Sigourney Weaver slaví 75 let, zůstává nejpřirozenější akční hrdinkou. Je mnohem víc než jen Ripleyovou
I když Weaver měla cestu před kamery jakožto dcera krátkodobého prezidenta stanice NBC a anglické herečky zdánlivě usnadněnou, proti ní stály různorodé faktory. Nezvykle rychle vyrostla a jejích 180 centimetrů čnělo nad spolužáky tím zprvu nežádoucím stylem přivolávajícím pocity sociální izolace a méněcennosti. Profesoři na Yale, kam se dostala přes Stanford a několikaměsíční dobrovolnou činnost v Izraeli, ji odpálkovali jako netalentovanou a vhodnou leda pro komedii. Tyto pochybovače záhy vyhodili a Weaver si klestila cestu na výsluní divadelními či kabaretními zakázkami.
Roku 1974 si připsala debut na Broadwayi po boku legendární Ingrid Bergman a o tři roky později si jí všiml Woody Allen, jenž pro ni napsal poměrně velkou roli ve své romantické komedii Annie Hall. Vinou hereččina úvazku v divadelním představení Titanic se její role ve filmovém debutu smrskla, ale přesto šla do konkurzu na inovativně pojatého Vetřelce. V silném uskupení tvořeném britskými i americkými charakterními herci měla zprvu nenápadnou pozici všedního „dělníka“ na obchodní lodi Nostromo, jejíž posádku tvořily postavy neutrálně koncipované pro ženské i mužské představitele.
„Co na tom miluji, a myslím, že efekt přetrvává, je to, že postava Ripley je téměř ztělesněním každého člověka. To mě osvobodilo od toho, abych musela hrát jako dívka nebo se oblékat jako dívka. To bylo od scenáristů velmi prozíravé. V určitém bodě dokonce zapomenete, že jde o ženu. Prostě víte, že to je Ripley a doufáte, že přežije," vrátila se v nedávném rozhovoru pro Deadline ke zrodu milované hrdinky, která v prvním filmu jako jediná přežije invazi zákeřného mimozemského organismu. Zrod a etablování Ripley i její představitelky se tudíž odehrával unisono v živém přenosu, a proto je i po čtyřech dekádách tak složité oddělit od renomované herečky její průlomovou postavu, tak význačnou pro obecné směřování kinematografie.
Do Ripley se Weaver s velkým úspěchem znovu převtělila roku 1986, kdy přímé pokračování Vetřelci zfilmoval James Cameron. Akčnější snímek proměnil žánr, herečce vynesl oscarovou nominaci a rozšířil charakterový oblouk postavy, který byl pro její představitelku vždy na prvním místě. „Ve Vetřelci jsem měla pocit, že Ripley improvizuje a hledá způsob, jak se dostat z té situace. A myslím, že nejdůležitější rozhodnutí, které jsem udělala, bylo skamarádit se s Ianem Holmem. Pamatuji si, že jsem mu velmi brzy řekla: ‚Bože, myslíš, že Ripley si myslí, že dělá správnou věc?' A on odpověděl: ‚Ano, rozhodně.' Já jsem namítla: ‚Já ne. Nemyslím si, že to ví.' Takže po celou dobu doufám, že dělám správnou věc. Nemám v tom žádnou jistotu, což postavu dostává do jakéhosi volného pádu, který mi myslím hodně pomohl," pozastavila se nad instinktivním chováním Ripley v úvodním snímku, které se ve Vetřelcích lehce alternovalo.
Ripley už věděla, potažmo se oprávněně obávala, do čeho lidští hrdinové míří. Jako tvrdošíjná skála odolávala zprvu nabubřelé partě elitních žoldáků a nakonec si opět musela poradit na vlastní pěst. „Na Vetřelce nepohlížím jako na akční film. Vždy jsem ho vnímala jako film o přežití. Vždy jsem se zaměřovala na postavy, spíše než na konkrétní žánr. Žánry vlastně moc nevnímám. Možná proto jsem mezi nimi během své kariéry tak snadno přecházela,“ popsala herečka, o niž byl počátkem osmdesátých let obrovský zájem.
Weaver dle vlastních slov vyhledávala silné příběhy a tolik se nestarala o přidružené aspekty hvězdné image. „Nejvíce si pamatuji, jak byli Ridley (režisér Ridley Scott) a (kameraman) Derek Vanlint velmi inovativní v tom, jak nás všechny propojili v těch malých prostorech. Ale po celou dobu jsem se cítila jako členka štábu — jsem ráda, že jsem to nebrala jako obrovskou průlomovou příležitost. Vždycky jsem jen hledala skvělé příběhy a chtěla být jejich součástí, a to byl můj kompas, místo abych přemýšlela o všech ostatních aspektech tohoto odvětví," vysvětlila s odkazem na zkušenosti z Vetřelce.
Peter Weir ji obsadil po bok Mela Gibsona v romantickém dramatu Rok nebezpečného života a velkou odměnou byla nabídka na hlavní ženskou roli v Krotitelích duchů. Ve fantaskní komedii o sympatických potíračích nadpřirozena se Weaver mohla uvolnit a dál se procvičovat v žánrových transformacích. „Ripley byla tak vážná, dalo by se říct až bez humoru, vzhledem k okolnostem. Přišla jsem z komediálního divadla a tam jsem se cítila nejpohodlněji. Když jsem četla Krotitele duchů, úplně mě to dostalo. Je to jeden z nejlepších scénářů, jaké jsem kdy četla, a byl tak zábavný. Bylo to radostné milostné vyznání New Yorku a Ivan (režisér Ivan Reitman) a kluci v tom byli skvělí. Hodně jsem se z té zkušenosti naučila. Vetřelec byl v podstatě můj první film a Ridley mi neustále musel říkat, abych se nedívala do kamery. ‚Opravdu bych ráda,' říkala jsem mu, ‚ale pořád mi ji strkáš přímo do obličeje!' Takže jsem si zamilovala přechod do jiného žánru po Vetřelci."
