Dobyvatel srdcí i zabiják. Alain Delon v těchto vrcholných dílech vytvaroval herecké generace

Dospívající floutek Delon se životem protloukal a nic neměl předurčené, zvlášť když se jeho rodiče rozvedli a on vyrůstal u pěstounů. Vůči společnosti si do rané dospělosti odnesl cosi temného a tehdejší francouzští tvůrci, ovlivnění radikálním a avantgardním smýšlením nové vlny, toho dokázali mistrně využít. Jeho profesorem se nejprve stal režisér René Clement, jenž tehdy pětadvacetiletého a hereckými studii nepolíbeného Delona obsadil do nadčasové úlohy intrikáře Toma Ripleyho.

Thriller V plném slunci (Plein soleil) podle knižní předlohy Patricie Highsmith Talentovaný pan Ripley vypráví o mladíkovi, jenž se vtírá do přízně bohatého přítele Philippeho (Maurice Ronet). Na jeho jachtě jej zavraždí a cestuje Itálií ve snaze zaonačit události a dostat se k nebožtíkovu dědictví, jež má díky jeho zásahům a změnám identity připadnout Philippeho lásce Marge (Marie Laforêt). Delon poslechl Clementa, podle něhož herec může svůj kompletní výkon založit na očích, a spalující riviérou prochází se zdánlivě nezúčastněnou vykalkulovaností. Pečlivě si chystá každý svůj krok a za poryvem elegance a svůdného šarmu vykvétá neodolatelný antihrdina, jenž tehdy v kinematografii ještě neměl své místo.

V Hollywoodu ještě oplakávali ztrátu svého rebela bez příčiny Jamese Deana a Francie zbožňovala chrabré či svědomité a morálně ryzí hrdiny v podání Jeana Gabina či Jeana Maraise. Delon, jehož výkon nadšeně vyzdvihla i většinou kritická Highsmith, představil nový typ protagonisty – příliš fotogenického a krásného na to, aby byl jednorozměrným zloduchem, a moc podmanivého, enigmatického a talentovaného k přehnané romantizaci. „Je lepší být dobyvatelem žen než zabijákem,“ pronese jedna z postav v Clementově dusné a vzrušující adaptaci, které Delon už v pětadvaceti letech vévodí a minimalisticky distribuuje sympatie i napětí mezi oslněné obecenstvo.

Tato věta přitom skvěle charakterizuje Delona obecně. Psalo a mluvilo se o něm v souvislosti s aférou Marković, tedy dosud neobjasněnou vraždou hercova bodyguarda a dobrého přítele z roku 1968. Víc ale ve veřejné sféře zakořenil jako lamač dívčích srdcí, což vtipně dokládá třeba aktuálně trendující fotografie z roku 1967, na níž herečka Marianne Faithfull sedí na gauči mezi Delonem a frontmanem Rolling Stones Mickem Jaggerem – se zájmem se naklání k tlachajícímu Francouzovi, zatímco slavný zpěvák smutně hledí na zapálenou cigaretu. Tuto rozdvojenou image, již během hercova několikaletého působení v Hollywoodu nedokázali vytěžit (tamní hezounci jako Paul Newman či Robert Redford ostatně ztvárňují úplně jiné typy hrdinů a jejich krása je víc konvenční), možná nejlépe odráží psychologický a jemně erotický thriller Bazén (La Piscine) z roku 1969.

Delon si v něm v režii Jacquese Deraye zahrál Jeana-Paula, milence Marianne v podání hercovy bývalé partnerky Romy Schneider. Dvojice tráví léto povalováním u bazénu ve vile poblíž Saint Tropez, když se náhle zjeví sebestředný Harry (Maurice Ronet), dávný kamarád Jeana-Paula a dřívější přítel Marianne, jenž přiveze i svou osmnáctiletou dceru Pénélope (Jane Birkin). Vztahový čtverec se zejména v případě soupeřících mužů odvíjí v přetvářce a zamlčovaných tužbách, v čemž vedle skvělého Roneta a sličných hereček opět vyniká hlavně Delon.

Ležérnímu antihrdinovi s cigaretou a asociální povahou snadno propadneme, ale instinkt zabijáka vyhlíží pravou chvíli k úderu. Francouzský idol stráví notnou dávku filmu v plavkách či do půl těla, a přestože Deray v tomto ohledu nadržuje zásluhou Schneider a Birkin i mužskému publiku, Jean-Paul je klíčem záhady. A to i přesto, že hlavní narativní důraz se klade na Marianne, která odlupuje přítelovu skrývanou osobnost a smiřuje se s rozplynutím šťastné iluze možná podobně jako Schneider, již rozchod s Delonem roku 1962 zasáhl. Svého krásného darebáka nicméně nemůže přestat milovat stejně jako jeho hypnotizované obecenstvo.

