Český animovaný film stagnuje. Zachrání ho Pyšná princezna?

Nástup kapitalismu znamenal velké změny ve filmové produkci. Největším producentem se stala Česká televize, i tak se ale realizace neobešly bez podpory Státního fondu pro podporu a rozvoj české kinematografie. Jakmile se film přesunul na trh, přestala být práce u filmu zaměstnáním jako každým jiným, nastal tedy určitý odliv z pracovních míst a u oboru zůstali jen srdcaři. Kromě toho od konce 80. a do poloviny 90. let značně poklesla návštěvnost kin, a to ze dvou důvodů. Prvním byl rozvoj dalších médií, kde si diváci mohli film vychutnat, jmenovitě videa a s tím spojených videopůjčoven a komerčních televizí, jež vysílala atraktivní filmy. Druhým důvodem byl ubývající počet kin. Kolem roku 1990 jich bylo v České republice cca 1900, do roku 1996 klesl jejich počet zhruba na 700. Zároveň rostly ceny vstupného společně s náklady na život.

Zahraniční tvorba představovala v této nelehké situaci velké lákadlo, což se samozřejmě nevyhnulo ani animovanému filmu. Americký animovaný film představoval jiné animační techniky i přístup k vyprávění a šlo o poznání jiný estetický zážitek než dosavadní „pookénková" a papírková animace či loutkové filmy. Ostatně, v případě české tvorby byly spíše než kompletně animované filmy úspěšnější hrané snímky s animovanými prvky či triky.

První porevoluční český animovaný snímek od studia Krátký film, Tisíc a jedna noc, kombinoval plošnou a loutkovou animaci a byl v zásadě sestřihem epizod stejnojmenného seriálu a na dlouhou dobu byl také posledním, který se podíval do kin. V té době už do českých kin prosakovaly animované filmy studia Disney a nová generace českých diváků začala vyrůstat na Lvím králi či Pocahontas. V knihkupectvích se objevovaly doprovodné dětské romanizace disneyovek a další merchandising, takže pro českého diváka začal mít pojem animovaný film novější konotaci.

Výraznějším českým počinem bylo Fimfárum Jana Wericha z roku 2002. Loutky stále patřily k ceněným českým artiklům, alespoň pro český trh. Loutková antologie představovala nostalgický pohled na staré časy animovaných příběhů, určený více pro české publikum než pro široký trh, jeho strategie navíc oslovovala spíše starší generaci. Film nepředstavoval lákadlo pro děti, ale pro jejich rodiče, kteří by si mohli na své vzpomínání přivést potomky. Fanoušků Werichovy klasiky ale mohlo být přeci jen ještě více, do kina našlo cestu 119 tisíc diváků a tržby přesáhly 7 milionů korun. Což nebylo rozhodně slabé číslo, zahraniční konkurence ovšem atakovala větší návštěvnost.

Ve stejný rok byl také v kinech uveden film Báječná show, coby první český animovaný muzikál. Film o tom, jak si zvířátka promítají krátké příběhy, měl podobu zfilmované estrády a vykazoval zjevnou ambici. Coby předloha filmu posloužily klasické bajky Jeana de La Fontaineho. Klasickou animací vytvořené segmenty propojovaly vstupy ptakopyska/moderátora, vytvořené pomocí plastelínové animace. Každý ze segmentů byl krátkým muzikálem, a obsazení tak sestávalo především z řad zpěváků a zpěvaček. Alegorie na televizní estrády nicméně do filmových dějin nevstoupila.

Tou dobou už zámořské animaci disneyovek povážlivě konkurovala 3D animace v čele se studiem Pixar. Technologický pokrok byl zjevný, nicméně český animovaný film stále zápasil s hledáním cílové skupiny. Začalo to ale vypadat, že pro český trh není nic ztraceno, snímek Fimfárum 2 utržil přes 5 milionů korun a navázal na úspěch jedničky. Zároveň vznikl experiment Jedné noci v jednom městě, surrealistický loutkový horor. Potenciál loutek ostatně nespočíval jen v získání si dětského publika, s jejich pomocí vznikaly i umělecky ambicióznější, spíše hororové kusy. Z osmdesátých let si můžeme připomenout působivé kusy jako Krysař nebo Švankmajerovo Něco z Alenky, a tak leckomu mohla forma loutkového hororu připadat atraktivní. Ani podivný experiment ale neznamenal úspěch. Zároveň začínaly na trhu stále více dominovat 3D animované filmy.

Pixarovky dokázaly, že o animované filmy je stále zájem. Nicméně českému animovanému filmu chyběla konkurenceschopnost. Před revolucí platil československý animovaný film za špičku, jenže minulostí nikdo nežije. Vzdělávací systém se neadaptoval na nové trendy v animaci a tvůrci zpravidla necílí na „světového“ diváka. V závislosti na tom si projekt animovaného filmu těžko hledá investora, málokdy se totiž na první dobrou zdá, že se investice vrátí. Přesto kolem roku 2008 začal vznikat ambiciózní projekt, jenž měl obrátit vítr.

Z pozice scenáristy, kameramana a režiséra začal Jan Tománek připravovat ambiciózní animovaný film Kozí příběh – Pověsti staré Prahy. Film kompletně animovaný 3D technologií vypadal už tehdy jako velká výzva, největší animační 3D studio v České republice nemělo tak velkou kapacitu, a tak na filmu pracovalo dohromady 10 lidí. Státní fond na podporu české kinematografie do riskantního podniku nešel, a tak veškeré finance plynuly jednak z podpory programu MEDIA, jednak z prodeje merchandisingu spojeného s filmem.

