10 nejkrvavějších a brutálnějších hororů filmové historie: Evil Dead, japonská šílenost i brutální Cage
Následující výběr deseti notorických krváků zahrne převážně brutální horory, jejichž červené „kečupové“ spektrum je viditelně vzdaluje od nároků na realismus a situuje do různých dobových zákoutí hororové tvorby, jejíž pravidla se k potěše skalních fanoušků následují. Oběti se hromadí, krev stříká, pokožka hrdinů se zbarvuje do ruda a mnohdy je to také dost morbidní zábava, i když v tomto případě jen pro určitou diváckou sortu. Následující žebříček těch nejkrvavějších hororů je seřazen podle data vzniku a musíme upozornit, že obsahuje jedny z nejbrutálnějších filmů.
Osmdesátá léta mnozí považují za dost ubohé kulturní období. V kinematografii za to může jednak inklinace k blockbusterům a franšízám ve stylu Star Wars, konkrétně horor se ale vybarvil do ruda a poslušně následoval různé průkopníky ze 60. a 70. let. Herschell Gordon Lewis vynalezl násilné „gore filmy“ s Krvavou hostinou (1963) a Hitchcock položil základy pro slasher horory svým mistrovským dílem Psycho (1960). V sedmdesátkách se v USA vymezil subžánr s maskovanými zabijáky, Itálie zase tíhla k detektivním giallo hororům, v nichž krev zastávala úlohu malířského umění.
Koprodukční snímek Kusy aneb Tisícero výkřiků noci obstaral proslulý španělský béčkař Juan Piquer Simón a nekompromisně v něm propojil zámořské i evropské inspirace. Malý kluk se rozčílí na matku, která mu odepře puzzle, a jako nepřiměřený trest jí určí pár pohlavků sekerou. Po letech začíná docházet k brutálním vraždám mladých dívek, jejichž chybějící končetiny si kdosi skládá do bizarního uměleckého díla. Film zachází po vzoru giallo hororů s detektivní záhadou a tají vrahovu identitu, samotné smrtící incidenty jsou na svou dobu brutální a nelítostné i přesto, že triky už přirozeně zestárly. Není tu možná tolik krve, kolik se ve vteřině vyvalí z výtahové šachty v Osvícení (1980), ale tenhle obskurní pozapomenutý slasher s ní rozhodně nešetří a není mu nic svaté.
Video: 10 nejkrvavějších a nejbrutálnějších hororů
Italský režisér Lamberto Bava to měl v rodině. Jeho dědeček byl kameraman a optický technik už během němé éry a otec Mario Bava patřil k nejzásadnějším exploatačním filmařům v Evropě – zvlášť jeho Krvavá zátoka z roku 1971 byla vzorem pro řadu pozdějších vyvražďovacích slasher hororů. Démony spolu s nejmladším Bavou psal také legendární režisér Suspirie Dario Argento a taková konstelace je na výsledku patrná. Neskrývané béčko zpočátku nápadně vykrádá Briana De Palmu (Výstřel), načež se přesouvá do prostorů jediného kina, v němž se osazenstvo stejně jako postavy v promítaném bijáku proměňuje v krvežíznivé démony. Přenášení infekce podobné zombie zapříčiňuje nejprve prokletá vystavená maska, poté stačí i malý škrábanec. U nich to však nezůstává, a přestože rozjezd limituje nízký rozpočet, poctivý make-up a masky stačí na poctivý brakový gorefest v rytmu rockové a syntetické muziky.
Názorné skalpování, trhání kůže, ukusování prstů či vydloubání očních důlků můžete zhlédnout na Netflixu a po takřka čtyřiceti letech jde o překvapivě zručné řemeslo, kde se dobře pracuje s osvětlením a barvami a vítězí čiré tvůrčí nadšení. Některé momenty dokonale vystihují italské giallo krváky obecně, i když v jednotlivostech pikantnější je třeba Fulciho kult Zombi 2 (1979). Divoký závěr s ustaveným heroickým protagonistou je dokonce předzvěstí dalšího titulu, za nímž stojí novozélandský blázen i génius Peter Jackson.
