Nejhorší režisér Ed Wood byl i průkopníkem. Věděl, že gender je role a hra

Příběh začíná sebevraždou muže, jenž byl v tehdejším chápání kategorizovaný jako transvestita. Dnes bychom spíš použili termín crossdresser, tedy cis heterosexuální muž, který v soukromém životě nosí ženské šaty (na rozdíl od dragu, kdy se nosí šaty jako součást uměleckého čísla). V padesátých letech šlo o trestný čin a Patrick/Patricia nesnesl ponížení po svém čtvrtém zatčení.

Pozornost pak přesouváme na Glena/Glendu (ztvárněného samotným Woodem), jenž prochází stejnou krizí identity a díky vševědoucímu vypravěči můžeme nahlédnout do jeho nitra. Kdybychom chtěli snímek kategorizovat, řekneme, že připomíná aranžovaný dokument s výrazně stylizovanými a abstraktními pasážemi.

Když si o Glen, nebo Glenda čteme, dozvíme se, že k němu producenti přilepili archivní záběry městského ruchu, aby natáhli nedostatečnou stopáž. Přidali i sexuální scény vytržené z kontextu, aby zvýšili diváckou atraktivitu. A kdo by zapomněl na vypravěče Bélu ‚Draculu‘ Lugosiho, který před kamerou vykřikuje své enigmatické fráze jen proto, že se Woodovi podařilo zlanařit do svého filmu drogově závislou hollywoodskou ikonu? To slouží jako argumenty, proč výsledný tvar nemá a nemůže mít smysl, že to vše jen leží na jedné beztvaré hromadě. Legendární „špatnost“ je jediný přívlastek, jenž s sebou snímek tradičně nese.

Přitom záběry na rušné ulice podtrhávají hrdinovo osamění a pocit odcizení. Sexuální scény situované do dlouhé snové sekvence lze vnímat jako obraz pnutí uvnitř postavy, jež zápolí se svou genderovou a sexuální podstatou. Oddělený epilog mapuje operace podstoupené transženou, rozšiřuje tedy motivy předchozího příběhu. Dokonce i notoricky známé Lugosiho výkřiky „Pull the strings!“ (Tahej za nitky!) nad městským hemžením dávají smysl, pokud ho chceme hledat. Sledujeme údajně dokonale seřízenou společnost, v níž se však pohybují lidé, kteří si nemyslí, že zvládají plnit přiřazené role. Cítí se jako loutky tažené kupředu jakousi silou.

Uvědomovali si tyto významy producenti a samotný Wood, nebo jde o naši interpretaci? Glen, nebo Glenda má jistě problémy s návazností a strukturou, to však bylo pro produkce tehdejší doby běžné, především pro ty béčkové. Neodráží to nutně menší schopnost tvůrců zvládat svou práci, ale jejich odlišné priority.

Dřív bylo zcela běžné, aby producenti zasahovali do filmů a vkládali do nich scény podle svých požadavků zcela bez konzultace s režisérem. Jejich přítomnost byla odvozená od divácké vděčnosti a méně se hledělo na plynulost a roli v celkovém příběhu. Dokonce i Zpívání v dešti ze stejné doby, dnes mnohými považované za nejlepší muzikál, obsahuje dlouhou snovou pasáž zcela odtrženou od zbytku děje. Producenti si zkrátka uvědomili, že jim chybí hromadné taneční číslo, a rozhodli se ho za každou cenu přilepit.

Glen, nebo Glenda v tomto ohledu vyčnívá množstvím zdánlivě nepadnoucích vložených prvků. Wood se s nimi však popral vcelku odvážně. Producenti po něm chtěli divácky vděčný brak, který se ponoří do toho, co bylo chápáno jako sexuální perverze a dobová dekadence. Wood, sám crossdresser, ale nabízí překvapivě jemný film, jenž se snaží vysvětlit svou pozici a vybízí k porozumění. Není mistrem ve vedení herců, záběrování ani střihu, na rozdíl od některých svých jiných produkcí tu ale drží nit. Možná díky tomu, že na základní dokumentární kostře se nedá mnoho zkazit.

O Edu Woodovi dnes nejčastěji uvažujeme způsobem, který nám nabídl Tim Burton ve svém stejnojmenném filmu, v němž dokonce navštěvujeme natáčecí plac této ztrápené produkce. Přestože snímek patří k Burtonovým nejlepším, je třeba mít se na pozoru před tendencí vyvozovat z něj příliš mnoho závěrů směřujících k Woodovi jako člověku či k problémům, jimž čelil. Burton je (pro mnohé překvapivě) spíš konzervativně smýšlející člověk, který si idealizuje nukleární rodinu i spořádaný maloměstský život. Jeho zpodobnění člověka překračujícího genderové normy tomu pak odpovídá.