Největší variabilitu projevila roku 1988, kdy s velkými ovacemi zazářila ve filmech Gorily v mlze a Podnikavá dívka. Prvně jmenovaný příběh zvířecí ochránkyně a aktivistky Dian Fossey, která výrazně přispěla k výzkumu horských goril ve Rwandě a krátce před začátkem natáčení byla zavražděná, herečku přivedl k zájmu o ochranu životního prostředí a zejména jeho živočišné říše. Za oba snímky Weaver získala Zlatý glóbus, což se do té doby v jednom roce nikomu nepovedlo, a neproměnila dvě oscarové nominace.
Byla na vrcholu, odkud ji nemohlo sesadit ani chladnější přijetí třetího Vetřelce z roku 1992. Debutový film Davida Finchera měl proslule katastrofální produkci a bedlivě kontrolovaný režisér se jej posléze zřekl, což Weaver mrzí. Těší ji, že s mladým filmařem dali dohromady kvalitní pokračování, které s rostoucím věkem obstálo. A to více než problematičtější čtvrtý díl Vzkříšení z roku 1997, v němž Ripley už geneticky splývala se svou osudovou nemesis a nastavila dosud nejdrsnější tvář.
Herečka nicméně dál ztělesňovala i přívětivější postavy a sem tam, tak jako v kultovní sci-fi parodii Galaxy Quest, dala na odiv i sexy image. I kvůli své výšce se přitom nikdy nepovažovala za tradiční romantický objekt a nepřemýšlela nad sebou v těchto mediálních a castingových škatulkách. „Vlastně nepřemýšlím o tom, do jaké kategorie spadám v Hollywoodu kvůli své výšce — nikdy jsem neměla být ta klasická přítelkyně. Mám opravdu skvělého manžela, který je o pár let mladší než já. Takže si v reálném životě připadám jako kočka, i když tyhle role vždycky nemám,“ zmínila v rozhovoru s kolegyní Elizabeth Banks pro Interview Magazine manželství s režisérem Jimem Simpsonem, které trvá od roku 1984.
„Připadá mi vtipné, že když delší dobu hrajete roli jako Ripley, budou vám podstrkovat vážné role. Trvalo mi to dlouho, vlastně až do Krotitelů duchů. Ivan Reitman na mě tehdy myslel. Nikdy předtím jsem se s ním nesetkala. V podstatě jsem se musela proměnit v psa na jeho gauči v kanceláři," osvětlila své odhodlání uniknout jednoduché kategorizaci. Nejlépe to reflektují další rozmanité úlohy ve filmech jako 1492: Dobytí ráje, Dave, Před svatbou ne! nebo Vesnice.
S narůstajícím věkem bývá pro ženské hollywoodské hvězdy stále obtížnější najít lukrativní práci, ale Weaver má v tomto směru jednoho neocenitelného pomocníka. James Cameron na ni myslel také při psaní monumentální franšízy Avatar a herečce zamluvil part doktory Grace Augustine, která na vzdálené planetě Pandora dohlíží na projekt neuronového přenosu spících lidských jedinců do tělesné schránky místních domorodých obyvatel. Roku 2009 z toho vzešel nejvýdělečnější film všech dob a Weaver má předplacené místo ještě minimálně ve čtyřech pokračováních. Dvojka s podtitulem The Way of Water, kvůli níž se herečka naučila zadržovat dech až na šest a půl minuty, měla premiéru roku 2022 opět s impozantním finančním skóre. Třetí díl, který ponese podtitul Fire and Ash, už má hotovou produkci, a Weaver potvrdila, že se objeví i ve čtyřce a pětce.
Vedle toho si zahraje také ve Star Wars, další obrovské sci-fi sérii, kam naskočí v chystaném celovečeráku The Mandalorian & Grogu. Pomyslně si tím vykompenzuje nenaplněné naděje ohledně rozlučky s Ellen Ripley. Ta se měla před deseti lety vrátit v dalším Vetřelci v režii Neila Blomkampa, tvůrce District 9, jenž Weaver režíroval ve sci-fi Chappie. Z projektu ovšem sešlo a Weaver, která roku 2012 pozitivně šokovala hororové fandy zápornou rolí v kultovce Chata v horách, místo toho znovu na chvíli zamířila do světa Krotitelů duchů. Role v pokračování s podtitulem Odkaz její vlastní odkaz v dané sérii zpečetila.
Sigourney Weaver se tak vedle divadla může věnovat také televizní tvorbě, ve které zanechala stopu třeba zásluhou minisérie Politická hra. Loni v srpnu pak na Prime Video vyšel dramatický seriál Ztracené květiny Alice Hartové. Na letošním benátském festivalu Weaver převzala cenu za celoživotní přínos jako teprve třetí americká herečka – před ní se této pocty dočkaly pouze Jane Fonda a její velká kamarádka Jamie Lee Curtis. Obecně ji přitom těší rostoucí zastoupení ženských tvůrkyň a cementování tradice, již sama pomohla nastolit svou bezpochyby nejvýsadnější rolí. „Během mé kariéry bylo úžasné sledovat příliv žen do tolika různých sektorů, což do tohoto odvětví přineslo hodně čerstvého vzduchu. A rozhodně dnes hercům naslouchají více; už nejsme považováni jen za zboží, a to mi přijde velmi vzrušující."