Pozdější režisér Pána prstenů se v začátcích netajil náklonností k zombie hororům George A. Romera a italským násilným hororům včetně zmíněných Démonů. Jeho debut Vesmírní kanibalové (1987) by býval v žebříčku nechyběl, kdyby Jackson o pět let později nevypustil do světa nejkrvavější film všech dob, který už o svou pozici asi nikdy nepřijde. Málokoho přitom překvapí, že se jedná o nesvázanou černou komedii, v níž obrazové extrémy hodné zvracení bezpečně vyvažuje všudypřítomná absurdita a nestárnoucí cit pro komiku. Hrdina Lionel by rád setřásl okovy autoritářské matky a našel si přítelkyni, jenže matku v zoo pokouše zmutovaný hlodavec a jeho dárkyně života se změní v rozkládající se živoucí mršinu s apetitem, který záhy přepadá i další infikované lidi.
Braindead je plný originálního situačního humoru, odkazů na kung-fu filmy či tělesných mutací, jež na rozdíl od těch pod taktovkou Davida Cronenberga (Videodrome) nechtějí znepokojovat. Maximálně vás mezi smíchem zhnusí, přičemž trikaři ze společnosti Wētā Workshop popouští uzdu morbidní fantazii hlavně ve spektakulárním závěru. Krví jsou nakonec pokrytá všechna podlaží domu včetně sklepení a vytrhávání hrudních košů či páteří je třešničkou na dortu, z něhož se dělá i po letech šoufl.
Řádně vyostřený snímek, jímž se do širšího povědomí zapsal francouzský režisér Alexandre Aja, patří k pionýrům kontroverzního hnutí New French Extremity. Ze západu Evropy začala kolem přelomu tisíciletí proudit díla lámající obrazová i tematická tabu, přičemž Noc s nabroušenou břitvou v produkci Luca Bessona (Pátý element) zůstala spíš u formálních aktualizací zaběhnutých hororových schémat. Podobně jako v mnoha vyvražďovačkách tu máme odlehlý dům, kam se dvě studentky přijedou soustředit na učení a následně se vykoupou ve vlastní i cizí krvi, když na dveře zaklepe magor s efektivní sečnou zbraní.
Film povyšuje (i když jak pro koho) hlavně šikovný režisér, jenž talent prokázal také v neméně drsném remaku Hory mají oči (2006). Přímočarý děj s problematickou pointou je v jeho podání místy infarktově napínavý, intenzivní a opravdu násilný, přičemž do masa se postupně zařízne kompletní katalog náčiní Bořka stavitele. Krev proudí v až parodickém množství, ale vzhledem k objemu fyzického i psychického teroru je taková nadsázka přijatelná a záměrná. Kinematografie kupříkladu nepamatuje překvapivější scénu dekapitace, která svou krutostí vyšlapává cestu dalším přidruženým dílům jako Uvnitř (2007) nebo Mučedníci (2008). Stejně jako v jejich případě zde sehrává důležitou roli psychologie, i když ve velmi manipulativní a kýčovité podobě.
„Během přestřihávání achilovky cituje starý nacista repliku z filmu Misery nechce zemřít,“ zní jedna z dohledatelných zajímavostí k pokračovateli hnutí New French Extremity, která mluví v podstatě za vše. Režisér Xavier Gens ve svém debutu nejprve představí skupinku opovrženíhodných protagonistů, která využívá občanských nepokojů k vlastnímu napakování a následně se u hranic dostane do rukou zvrhlíků, proti nimž působí jako vznešená šlechta. V jádru se jedná o následování principů subžánru hixploitation, do něhož spadají Texaský masakr motorovou pilou či Hory mají oči. Hranice smrti je ale špinavější, morálně bezvýchodnější a také krvavější (což ovšem neznamená lepší).
