Terence Hill slaví 85. Před kamerami strávil celý život a našel díky nim i nejlepšího kamaráda

Mario Girotti se narodil v Benátkách do italsko-německé rodiny, brzy však zvítězil původ jeho matky a chlapec strávil své dětství v Německu, konkrétně v Sasku. Jak asi tušíte, nešlo o nejlepší dobu trávit čas ve fašistické velmoci blížící se ke svému krachu a Mario byl v tomto ohledu v nejhorší dobu na nejhorším možném místě – v pěti letech přežil ničivé bombardování Drážďan, během nějž zemřelo 25 tisíc lidí.

Po válce se rodina trvale přesídlila do Itálie. Jak bylo pochopitelnou tendencí u národnostně smíšených rodin, rozhodli se Girottiovi zamést pod stůj jakékoliv německé kořeny, Mario byl tedy dál vychován už jako Ital. Mussolini nemussolini, bylo to pořád o kus lepší.

Nešlo však o zcela běžné dětství, už v jeho dvanácti letech si ho vyhlédl režisér Dino Risi a obsadil ho do role v dnes již polozapomenutém snímku Dovolená s gangsterem, který odpremiéroval roku 1951. Následovala série menších rolí, během nichž Mario postupně dospíval v pohledného mladíka. Prvního protagonistu si připsal roku 1956 ve svých sedmnácti v snímku Guaglione, což je neapolský výraz pro chlapce. Z tohoto filmu přežívá hlavně jeho titulní melodie, která se v domácí Itálii dočkala trvalé popularity.

Následující dekádu však Mario strávil opět ve vedlejších rolích. Objevil se i v Leopardovi italského klasika Luchina Viscontiho, což jistě vypadá pěkně v resumé, nicméně mířil výš a Itálie mu ne a ne dát větší šanci. V roce 1964 se tedy na vrátil do Německa, kde možná neovládl scénu, nicméně během tří let obsadil poměrně velké množství rolí, včetně mayovek Vinnetou – Rudý gentleman a Mezi supy. Mohl tak stanout vedle úspěšných mainstreamových herců jako Lex Barker a Peter Van Eyck a dál si budovat konexe.

Po návratu do Itálie producenti konečně rozhodli, že přišel času dělat z Maria hvězdu. Spárovali ho s o dekádu starším hercem Carlem Pedersoliem, který svou mohutnou figurou tvořil jasný kontrast proti spanilému Girottimu, a obsadili ho do spaghetti westernu Bůh odpouští, já ne! Jak bylo tehdy zvykem, dostal Mario seznam dvaceti anglofonních jmen, z nichž si měl vybrat svou novou identitu. Tato taktika měla pomoct při propagaci v zahraničí. Hezky mu znělo Terence Hill (později si marketéři vymysleli, že šlo o poctu jeho manželce) a Pedersoli si vybral Bud Spencer – Bud prý na počest věhlasného budějovického piva, Spencer je odkazem na populárního herce Spencera Tracyho.

Plán vyšel a snímek se stal nejúspěšnější italskou domácí produkcí roku 1967. Začala bohatá a plodná spolupráce, která vedla k několika italským komerčním rekordům a z Girottiho, nyní již Hilla, udělala velkou star nejen vedle Spencera, ale i samostatně.

S ním si připsal úspěchy v Jestli se rozzlobíme, budeme zlí, Pravá a levá ruka ďábla či Dva misionáři, sólově v Ať žije Django!, kde převzal roli po Francu Nerovi, Podivném dědictví a předně ve snímku Mé jméno je Nikdo podle námětu  Sergia Leoneho, jenž se tehdy stal nejúspěšnějším italským filmem všech dob a Hill sám ho označuje za svůj kariérní vrchol. Konec šedesátých let a sedmdesátky byly rozhodně jeho érou, během nichž se natrvalo zapsal do dějin evropské popkultury.

Zastánce dabingu potěší, že tentokrát jsou takřka na jedné lodi s diváky originálního znění. Jak Hill, tak Spencer byli totiž dabovaní i pro domácí italskou zvukovou stopu. Hill měl silný německý a Spencer neapolský přízvuk, což považovali producenti za nežádoucí. Trvalo tedy dlouhá léta, než samotní Italové věděli, jak Hill vlastně zní.

Přestože se dá argumentovat, že kariérního maxima dosáhl Hill samostatně, vždy si našel čas vrátit se ke Spencerovi, točili spolu ještě v devadesátých letech. A nejen z komerčních důvodů – z obou mužů se stali skuteční blízcí přátelé, kteří na sebe v realitě nedali dopustit ještě mnohem víc než jejich často se škorpící hrdinové. Společnou práci si užívali jako radost.

V devadesátých letech Hilla dostihla osobní tragédie, když zemřel jeho sedmnáctiletý adoptivní syn. Trvalo několik let, než se ještě alespoň na chvíli vrátil do běžnějšího režimu. V novém století však opět ustoupil do pozadí a kinosály navštěvoval se svými filmy jen výjimečně. Vystavěl okolo sebe alespoň kriminální seriál Don Matteo, jenž je vysílán od roku 2000 a herec se zde zatím objevil v 260 epizodách. Poslední filmovou roli si připsal v roce 2018 ve filmu Pouštní květ, který z režijní pozice koncipoval jako svou hereckou derniéru. S plátny se chtěl rozloučit ve chvíli, kdy má pořád ještě dost elánu a sil. O dva roky před tím ve věku šestaodmdesáti let zemřel Spencer. Nyní už si Hill hlavně užívá svých motorek a volného času.

Podívejte se také na žebříček nejlepších komedií podle databáze Kinoboxu.

zdroje: Wikipedia, Kinobox