Oscarový režisér ve Varech. Připomeňte si 5 významných filmů Stevena Soderbergha

Soderbergh už v pubertě věděl, že chce být filmařem, a debutový snímek Sex, lži a video z roku 1989 mu už v šestadvaceti letech vynesl Zlatou palmu na festivalu v Cannes – jako vůbec nejmladšímu režisérovi. Začínající tvůrce si film sám napsal, zrežíroval i sestříhal a představil čtyři romanticky propletené aktéry, přičemž pravdu o jejich minulosti a sexuálních touhách vyjadřuje prostřednictvím videonahrávek, které protagonista pořizuje. Soderbergh zde ustavuje svou formu na zvláštním pomezí minimalismu a manýrismu - příběh je velmi dialogový a jednoduchý, ale ozvláštněný nelineárním vedením pozornosti a samotnou rolí videa, jímž je hlavní hrdina fascinovaný stejně jako režisér.

Ve svém druhém snímku režisér zaostřil na slavného pražského spisovatele Franze Kafku, jehož v podání Jeremyho Ironse ponořil do vyšetřování tajemného spiknutí kolem roku 1919. Stále sotva třicetiletý tvůrce kreativně imitoval formu hororových žánrovek ze 20. a 30. let a retro prostředí utváří spíš na základě Kafkových děl a symboliky nežli podle historických měřítek. Pro Empire se Soderbergh před několika lety svěřil, že slabé dobové přijetí dnes kultovního snímku jej frustrovalo. Skočil tudíž po příležitosti koncipovat novou verzi, která má být tonálně přímočařejší, ale také umělečtější a vhodná do festivalového oběhu. „Reakce byly rozporuplné, spíš negativní. Pokouším se to zcela překlopit v naději, že se alespoň sjednotí… Představoval bych si to abstraktnější a výrazněji umělecké,“ poznamenal na adresu nové verze nazvané Mr. Kneff, již ve Varech uvede v sekci Touha stát se Indiánem: Kafka a Film.

Tematické odkazování k samotnému médiu se u Soderbergha vyjevuje nápadným stylem, kdy mění i ze scény na scénu způsoby osvětlení, obrazové filtry, objektivy či zvukový design. Vhodný příklad představuje právě Traffic, s nímž na oscarovém ceremoniálu roku 2001 porazil jednak Ridleyho Scotta s Gladiátorem, jednak sám sebe s Erin Brockovich. Ve hvězdně obsazeném a komplexním vyobrazení drogové problematiky, která sužuje Spojené státy i sousední Mexiko po desítky let, se dané nebezpečí dotýká všech, od řadových mexických policistů a drogových papalášů přes zranitelné teenagery až po vrcholné politické činitele. Mexickou linii s Beniciem Del Torem odděluje oranžová expozice, zatímco americké části aplikují namodralý obraz či přirozené osvětlení.

Dějové linie jsou důmyslně propojené a tvoří hutný fiktivní příběh, který pohlcuje jako detektivka či gangsterka i jako takřka dokumentární průlet drogovým podsvětím a jeho dopadem na společnost. Výrazné stylistické prostředky a přítomnost světově známých hereckých tváří sice tvoří typický hollywoodský velkofilm, ovšem pozorný režisér, který sám sobě posloužil i jako kameraman, navazuje na tradice francouzského cinema verité. Z filmu čpí naturalismus i navzdory přeexponovanému obrazu. Traffic sklidil pět oscarových nominací a ve třech kategoriích zvítězil – kromě Del Tora si zlatou sošku odnesl také Soderbergh za inovativní režii a Stephen Gaghan za adaptovaný scénář.

Soderbergha přitahují jednak náměty kolem jednoduše definované ústřední situace s malým množstvím postav, jednak komplexní příběhy o společenské a vládní korupci. „Měli bychom vyžadovat větší zodpovědnost a vhled v záležitostech korporací. Lidé, kteří je řídí, mají politicky větší moc než některé země. A nikdo, kdo je volí, snad kromě úzkého kruhu jejich spřízněnců, nemá ponětí, jaké mají pětileté plány a co s námi zamýšlí. Fascinuje mě, když se s tím někdo rozhodne něco udělat. Tenhle konflikt považuji za vysoce filmový,“ sdělil režisér pro Thrillist. Pohrává si současně s dokumentárními prvky, které vyzdvihují téma nad modelováním postav.

Tyto realistické tendence plně zúročil v Nákaze, která zmapovala původ a následné nekontrolovatelné šíření smrtelného viru. Jako tradičně hvězdně obsazený film kritici ocenili, ovšem zasloužené pozornosti se dočkal až po celé dekádě, kdy svět ochromila pandemie koronaviru. Snímek obzvlášť v prvních týdnech po jejím vypuknutí na internetu mohutně trendoval a navozoval znepokojení, které odpovídalo důmyslnému schématu vrstevnatého příběhu. Svět se v něm rozpadá v paranoidní lůno dezinformací a hysterie a optikou pozdějších skutečných událostí jde o dílo, jímž Soderbergh vůbec nejúčelněji reflektoval křehké základy moderní civilizace.

Svůj aktuálně předposlední snímek režisér pro Thrillist popsal jako „film k sobotní sklence vína“. Představuje dynamické devadesátiminutové ohlédnutí za paranoidními thrillery 70. a 90. let, v němž špičková ajťačka trpící agorafobií (Zoë Kravitz) náhodou odhalí trestný čin během kontroly sesbíraných uživatelských dat moderního hlasového aktivátoru KIMI. Soderbergh, jenž opět sám stříhal i zacházel s kamerou, na devadesáti minutách rozehrává strhující špionáž postavenou na varování před technologiemi a tradiční démonizaci všemocných, do soukromí nabořených korporátů.

Protagonistka musí opustit bezpečí svého bytu, což filmař zintenzivňuje dezorientačním stylem evokujícím atmosféru Hitchcockových děl. KIMI je konceptuálně suverénní žánrovka, v níž chytrý tvůrce skvěle zpřítomňuje venkovní hrozby pro úzkostnou hrdinku a všechny stylistické volby smysluplně podřizuje vyprávění. V krátké stopáži film šlape jako hodinky a ve správný čas zužitkovává každý motiv. Jeden z mnoha nenápadných dárků od člověka, jenž ví, o čem a jak chce vyprávět.

Podívejte se také na žebříček nejlepších režisérů podle Kinoboxu.

Zdroje: Thrillist, Empire, Kinobox, KVIFF