Prvotní dusno v zapadlém hostinci se překlopí do drsného násilí na odlehlém statku s incestní a vražednou tradicí, který je koncipovaný bezmála jako brána do pekla. Ideologická převýchova hlavní hrdinky úplně nezapadá do vývoje orientovaného na krvavou konfrontaci a zúčtování, ovšem hororové výjevy jsou opravdu kruté a jejich nekompromisnost navzdory obsaženým klišé vytváří velmi specifický, nepříjemný a intenzivní pád do charakterní žumpy.
Varování – film obsahuje tolik červené barvy, že stádo býků by skončilo v týdenním transu. Japonské exploatační tradice jsou trochu jiné než západní, o čemž svědčí díla jako Tetsuo (1989) nebo Ichi the Killer (2001). Tokyo Gore Police, v jehož žánrové kategorizaci by opatrně měla vystrkovat růžky také komedie, ovšem zavádí fascinaci mutacemi a stříkající krví na jinou úroveň. Krásná členka elitní jednotky vysílané na likvidaci agresivních monster má tu nejnabroušenější mačetu pod sluncem a její oběti disponují takovým množstvím postradatelné krve, že odvážné diváky brzy rozbolí oči. Některé postavy mají i střílející mutantí penis, jiným spodek těla tvoří jakási krokodýlí tlama. A všechno se to řeže, kouše, trhá, seká a exploduje.
Režisér Jošihiro Nišimura z festivalu hnusu, který má parametry Davida Cronenberga a Paula Verhoevena na drogách podporujících sadomasochismus, doluje i křečovitou sociální kritiku. Hrdinku svazuje existenčním dilematem a do velmi exotického (pro západní publikum) děje mísí zvraty z procedurálních thrillerů, v nichž policie nemá moc čisté svědomí. Tím alespoň okořeňuje po chvíli repetitivní nechutnosti, jež však neustávají a jejich kreativita místy evokuje víc než jen psychotropní látky. Tohle je z pohledu násilí asi ten nejhorší film, jaký si můžete nedopatřením pustit se svými rodiči.
Někdo sbírá poštovní známky, někdo figurky Funko POP a další preferuje lidské končetiny či kompletní tělesné schránky. Režisér Marcus Dunstan nás s maniakálním němým sběratelem v těsné masce poprvé seznámil roku 2009 v hororu Collector, kde obrátil vzhůru nohama schéma home invasion. Až ve výpravnějším pokračování The Collection ovšem nahlédl do vrahova kontroverzního muzea a přeživšího hrdinu původního filmu naverboval pro záchrannou misi zámožné dívky, již šílenec drží v bytovém komplexu přeplněném útrpnými pastmi.
Výtažek ze série Saw, která jako celek rovněž aspiruje na vítěze potenciální ankety „krvák století“, nemá moc dobrý scénář. Z pohledu zužitkovávání motivů torture porn, jak se začalo hororům zaměřeným na drsné mučení přezdívat hlavně po premiéře Hostelu (2005), však tahle Kolekce skýtá opravdu nezapomenutelné položky. Záhadný zloduch se ve svém prostředí činí zdatněji než Jigsaw a vstup mezi legendy žánru si vynutí hned v úvodu, kdy na diskotéce rozpoutá bezprecedentní krvavou lázeň. Jen tato sekvence by pomyslné úklidové službě naložila nejméně dvoutýdenní vytírací zápřah.
