Blondýn s černou botou Pierre Richard oslavil 90. Vzpomeňme na nejvtipnější komedie mistra roztržitosti

Výborný je i v podstatně vzácnějších dramatických úlohách včetně nedávné historické podívané Jeanne du Barry - Králova milenka, již v Cannes uvedl s hvězdným Johnnym Deppem. I tehdy ale pro německý tisk žertoval, že už jej mohou někam vyslat pouze jako „vysokého blondýna s ortopedickou botou.“ Narážel samozřejmě na jednu ze svých průlomových komedií, pro kterou si jej publikum ve Francii, Německu i České republice pamatuje nejen nejvíce, ale i nejraději. „My jsme dealeři snů, přinášíme emoce a smích,“ popsal Richard své tvůrčí poslání před třemi lety v rozhovoru pro CNN Prima News. V těchto případech se mu – často za nezbytné pomoci dalších ikon francouzské komediální scény – povedlo omámit humorem vůbec nejlépe.

Richard sbíral první výraznější filmové úlohy ve druhé polovině 60. let, přičemž v dramedii Alexandre le bienheureux jej poprvé režíroval Yves Robert. Nastupující herecká osobnost mu službu oplatila roku 1970 ve vlastním režijním debutu Roztržitý, který už názvem hovoří za vše. Robert dostal malou úlohu muže, jenž se ve svém bytě holí a nevěřícně pozoruje zmateného cizince jménem Pierre Malaquet (Richard), který si popletl byty.

Richard si sám napsal roli bodrého, ale zkrátka roztržitého mladíka, jenž po nástupu do reklamní agentury rozpoutá neodolatelně zábavný chaos. Talentovaný komik se výstižně strefuje do vlezlých kampaní a na hraně grotesky a převlekové komedie poprvé (a hned velmi razantně) upozorňuje na nový vůdčí hlas lehkého západního humoru. A přitom je to dějově tak jednoduché a přímočaré.

Bez něj by to nešlo. Yves Robert zrežíroval první sólový scénář pozdější legendy Francise Vebera o nic netušícím houslistovi Françoisu Perrinovi, jenž se ocitne uprostřed špionážní přetahované mezi nynějším šéfem tajné služby a jeho intrikujícím vyzyvatelem. Na smolařském i šťastném Perrinovi si ale všichni vylámou zuby, a byť Richard tentokrát hraje civilněji a s důrazem na nahodilost muže v absurdní spiklenecké situaci, opět dostáváme sérii promyšlených fyzických skečů a navrch parodovaných detektivních schémat.

Velký blondýn byl okamžitě populární zejména v Německu a po dvou letech si od Vebera s Robertem zasloužil neméně vtipné pokračování Návrat velkého blondýna. Richarda v tomto případě skvěle doplňují i vedlejší herci v čele s Bernardem Blierem a Jeanem Carmetem, jemnost parodie a rovnováhy mezi dvěma odlišnými žánry je navíc daleko noblesnější než v americkém remaku Muž s červenou botou, v níž si roku 1985 zahrál zcuchaný a vyjukaný Tom Hanks.

Po Veberovi se Richard spojil s dalším rýsujícím se klasikem tehdejší mladé bavičské vlny, režisér a scenárista Claude Zidi totiž válel díky bažantí sérii korunované legendární komedií Velký bazar. Oba dali hlavy dohromady nad scénářem a přišli s další pikantní záminkou pro sled groteskních katastrof, v nichž by se vyjeveně plavil snad i Jacques Tati.

Pierre je tentokrát maloměstský učitel, jehož kolegyně a zároveň partnerka tělocvikářka žárlí na pozornosti, jimiž jej zaplavují mladé studentky. Hrdina navíc píše za starostu jeho proslovy, za kamaráda novináře články a za ředitele opravuje testy, přičemž záměna tří různých dokumentů včetně inkriminující fotografie filmové hvězdy uvede smolařského sympaťáka do zběsilého pohybu. Scény z hodin matematiky, nekontrolovatelných nájezdů ve žlutém bouráku či úprků před indiány tvoří další okamžitou klasiku, u níž zaručeně pracuje i nostalgie. Tohle už dnes nikdo točit neumí.

Zvláštní případ sociálně angažované komedie sleduje Richarda jako novináře Perrina, jehož mocný šéf si kupuje lásku rozmazleného synáčka a otevře peněženku, když si synek jako další hračku vybere právě Perrina. Ačkoli scénář i režii obstaral Veber, Hračka zůstává „richardovskou“ komedií zejména pro absurdnost svého námětu, který ale ponouká velmi dramatické a kritické otázky.

Oblíbený herec tentokrát nedělá typické opičky a roztržitosti, nýbrž vystupuje jako člověk zbavený důstojnosti, jenž kromě potřebné obživy získává také ironickou i sentimentální roli občanskoprávního a lidského arbitra. S asociálním a deprimovaným chlapcem naváže přátelství a Hračka tematizuje, co vše si můžeme za peníze koupit (a co pro ně udělat), na zápletce, kterou lidé později kritizovali i v simpsonovské epizodě Homer versus důstojnost. Tady to ale Veber s geniálním komikem ustáli skvěle.

I v jednoduchosti bývá síla a Richardův čtvrtý režijní počin se může opřít o snadné ztotožnění s protagonistou, jenž strašně touží získat ženu svého srdce. Jenže je tak nesmělý! Neexistuje přitom lepší lék než se sebrat a zkoušet to, což v podání vždy nepřipraveného protagonisty, vrchního hotelového pokladníka Pierra, věci často spíš komplikuje.