Při pohledu na některé rozhovory s Burtonem je patrné, že publikum u něj často nachází vzdor a kontrakulturnost, které on sám do svých filmů nikdy nezamýšlel vložit. Ve svých tvůrčích vizích sní o tom, aby mohl žít „normální život“. Střihoruký Edward je jiný, protože má místo rukou nůžky. Naučme se ho tolerovat, protože si nemůže pomoct, ale pro něj i pro společnost by bylo lepší, kdyby měl ruce a mohl být jako ostatní. Kvůli jeho nenormalitě mu je pak odepřeno skutečné štěstí, bude navěky sám a my ho můžeme jen litovat. Nemá cenu hledat způsob, jak ho přijmout. Kdepak, Edward zůstane navždy ve svém gotickém zámku, kam patří, stranou od ostatních.

V tomto kontextu je třeba chápat i Burtonovy sympatie vůči Woodovi. Kvůli své divnosti je odsouzený k nešťastnému konci, takže mu jen přejeme, aby si v mezičase užil trochu legrace. Upije se k smrti se stejnou nevyhnutelností, s jakou má Střihoruký Edward k zápěstím trvale připevněná ostří. Snímek neposkytuje ani skulinku prostoru k tomu, abychom uvažovali o světě, který Wooda k jeho konci dovedl, a mohli přemýšlet o tom, jestli by měla společnost lidem jako on trochu zjednodušit život. Jeho smutný skon je ostatně pouze ve zkratce dovysvětlený závěrečným titulkem, snímek se negativním aspektům jeho života nevěnuje. Crossdressing je pak jen jedním z mnoha jeho výstřelků.

Johnny Depp také svůj herecký manýrismus v hlavní roli nezaložil na Woodovi, ale na komické figurce Andy Hardy, kterou ve 30. a 40. letech ztvárňoval Mickey Rooney. Ta byla archaická už v 50. letech, kdy se odehrává děj. Inspirace fiktivní karikaturou z jiné doby jen ilustruje, jak málo se tvůrci zajímají o skutečné strasti člověka z masa a kostí.

Filmového Eda Wooda není důvod shodit ze stolu. Nesnaží se být ničím jiným než nekomplikovanou oslavou tvůrčího zápalu a Burtonova neochota anebo neschopnost porozumět zobrazeným problémům v hlubší rovině spadá pod přípustnou tvůrčí licenci. Ed Wood může být a je dobrý film i přes vše výše zmíněné, jeho kvality se zkrátka projevují jinde. Potíž nastává, když si publikum myslí, že Burtonovo rámování je možné uplatnit na historii.

Eda si pamatujeme jako roztomilého popletu, který nechápe svět okolo sebe a diví se, proč fundamentalistické producenty vyvádí jeho crossdressing z míry. Takové zpodobnění ignoruje odvahu, kterou Wood musel mít, když se veřejným přiznáním své komplikovanější genderové identity vystavoval společenskému i fyzickému nebezpečí. Představa, že by měl crossdresser v 50. letech privilegium nechápat rizika své identity a čelil nanejvýš zahanbení před partnerkou, je velmi naivní. Skutečný Wood se nechal v titulcích Glen, nebo Glenda uvést pod pseudonymem, zjevně tedy věděl, že ho mohou čekat krušné časy. Ostatně vypráví příběh začínající sebevraždou jednoho z „transvestitů“, což je problém zasahující až do současnosti.

Glen, nebo Glenda ukazuje, jak nefér umí historie být a jak slepé dokáže být publikum, když otrocky přijímá odsudky vůči filmům, místo aby se nad nimi opravdu zamyslelo. Dokazuje také, že témata genderu a sexuality nejsou zdaleka výmyslem posledních let. Vyjadřování identity pomocí oblečení mělo vždy své „narušitele“. Mnohé ženy se oblékaly jako muži, aby dosáhly na lepší vzdělání nebo práci. I dnes je běžné, že žena usilující o kariérní postup se obléká méně stereotypně žensky. Opačný princip, aby muži naprosto vážně nosili ženské šaty, byl vždy více tabuizovaný. Z hlediska moci je gender asymetrická kategorie a nosit coby muž ženské šaty je pro většinovou společnost jednak nepochopitelně ponižující a jednak podezřelé. I to se však stalo součástí možného sebevyjádření. Někdy jde o jinou sexuální orientaci, jindy o genderovou identitu, ale také o hru a umělecké vyžití.