Originální Lesní duch je nekonečně kreativní horor, v němž Sam Raimi vymaloval hrůzostrašný chatový teror navzdory levným temperovým barvám a nucené improvizaci. Fede Alvarez měl pod Raimiho produkčním dohledem o tři dekády později ty nejlepší štětce i hladké plátno a svůj remake podle toho také odlišil. Příběh o partě dospívajících lidí, kteří jedou do izolovaného přístřeší podpořit kamarádčin boj se závislostmi, upustil od humoru Raimiho předchozích pokračování. Místo toho aplikuje syrovější násilí a postavy se v krvi doslova koupou. Lesní duch je zřejmě nejdrsnější odvykací kúrou, v níž se ženy dlouho mrzačí a sebepoškozují, zatímco muži jsou v narážkách na prohozené genderové role penetrováni ostrými předměty. Legendárním se stalo finále s motorovou pilou, kde se dočkáme toho vůbec nejčervenějšího zúčtování se zlem vyvolaným čtením z památné Knihy mrtvých.
Nicolas Cage v minulé dekádě zmizel z velkých blockbusterů, místo toho nám nadělil jedny z nejdivočejších a nejvíce surreálných momentů kinematografie. Mandy – Kult pomsty je dílem provokativního Panose Cosmatose, jehož otec má na kontě druhého Ramba a pár dalších dobových akčňáků. Synátor se ovšem vymezil tím nejvýmluvnějším způsobem a jeho halucinogenní revenge horor přistoupil ke zdánlivě vyčerpanému tématu osobní pomsty vskutku okázale. Cage si s manželkou (Andrea Riseborough) idylicky žije v lesích, jež však poničí náboženská sekta, která asociálního muže připraví i o to nejcennější. Nezbývá než vzít do vlastních rukou motorovku a směřovat s ní až k pekelným branám mezi fanatiky, kteří mohou připomenout svět Šíleného Maxe.
Mandy se naštěstí dostala do kin a zadělala si na kultovní status možná nejvíc z hercových pozdních titulů, jež charakterizuje extravagance a v tomto případě i návrat do období, kdy plátna opanovali spíš hrdinové pod taktovkou Cosmatose staršího. Tehdy však mizanscéna nebývala až tak zaplavená krví, jež se tu stává výrazovým prostředkem a postupně ulpívá v podstatě na všem. Z filmu nás občas vytrhává prolamování čtvrté stěny a Cageovy manické etudy, což dotváří výjimečnost tohoto umělecky a extrémně modelovaného splatteru.
Na Asiaty Hollywood stejně nemá. The Sadness je tchajwanským úkazem, který tradiční námět zombie pandemie překlápí do sociálně kritického hororu. K dobru přidává nezanedbatelnou hrst emocí, neboť ústřední zamilovaný pár si k sobě musí najít cestu přes hordy běsnících nakažených, a nakonec přihazuje ještě místy neúnosné násilí. Zdejší zombie totiž dovedou dál komunikovat a funguje jim paměť, jen všechny sociálně vstřícné pohnutky vytlačí zuřivá touha ubližovat. Ta vede i k sexuálnímu uspokojení a infikovaní lidé si vraždění, mučení a mrzačení užívají neporovnatelně víc než všichni zloduchové z Hostelu, Grotesque a dalších torture hororů.
Míra sadismu je opravdu neudržitelná, příkoří se děje každému bez soucitu a tvůrci mají kvalitní technické zázemí, tudíž spoustu pytlíků s falešnou krví doprovází ještě přesvědčivé masky. Hned první mord spočívá v polití horkým olejem a strhání rozleptané kůže z obličeje, následná scéna v metru je zřejmě tím nejbrutálnějším, co kdy filmová postava předvedla s nožem. I zde přitom vycítíme nadsázku a exploatační vytržení z reality, přestože film si zachovává dobovou relevanci odkazy na koronavirus a rostoucí komunikační propast mezi lidmi, kteří mají své displeje a na druhé neberou zřetel – tedy dokud jim nepotřebují drasticky ublížit.
Jaké osvědčené i neznámé krváky byste doporučili vy?
Prohlédněte si žebříček těch vůbec nejlepších hororů podle uživatelů a uživatelek Kinoboxu.