V té době už měl Delon za sebou řadu experimentů, ačkoli se nikdy nestal tváří „novovlné“ avantgardy pod taktovkou Godarda nebo Truffauta. Tíhl nejprve k pozdnímu neorealismu v režii Luchina Viscontiho, jenž mu roku 1960 zajistil hlavní roli v generačním rodinném a sociálně kritickém dramatu Rocco a jeho bratři. Delon hrál snílka Rocca, jenž přichází za bratry do Milána, kde doufá v soukromou i ekonomickou prosperitu. Neúspěšně následuje kariéru v boxu, kde jeho symetrická tvář zbytečně podstupuje riziko pohmoždění, a nakonec tragicky obětuje vlastní blahobyt ve prospěch ostatních.

Visconti rozpoznal propojení mezi Roccem, jenž se probíjí těžkými časy, a jeho hereckým představitelem, jenž si z raných let odnesl šrámy na duši. Delon tak v následujících letech díky svému charismatu utáhl i historické dobrodružství Černý Tulipán, ale nejlépe s kamerou i publikem rezonoval v meditativnějších polohách mužů, na něž společnost zanevřela a kteří se postavili proti systému.

Svou zřejmě nejikoničtější roli vytvořil pod Jeanem-Pierrem Melvillem v detektivce Samuraj. V prvních deseti minutách filmu nepadne jediné slovo a pouze sledujeme metodické přípravy osamělého nájemného vraha, pro něhož se Delon narodil. Pohled do jeho expresivních očí tentokrát opravdu zastane takřka veškerou komunikaci, ačkoli režisér trpělivě buduje zenový noirový příběh a bezvadně těží Delonovu image, kterou od té doby napodobují mezinárodní produkce a herci ze všech koutů světa. Za mnohé mu vděčí řada filmových zabijáků devadesátek včetně Leona, zádumčiví komiksoví antihrdinové či David Fincher, jehož loňský Zabiják vzdával Samurajovi poctu velmi nápadně.

Delon navázal sérií gangsterek včetně Sicilského klanu a dvakrát si zopakoval spolupráci s Melvillem. Herecky výraznější z nich spočívá v krimi Policajt z roku 1972, kde Delon papírově stojí na správné straně zákona. Svého nesmlouvavého poldu, pro něhož jsou důvěra a empatie cizí pojmy, nicméně tvaruje s obdobnou posedlostí a izolovaností jako nemluvného Samuraje. Al Pacino jeho výkony jistě bedlivě sledoval.

Cool image hercovi odlehčeněji vybrousila gangsterka Borsalino, v níž Delon spojil síly s šibalským frajerem Jeanem-Paulem Belmondem. Stylové retro popichování dvou macho osobností je hutným zdrojem pro encyklopedie hereckých star-studies a Delon v něm zpečetil jeden zajímavý kulturní vliv. Jeho hrdina Roch Siffredi totiž inspiroval k pseudonymu pornoherce Rocca Siffrediho, přičemž první část jména legenda pornobranže převzala od protagonisty Rocca a jeho bratrů.

Stejně jako Siffredi, jenž vede akademii pro aspirující pornoherce, by Delon ostatně mohl ve své branži vyučovat. Možná nejvyzráleji to dal na odiv v přehlíženém válečném dramatu Pan Klein z roku 1976, kde v kafkovské zápletce jakožto pařížský překupník umění roku 1942 pátrá po svém židovském dvojníkovi. Herec zachovává charakterní distancovanost, avšak v prostředí nacistické okupace a napruženého antisemitismu musí skrývat emoce a především strach z toho, že vzbudí nechtěné podezření. Někdo mu totiž ke dveřím nosí předplacený židovský plátek a Klein, jenž obyvatele ocejchované Davidovou hvězdou jinak vykořisťuje a s nacisty nemá problém, bojuje o zachování vlastní identity.

A také vlastní stoické tváře, která v Delonově podání dalece přesáhla portrét cool hezouna, jenž je permanentně nad věcí. Jeho herecký princip „The Look“, tedy upřený a hluboký pohled, mohla dosud ve světě napodobit jen hrstka herců v čele s Marlonem Brandem či Klausem Kinskim. Alain Delon vyprofiloval generace hereckých nástupců a zůstal svůj až do pozdních let, ať už to lidé interpretují jakkoli. Takový je vliv skutečné filmové hvězdy, jíž se velcí režiséři dokážou přizpůsobit.

Podívejte se na žebříček nejlepších herců podle Kinoboxu.

zdroje: The Guardian, Rolling Stone