V zahraničí snímek rozhodně zaujal, v roce 2010 film vyhrál hlavní cenu na mezinárodním festivalu pro děti a mládež Nueva Mirada v Buenos Aires, zároveň si odnesl Výroční cenu české filmové kritiky Kristián. Sám Tománek zastával bohulibé stanovisko, že za 30 milionů natočil minimálně stejně dobrý film jako jsou ty od Pixaru. O tom se dá sice vášnivě spekulovat, snímek ale zanechal v kinech solidní stopu, když ho v sálech vidělo přes 300 tisíc diváků. Už během propagace byly navíc jasné určité paralely s filmem Shrek, což ještě více ukazovalo na to, jak nedostatečně animace filmu vypadá. Druhý díl Kozí příběh se sýrem následoval o pár let později, zájem diváků ale výrazně opadl a sequel přilákal jen přes 120 tisíc duší.

Na rozvinutých trzích se ve světě podílí na animovaných filmech desítky až stovky tvůrců po několik let, Česká republika však v tomto oboru stagnuje. Podle studie Kanceláře Kreativní Evropa je pro úspěšné natočení českého animovaného filmu potřeba zahraniční spolupráce, koprodukce, či alespoň outsourcing. Bez něho lze takové technické úrovně, jakou už 30 let ukazuje Pixar, jen stěží. Zahraniční trh nicméně česká tvorba tolik nezajímá, nakonec, světový trh je příliš velký a Česko produkčně spíše pasivní. Nicméně i bez kompletní 3D animace vznikly minimálně dva formální experimenty s žánrem animovaného filmu, dvě komiksové adaptace, tentokrát dokonce s finanční pomocí ze zahraničí.

Alois Nebel z roku 2011 byl natočen jako standardní hraný film, pomocí rotoskopické animace byl ale převeden na animovaný film. Na technice pracovalo 29 profesionálů celé 2 roky. Naanimovat jeden pohyb zabralo 15 hodin. Náročný film získal 17milionovou dotaci ze Státního fondu České republiky pro podporu a rozvoj české kinematografie, přes německého a slovenského koproducenta také grant z německého fondu a slovenského ministerstva kultury. Zároveň film podpořila Česká televize. Rozpočet nakonec činil 80 milionů korun. Film v kinech nakonec tolik neuspěl, utržil zde pouze necelých 11 milionů korun a i přes svou svěží formu se počítá mezi propadáky.

I další celovečerní animovaný film, Čtyřlístek ve službách krále, využil německého investora, který společně se Státním fondem České republiky pro podporu a rozvoj kinematografie dodal rozpočet 30 milionů korun. To vypadalo slibněji, koneckonců Čtyřlístek vychází kontinuálně od roku 1969, takže se jednalo o značku, k níž mají vztah všechny generace. Od svého počátku byl také zamýšlený jako materiál pro film, proto Jaroslav Němeček nakreslil všechny postavy se čtyřmi prsty, jak bylo u animovaného filmu zvykem.

Určitým krokem dopředu byla také byla animace samotná. Tvůrci se snažili, aby animace evokovala klasické kreslené příběhy, a tak spojili počítačovou animaci s kresleným pozadím. Snaha vedla k vytvoření esteticky celkem výrazného stylu. Celkové tržby dosáhly na 28 milionů korun, což nestačilo ani na pokrytí rozpočtu. Oba filmy měly ten zásadní problém, že adaptace českých komiksů neměly jak oslovit zahraniční trh.

Když se tedy budeme zaměřovat na ryze animované filmy a vyloučíme loutkovou produkci z posledních let (Myši patří do nebe, Život k sežrání, Tonda, ), která mnohdy slabší návštěvnost kompenzuje kritickým úspěchem a prestižními cenami z domova i zahraničí, nenachází se na tom domácí tvorba od revoluce dvakrát růžově a stále spíše hledá půdu pod nohama. Projekty založené na tradičních značkách jako zmiňovaný Čtyřlístek či Hurvínek a kouzelné muzeum sice zvládnou přilákat rodinky do kin, kvůli většímu rozpočtu, jež tyto projekty logicky „spolknou", se ovšem i přesto často ani zdaleka nezaplatí a za hranicemi se neprosadí.

I když tedy sázka na prověřená jména občas zafunguje (blížící Bob a bobek si své publikum jistě najde), česká animace stále hledá svůj jasnější směr a tvůrčí jistoty. Může v tom zásadně pomoci animovaný remake Pyšné princezny? Také nová pohádka vznikala v koprodukci, konkrétně česko-polsko-slovenské spolupráci, opírá se o zvučnou předlohu a 3D animace přišla na 80 milionů korun. To sice pro animátory není mnoho a museli dělat kompromisy, zároveň se ovšem jedná o částku, která se jen z tuzemských kin obtížně vrátí. I když je komerční úspěch zatím nejistý, zvládá alespoň Pyšná princezna ukázat, že i v našich omezenějších podmínkách může vzniknout konkurenceschopný animák minimálně evropského formátu. A to by snad pozitivní energii do nejistých zítřků mohlo tuzemským tvůrcům poskytnout.

Podívejte se také na nejlepší animované filmy nebo na nejlepší pohádky

Zdroje: Mapování oboru animované tvorby v České republice, Kancelář Kreativní Evropa / Český film devadesátých let, Andrej Halada / Kinomaniak