Přímočará zápletka opět zametla prostor pro sérii divokých skečů, které alternují prostředí a plně využívají toho, že Richard nemusel říkat tak vtipné věci jako Felix Holzmann, aby byl na kameru nesmírně zábavný. Film ale dokáže příjemně zasáhnout i během hrdinových monologů a především svou náladou, která do srdcí sebenesmělejších diváků a divaček může vnést trochu vnitřní pohody, radosti a sebejistoty.

Richarda se roku 1980 chopil také zasloužilý klasik z éry Funèse a jeho Velkého flámu či Pošetilosti mocných, režisér a scenárista Gérard Oury. A vymyslel pro něj možná nejvypečenější scénář hercovy kariéry, který se záměnou identit zachází snad ještě divočeji než Velký blondýn. Neúspěšný herec Grégoir zajásá, když namísto reklam na psí konzervy obdrží filmovou roli zabijáka. Dorazí nicméně do kanceláře skutečného mafiána a pošlou jej do Saint Tropez, kde má zavraždit obchodníka se zbraněmi.

Další z hercových popletených postav se opět vyznačuje vášní pro ženy, přičemž ta jemu nejbližší pochopitelně pracuje u policie a na místo plánovaného setkání všech pravých i falešných zabijáků také přijíždí. Jako správná špionážní parodie film nešetří absurdními technickými vychytávkami včetně auta, které se stisknutím jediného čudlíku promění v pohodlné milenecké lůno. Náhodné a vtipné útoky hlavního hrdiny jsou pro záporáky samozřejmě devastující podobně jako pro naše bránice.

Další spolupráce s Veberem a první vůdčí tandem utvořený s hvězdným Gérardem Depardieuem vsadil na koncept detektivní buddy komedie, s nimiž se posléze roztrhl pytel i v Hollywoodu. Američané ostatně Kopyto o dekádu později přetočili s Martinem Shortem a Dannym Gloverem.

Depardieu hraje zásadového detektiva Campana pátrajícího po unesené dívce v Mexiku, jemuž má pomáhat Richardův Perrin, jako už tradičně charakterizovaný jednou zdejší teorií o smolařině. Příběh se v podstatě prosmýkává změtí náhod a nešťastných incidentů, jimiž Perrin nechtěně kazí jinak vážnou pátračku a Campana přes původní nevěřícnost pookřává a uznává, že někdo má holt smůlu. Humor je založený spíš na situační a fyzické komice, ale už pro nadčasový námět a zvládnutý balanc mezi komedií a detektivkou se na Kopyto hezky vzpomíná.

Trio od Kopyta se pro značný úspěch a všeobecnou spokojenost znovu sešlo už po dvou letech v další Veberově klasice, která kombinuje bláznivou komedii, rodinné drama a novinářskou krimi s gangstery, kteří jsou dvojici nesourodých hrdinů v patách. Lucas (Depardieu) je mužný reportér připravený nakydat špínu na zkorumpovaného politika. Pignon (Richard) je… však už víte. Oba přitom v přibližně stejnou dobu chodili s Christine, jejíž syn se s jejím současným partnerem Paulem ztratil. Oběma mužům řekne, že dítě je jejich, a začíná vzrušující honička.

Nepravděpodobně zamotaný příběh letí vpřed a zastavuje leda tehdy, když se potřebujeme vzpamatovat ze smíchu nebo snad utřít slzu dojetí, jelikož tohle taťkovské řemeslo zpracovává i přirozené emoce. Vtipy zase stojí zejména na charakterním kontrastu a na neúnavném Richardovi, který tu příhodně trénuje smích a pláč v jednom – a zase mu to dosyta baštíme.

Lucas a Pignon v režii Vebera podruhé a v obdobné charakterové partii, která však s příběhem dvou otců jinak nesouvisí. Lucase tentokrát propustí z vězení a novopečený vzorňák si jde uložit peníze do banky, kterou však přepadne zmatený a zoufalý Pignon, nezaměstnaný samoživitel vyhlížející lepší zítřky v zahraničí. Zrovna tvrďáka Lucase si vybere jako rukojmí a za uprchlíky se ženou policejní složky, které z lupu samozřejmě podezírají čerstvě propuštěného mizeru.

Vrchol plodné herecké spolupráce ukázal, že podobná dvojice ve světě filmové komedie tehdy nebyla. „Mezi Gérardem a mnou existovala alchymie, která se jen těžce vysvětluje. Byli jsme jak oheň a olej. Moc jsme si rozuměli, nejen ve filmech. Kdekoli jsme se potkali, jako by mezi námi fungovaly úplné elektrické výboje. Nemyslím, že by se později ve filmech povedlo další takové spojení dvou odlišných lidí,“ tvrdil Richard v rozhovoru pro iDnes roku 2014. V Uprchlících, jež sám Francis Veber přetočil do americké verze s názvem Tři uprchlíci, opravdu vše šlape jako precizní chemická sloučenina. Pierre Richard s nimi zakončil svou zlatou éru, na kterou se bude vzpomínat snad i tehdy, když už žádní přímí pamětníci nezůstanou.

Podívejte se také na žebříček nejlepších francouzských komedií podle Kinoboxu.

zdroje: iDnes, CNN Prima News, Kinobox