Rozmarná léta českého filmu: Vetchý fejeton

Přiznám se, že mi to přijde komické, i když vlastně logické. Každého zajímá a baví trochu něco jiného, každý má k českému polistopadovému filmu jiný vztah. Funguje tu jistá předpojatost, ke které si dodatečně hledám odůvodnění, ať to stojí, co to stojí. Už proto, že je to pohodlnější než si pokaždé utvářet nový názor. Budiž.

Ještě zajímavější mi ale přijde sledovat sílu osobních antipatií. Petr Vachler? Nežere maso, nepozná vtip. Václav Marhoul? Rozkradl Barrandov. Jiří Pomeje? Směšný tlučhuba. Ondřej Vetchý? Trapný dětina. Zdeněk Troška? Beskrupulózní kýčař. Zdeněk Svěrák? Převlečkabátník, který se má v každé době dobře... Urazit se dá prostě každý. Rychle. Snadno. Anonymně. Argumentů netřeba.

I tady se dají reakce pochopit. Všechno jsou to lidé, kteří nějakým způsobem vystupují z davu. Dosáhli jistého úspěchu či mediální pozornosti, navíc si dovolují ten luxus být sví, což provokuje a dráždí - zejména lidi nespokojené či vyloženě frustrované. Nechme stranou, do jaké míry je jejich úvaha, že plivancem dotyčného ponížím a sebe povýším, správná, chtěl bych upozornit ještě na jinou věc - každý z hostů cyklu je vydán napospas nůžkám střihače a každý díl má jen 52 minut, ať v daném roce vzniklo jenom devět filmů nebo třiatřicet.

Příklad? Ondřej Vetchý v prvním díle mluvil o tom, jak všem Klementům Gottwaldům na svých stokorunách, které dostával k výplatě, domalovával hitlerovský knírek a jak po pasážích okolo Václavského náměstí maloval křídou na zeď Smrt KSČ! Mnohým se to zdálo dětinské a trapné. A možná i právem. Byl to ale jen kratičký výsek situace, ve které se tehdy ocitl.

Za herecký výkon ve filmu Dům pro dva sbíral po celém světě jednu cenu za druhou, ale komunistický režim ho odmítal kamkoliv pustit. Povolil teprve ve chvíli, kdy byl Ondřej jako první Čech nominován na Evropskou filmovou cenu (tehdy se ještě jmenovala Felix). Zatímco Ondřejovi pořadatelé platili ubytování v západoberlínském hotelu Kempinski, jeho tři estébáci, kteří na něho dohlíželi, se museli pravidelně vracet do Berlína východního.

On, Ornella Muti, Gina Lollobrigida, Giulietta Masina, Ben Kingsley, Bernardo Bertolucci a další hvězdy evropského i světového filmu, které pro nás za železnou oponou byly tehdy zcela nedostupné, ale také Enrique Iglesias a další v divadle pro zhruba dvě stě hostů. "A oni se najednou zvedli a skandovali asi pět minut jednotu Evropě," vzpomínal před kamerou Rozmarných let Ondřej Vetchý. "A já jsem si taky stoupl a teď jsem na těch pět minut patřil do Evropy, bylo to příjemný, hrozně hezký, ale mělo to i svoji druhou tvář. Po návratu jsem se dostal velmi rychle do konfliktu s režimem, urychlilo to moje dospívání."

Začal malovat Gottwaldům na stokorunách hitlerovské kníry (tahle bankovka tehdy byla nová a celý národ cítil, že s výběrem osoby to režim opravdu přehnal), psát po pasážích Smrt komunistické straně a ještě se k tomu hlásit (což mu přinášelo problémy nejen v divadle), nutit taxikáře k podpisu petice Několika vět jinak jim nezaplatí atd. atd. Dětinské a trapné? Možná, ale ještě víc opravdu zoufalé. A i tak pořád jen malý výsek jednoho života.

V dvaapadesáti minutách opravdu nelze obsáhnout všechno o daném filmovém roce, jeho tvůrcích a filmových hrdinech. Některé věci jsme museli krátit víc, některé méně, na některé se, bohužel, vůbec nedostalo. Tak to prostě je a zkušený  divák by to měl nejen vědět, ale tak trochu s tím i počítat. Něčí výpověď krácením utrpěla, jinému třeba pomohla. Prvním se omlouváme, druzí nám děkovat nemusí. :-))