Speciál: Vřískot - zrod legendy

Na první pohled šlo o typického zástupce teenagerovských hororů, které slavily úspěch v osmdesátých letech (Halloween, Noční můra v Elm Street, Pátek třináctého, Dětská hra, Maniac Cop). Pověstné osmdesátky se nesly ve dvojí hororové rovině – děsily a bavily současně. Hollywood se dávno nesnažil tvářit seriózně. Tamní tvůrci pochopili, že pokud zrovna netočí monster-horory typu Věc a Vetřelec, je lepší přisadit vtipem. Freddy zabíjel děti s hláškami, že by mu i Jack Sparrow nestačil, Jason Voorhees nechával oběti vymáchat v cynických úmrtích a podobně to fungovalo u ostatních. Kombinace hororu a humoru došla svého vrcholu Příběhy ze záhrobí s lidskou kostrou jako moderátorem. Koncept fungoval, měl však limity. Za hrdinu tu byl záporák. Ano, Jamie Lee Curtis byla vřískající královna, ale to bylo asi tak všechno. Oběti nebyly podstatné, hlavní byl maniak, který utvářel show. A ten se po čase vždy okoukal.

Wes Craven, který kdysi stavěl žánr na nohy právě sarkastickým Freddym, to moc dobře věděl. Vzal si proto k ruce žánrového nadšence Kevina Willamsona a začali spolu tvořit film, který měl změnit tvář žánru.

Základní linka jejich novátorského počinu byla přitom až tristně jednoduchá – malé, ospalé město, skupinka mladých lidí a vraždící maniak v masce. Z něčeho takového změna konceptu skutečně nevyčnívala a také se Vřískotu před uvedením nikdo příliš nevěnoval. Když pak konečně dorazil do kin, bylo všem jasné, že jsou svědky změny. Změny, která tak dlouho v žánru chyběla.

Vřískot nastavil několik nových pravidel:

Craven měl v prvním Vřískotu jediné známější jméno a to Drew Barrymore (která se stala i hlavní tváří plakátové kampaně). A k překvapení všech právě ona umře jako první, což byl zcela nečekaný vývoj (když máte ve filmu jedinou hvězdu, logicky čekáte, že film potáhne až do konce). Tímhle krokem Craven totálně zamíchal kartami. Po úvodním mordu naběhlo na scénu x mladých postav a divák absolutně netušil, kdo se dožije závěrečných titulků.

Jedním dechem je třeba dodat, že tahle "revoluce" vyšla tvůrcům prvního Vřískotu zcela náhodou. Craven chtěl původně Barrymore obsadit do hlavní role. Ona měla závazky jinde a tak navrhla, že si střihne jen úvod.

Williamson si uvědomoval, jakým způsobem opomíjeli osmdesátkové horory postavy určené k likvidaci. Do jisté míry to Williamson sám dodržel – ty nejméně podstatné charaktery mají nejméně prostoru a hlášek. Jinak ale téměř každého vybavil Willamson nějakou chytrou replikou, či osobitou scénou. Ve Vřískotu není zabiják oním hláškonošem, ale skutečnou hrozbou v pozadí, která ze sebe nutně nedělá šaška pro pobavení publika.

Tím nejpodstatnějším rysem Vřískotu je práce se samotným žánrem. Postavy jsou z našeho světa, sledují stejné věci jako my a tudíž přirozeně ví, jak to v hororových filmech chodí. Na téhle myšlence vystavil Williamson prakticky celou podívanou. A protože i vrah je v tomhle případě „jen člověk“ a jednou z postav, myslí mu to úplně stejně. Ve Vřískotu proto nastává vzácný případ vyrovnaného boje, kdy má sice vrah (je to nevyhnutelné) navrch, ale ne pokaždé a je si toho dobře vědom.

Odkrývání vrahovy identity za pomoci stop a využívání informací je v podstatě ryze detektivní záležitost. Craven s Willamsonem si ji přesto drze protlačili do hororu. Každý může být vrah, neboť každý má nějaký motiv.

Těmito čtyřmi body stvořil Vřískot prototyp nového hororu postaveného na klasických základech. Kdybychom všechny body odstranili, pořád by Vřískot žánrově fungoval, nikdo by se ovšem o něm nemluvilo. Svěžest a hravost, s jakou tvůrci přistoupili k filmu, ale byla inspirující a pro fanoušky žánru i opojná. Běžný divák detaily přirozeně nikdy nedocení a právě takový bude vnímat Vřískot jen za „další typický horor“ (omyl v tomhle případě nemůže být vetší). Zkušený divák naproti tomu bude žasnout nad všemi detaily, neustálým popíráním klasických hororových klišé (vrazi se situují do obětí), jejich současným využíváním (panny přežijí) i nad odkazy pro opravdu hardcore nadšence (pan režisér v cameu školníka Freddyho).

Vřískot byl svěží redefinicí především proto, že byl natočen fanoušky žánru, kteří byli současně schopní filmaři. Něco takového se sejde jednou za generaci, což ostatně dokazuje i ta skutečnost, že žánr od té doby z legendárního Vřískotu žije. A je otázkou, kdy ho někdo dokáže zastínit.