Český sen zůstává nejvlivnějším porevolučním českým dokumentem. V dobrém i zlém

Dva vykulení mladí dokumentaristi nasadí obleky a zorganizují podvodnou kampaň na neexistující supermarket. Během ní mohou sledovat jednak český národ natěšený na nový chrám konzumu, ale také se podívat pod pokličku bujícího marketu v zemi, jež na kapitalistický vlak oficiálně naskočila teprve před patnácti lety.

Český sen dnes vyznívá možná ještě kontroverzněji než v době uvedení. Problém klusákovsko-remundovské dokumentaristiky spočívá v jejich potřebě bavit, a to nejlépe formou povyšování se nad hloupějšími lidmi. Tento přístup lze z principu pochopit. Humor je až nebezpečně mocný nástroj a zesměšnění oponenta je velmi účinná taktika. Potíž je, když ústřední vtip nesměřuje naši pozornost k jádru tématu, ale právě naopak. A to platí napříč filmografií především Víta Klusáka. Vždyť co si člověk pamatuje z Daliborka? Legračně hloupého nácka. Co si pamatuje z V síti? Hlášky vyšinutých úchylů. A co si pamatuje z Českého snu? Partu čecháčkovských maloměšťáků, jak pobíhají na louce před falešným supermarketem.

Jenže Daliborek nereprezentuje skutečné nebezpečí fašismu pro dnešní společnost. Slizcí internetoví predátoři nejsou ani špičkou ledovce ohledně bezpečí žen a obecně pohybu v digitálním prostoru. A skupina Čechů nižší střední třídy nalákaná na extrémní slevy nevypovídá sama o sobě nic o situaci, jež pověstně agresivní reakce davu vyvolala.

Ve všech zmíněných filmech najdeme podnětné a výpovědní scény, dokumentaristé však nedělají nic proto, aby se z nich dalo něco pořádného vyvodit. V Českém snu se například hlavně ke konci (a zejména formou montáže jiných pořadů) začne mluvit o síle marketingu v kontextu politiky. K ničemu z toho ale nesměřovala pozornost předchozí stopáže, kde režiséři například přemluvili matku s dcerkou zpívat lidové písně před supermarketem, aby to prezentovali jako vrchol trapnosti.

Nabízejí excesivní karikatury, které představují dané problémy jako důsledky chování jedinců z periferie. Je to vlastně uklidňující, skoro chlácholivý výklad reality. Předkládají specifická strašidla, na jaká jde ukázat prstem. A „my“ nikdy nejsme součástí problému, ale jeho pozorovateli. Přestože Český sen nejvíc ze všech zmíněných filmů obsahuje i sebeshazující prvky ze strany dokumentaristů, tento aspekt je nevyhnutelně pod největší filmařskou kontrolou, nehrozí u něj tedy skutečná zranitelnost.

Český sen tedy nakonec není nic víc a nic míň než film o tom, jak dva odvážní dokumentaristi napálili partu naivních prosťáčků, aby tím dokázali, jak snadno se dá manipulovat lidmi. Kritika konzumní společnosti nezachází o nic dál než devadesátková MTV kontrakultura. Podobný dokument by mohl natočit Tyler Durden.

Přesto je tento film mistrnou ukázkou upoutání pozornosti a vyvolání emocionálních reakcí. Každý scéna má energii, každá má jasné vyznění. Kamera, kterou operoval Klusák a Jaromír Kalina, neobsahuje prakticky jediný neutrální, nenávodný záběr. Tvůrci maximalizují trapnost a prázdnotu každého monologu a dialogu, dojem směšného panoptika je extrémní. Při sledování jsme rozhodně strženi k zájmu o tenhle podvod a o to, jak dopadne. Vzhledem k tomu, o kolik méně prostředků měli filmaři, než kolika disponují dnes, si to zaslouží kus respektu.

V tomto ohledu může snímek rozhodně sloužit jako vzor. I po výše zmíněných pochybnostech o způsobu, jímž tvůrci svůj talent užívají, je nesporné, že mají velmi silnou intuici ohledně toho, jak získat pozornost a jak svůj film během natáčení směřovat a následně prezentovat tak, aby veřejnost zajímal.

Přesto se nejde zbavit dojmu, že vzhledem k absenci dvojznačnosti, ambivalence a empatie jde o schopnosti uplatnitelné spíš v marketingu než v dokumentaristice, kterou si většinou spojujeme spíš s rozšiřováním obzorů. Po zhlédnutí filmu jako Český sen nikdo nemůže být vnitřně bohatší, může se ale dobře pobavit a možná mu v hlavě nadlouho utkví hned několik silných výjevů, především z poslední třetiny, která už sleduje výlučně památný otevírací den.

Když se to vezme kolem a kolem, proč vlastně potřebovali Klusák s Remundou rozjet tenhle komplikovaný podvod? Proč se prostě nepřifařili k nějaké existující marketingové firmě a nesledovali ji při práci? Čistě observačně by to mohlo projektu jedině prospět. Ale takový film by byl nudný. O takovém filmu bychom si po dvaceti letech nepsali. Čím víc tento jednoduchý fakt respektujete, tím víc nejspíš souzníte s dokumentaristikou tohoto typu.

Podívejte se na žebříček nejlepších dokumentů podle databáze Kinoboxu,