě šátek, ve vlasech dobarvené šedivé pramínky a vypadá úžasně vesnicky. Petr Nikolaev ji seznamuje nejdřív se mnou a pak s druhou partnerkou - berlou, bez níž její  Anežka nesmí chodit. Trávíme spolu skoro celý den a pozvolna se seznamujeme, mluvíme hlavně o motivacích našich postav, ona zásadně mluví o své postavě ve třetí osobě.

Ke konci dne cítím opravdovou úzkost, všude je plno esesáků, tátu odvádějí. Není to blbě takhle cítit? Nebude to přehnaný?

Dostal jsem harmoniku.

Cestou domů se dozvídám, že na Liberecku řádila blesková povodeň. Tři mrtví.

Už neprší. Točíme zase v Mladé Boleslavi. Zase návštěva u otce ve vězení. Tentokrát ta první - jen já, táta Roden a dva dozorci. Není to taková síla z prostředí jako posledně, ale i tak úžasná práce.

O pauzách pilně cvičím na harmoniku. Byl jsem už na jedné hodině u paní učitelky na Zbraslavi, v pátek mám fingovat hraní. Jsem na sebe zvědav.

Hospoda v Novém Strašecí. Natáčí se jedna z vůbec prvních scén filmu, svatba Vaška Fialy. Navzdory datu nijak kritický den. Dokonce i ta harmonika klapla. No, klapla, hrál jsem trochu jiné akordy, než jsem se učil, ale něco jsem mačkal a roztahoval a stlačoval měchy (stejně mi ji vykuchali, takže to nebylo slyšet) a při detailu mi ruce nezabrali. Kromě mě a Marka jsou v kapele ještě Vašek Jiráček a Petr Stach, kteří hrají pozdější britské letce Horáka a Stříbrného. Písnička "Což se mně má milá hezká zdáš", jejíž text se tu ale nezpívá, má být ironií k faktu, že si Vašek bere nejošklivější holku z Lidic.

Prostředí je nádherný, takže ani nevadí, že venku lije jako z konve.

Dneska to trochu skřípalo, hlavně Markovi. Ráno si roztrhl kalhoty, v cateringu ho štípla včela a pak dostal do citlivých míst berlou. Točí se pokračování svatby, moment, kdy shodou nešťastných okolností dojde k zabití mého filmového bratra mým filmovým otcem. Nejdřív dohady, jak to udělat, pak choreografie hádky i následné rvačky, to vše pod dozorem kaskadéra. Výměna pravého nože za umělý, namáčení ruky do umělé krve. Vypadá to tak úžasně, až je mi z toho úzko. Tonio točí nádherný obrázky.

Tátu Karla jsem dneska viděl na naposledy, víc společných scén nemáme. Po odjezdu jeho i většiny ostatních točíme s Markem, Zuzanou Fialovou a Romanem Luknárem ještě dvě scény. V obou je Karel Šíma opilý, každá scéna ale patří do úplně jiné části filmu.

Večer štáb podivuhodně ožívá a rozjíždí se akce Loterie. Každý hodí do krabice stokorunu se svým jménem, po týdnu režisér jednu vytáhne a její majitel dostane celý obsah krabice. Vyhrává - catering!

Dneska to jde ztuha. Obraz je dlouhý. Fotbalisté Lidic vyhráli pohár, spousta hlavních postav se opije a pak jsou k sobě upřímní. Karel se pokouší navázat kontakt s jednou z místních dívek, ale už má taky nabráno... Na tenhle záběr čekám většinu dne, ale aspoň jsem stihl dočíst knížku - Nokturno od Zdeňka Mahlera, předlohu scénáře. Moje postava tam skoro není, ale zase je to jiný úhel pohledu na to všechno. Pozoruhodný.

Jsme na place čtrnáct hodin, končíme v jednu ráno, úplně mrtví.

Jsme poprvé v Lidicích, tedy v Chcebuzi, kde filmoví stavitelé zčásti využili autentickou náves i s kostelem, z části dostavěli nové baráky, jen ze dřeva, ale dokonalé. Kouzelníci.

Dneska točím i s Martinem Severýnem. Hraje německýho vojáka, co má pustit nás, dělníky, do vesnice, odkud se už nedostaneme. Poprvé jsem se teda dostal do toho dne, kdy to všechno skončí, začíná jít do tuhýho. Podél cesty do vsi stojí Němci i čeští četníci, ale po několika klapkách režisér četníky odvolává – nebylo by to historicky možné. Větu, kterou měl říct český četník, řekne komparzista v kostýmu Němce, ale točí ho jen zezadu, aby se to dalo nadabovat do němčiny. Film je kouzlo.

Od včerejška tu mají i druhý štáb, který vede výkonný producent David Rauch – s ním točíme, aby nám nezapadlo slunce, obraz další, zas jen s Markem. Jde to rychle.

Asi můj nejkratší natáčecí den, na place jsem byl hodinu, před kamerou asi dvacet minut. Dělníci přijíždějí do vsi, která už ví, že je obklíčená vojáky. Nastává pozdvižení. Stihli jsme to všecko.

Když si to tak čtu, tak mě mrzí, že jsem to nedokončil, ale pak jsem měl natáčení asi týden v kuse a už jsem se k tomu nedokázal vrátit. Ale třeba z toho něco vybereš, pár dnů, takové lístky z nedopsaného deníku.