Rozmarná léta českého filmu: Krasobruslařský fejeton

Jsem v jiném, mně dosud zcela neznámém stavu. Situaci, kdy dopíšu nějaký óbr článek, velmi dobře znám. Text se mi zdá naprosto banální a nudný, já hloupý a zoufale neschopný. Jsem tématem natolik zahlcen a přesycen, že zkrátka a dobře nemám odstup, který se dostavuje až po určitém čase.

Teď jsem těsně před startem vysílání dvacetidílného dokumentárního cyklu, pod kterým jsem podepsán jako jeden ze scenáristů. Zažívám směs nervozity a očekávání neznámého. Na jednu stranu mě těší, že ani mnohem zkušenější kolegové z televize v daném případě netuší, co čekat, na druhé straně mě to znervózňuje snad ještě víc.

30. prosince 2010 jsem byl na Kavčích horách na schvalovačce dalších dvou odevzdaných dílů. Těch pět šest lidí v malé temné projekci jsou vlastně naši první diváci, proto se - přiznávám - víc dívám na ně než na plazmu. Občas se smáli, občas se divili, jak byl někdo neuvěřitelně mladý, jindy měli potřebu komentovat právě viděné či řečené. Ze všeho nejradši ale mám, když jen tak s blaženě nablblým výrazem civí, když jsou takříkajíc ve filmu a nevnímají svět okolo. A o to hůř snáším, když pak lehký úsměv idiota zmizí a vrátí se do normálu. Najednou vidím ty miliony rozsvícených televizí po celé republice a v nich mamku, taťku a děti s nenapsanými úkoly, seniory v domovech důchodců, chlapy v hospodě, zamilované v postelích, rozhádané v trucovnách, přísné oko profíků z konkurenčních televizí a hlavně a především ty, o kterých to vlastně celé je, tedy filmaře a rázem je mi hodně úzko. Jak všechny tyhle najednou bavit a zajímat? Jak před všemi obstát?

Článek mám pevně v rukou. Jsem autor a osoba plně zodpovědná, protože si svobodně rozhoduji, co v něm bude a co ne i jak to zpracuji. U dokumentárního cyklu tohoto typu jsem ze všeho nejvíc krasobruslař - musím vždycky něco vykroužit, jakkoliv kolekce filmů daného roku je nic moc či tvůrci (jinak třeba i šikovní a schopní) nemají talent a dar vypravěče. Najednou se mi vybavují díly, kdy byl takový přetlak zajímavého materiálu, že dobrá polovina toho padla ve střižně na zem. A samozřejmě mě znovu polévá mrazivé horko při vzpomínce na díly, kdy jsme všechno to nejzajímavější zastřihli a pořád to nebylo ono. Potom nezbývalo než přeskupovat, dál hledat v archívech, vnášet nadčasová a při tom zajímavá témata, prostě kouzlit.

Jak se to povedlo, fakt nevím. V tom je profese psavce papírového/internetového s profesí psavce televizního stejná. Nemám odstup, nemám tušení, co divákovi vlastně servíruji. Vím jen to, co diváka nebude a ani nemá zajímat - že času na dvacet hodinových dokumentů bylo zoufale málo (o penězích ani nemluvím), že za poslední půl rok jsem měl snad čtyři volné dny, že jsem se stal závislý na energetických nápojích, že ve čtyři se blbě usíná a v sedm ještě hůř vstává, že... Stop! Jako filmový kritik jsem se taky nikdy nezajímal o to, kolik měli tvůrci peněz a času a jestli režisér během natáčení náhodou netrpěl kolikou. A historii to už vůbec nezajímá. Prostě - jak mi říkával blahé paměti režisér Karel Kachyňa - zůstane film, který buď obstojí v souboji s časem, nebo ne.

A vy, milí diváci/čtenáři, budete první soudci. Tak ať se vám Rozmarná léta českého filmu líbí co nejvíc.

http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/21056226501-rozmarna-leta-ceskeho-filmu/