Filmová pokračování, která kompletně změnila žánr své série

z neúprosného zobrazení vietnamského syndromu ke spektakulární akci

Sylvester Stallone si v sedmdesátkách vylil srdce coby italský hřebec Rocky Balboa a do sportovní odysey nezlomného boxera otiskl vlastní zkušenosti z období, kdy marně snil o hollywoodské slávě. Hercův přesun k plnokrevnému akčnímu hrdinovi však proběhl oklikou, neboť první Rambo (1982) na motivy knihy Davida Morrella nabídl spíš Lovce jelenů v přímočařejším žánrovém hávu.

Pro druhý díl, který uvězněného veterána Johna Ramba vrhá na nepřátelské jihoasijské prostředí, nahradil režiséra Teda Kotcheffa George P. Cosmatos, přičemž scénář obstaral sám Stallone s výpomocí Jamese Camerona. Změny nemohly být nápadnější. Kotcheffovu orientaci na psychiku postav v nepříznivém prostředí, již piloval třeba v působivém australském Zapadákovu (1971) vystřídala heroická ikonizace hrdiny stvořeného pro zabíjení.

Zatímco první díl vyobrazoval dobově poplatné téma vietnamského syndromu a těžkostí vracejících se veteránů, dvojka přeskočila ke spektakulární žánrovosti a „hrůzu“ válečného konfliktu vyjevila bez nároků na dřívější autenticitu. Posun k přepálenosti pokračoval i ve třetí části a čtyřka Do pekla a zpět z roku 2008 už byla hotovým akčním peklem, které však opět ctilo špinavost a bezútěšnost originálu. Není divu, že především dvojka inspirovala parodické Žhavé výstřely 2 (1993).

z nejdusnějšího hororu v přebujelý festival pokleslosti

Originální Texaský masakr z roku 1974 je kult, jenž vznikl vzácnou shodou okolností a tvůrce přiměl ve spalujícím klimatu k šetřícím improvizačním technikám. Tobe Hooper stvořil neúprosně napínavé dílo postavené na symbolikách jatek a vietnamských odvodů, v němž bezbranní mladí lidé vstupovali na území obývané nelítostným iracionálním vrahem a jeho vypečenou rodinou. Dodnes jde o jeden z nejvlivnějších žánrových filmů 70. let, jehož atmosféra a šokový efekt neuvadají.

Pokračování přišlo v následující dekádě, kdy horory přitvrdily na černém humoru a hrdě deklamovaly vlastní pokleslost. Hooper sehnal ikonického herce Dennise Hoppera (jenž se filmu později zřekl) a postavil jej proti jeskynní sebrance z původního filmu, která si zdokonalila smysl pro nadsázku, bizarnost i morbidní emoce. Leatherface terorizuje sličnou protagonistku (Caroline Williams) v rádiové stanici, lačně přejíždí motorovkou po jejích stehnech a nakonec se do ní svým způsobem zabouchne.

Druhý Masakr je snímkem ukřičeným, sebeuvědomělým a kineticky přebujelým. Vůbec se nebere vážně, ale současně se odehrává v hutných hororových lokacích, přivádí zpět herce Jima Siedowa a rozhodně vás pobaví za předpokladu, že počítáte s tím, do čeho jdete. Oproti děsivému originálu je tohle úplně jiná, zkrátka osmdesátková kultovka.

z klaustrofobního hororu v napínavou nahláškovanou akci

Ridleymu Scottovi se jako všem ostatním líbila Vesmírná odysea (1968) a rozhodl se, že rozměrný koráb plovoucí nekonečným vesmírem přivodí publiku infarktové stavy. H. R. Giger mu obstaral stvůru z nočních můr, která děsí jako parazit shánějící hostitele i coby mimozemský lovec v záhybech ocelového lodního labyrintu (a je obtížné rozhodnout, v jaké poloze nahání větší hrůzu). Vetřelec (1979) byl tudíž architektonicky nadčasovým klaustrofobním hororem z prostoru, kde vás nikdo neuslyší křičet.

Druhý díl dostal na starost James Cameron, jenž se přes noc proslavil akčním sci-fi slasherem Terminátor (1984). Jeho Vetřelci už dle názvu přivedli víc než jedno kyselinové monstrum, jež na zdevastované kolonizační základně nechali čelit drsným, postupně však stále zranitelnějším mariňákům.

Snímek je unikátní v tom, jak si zachovává napětí a hrůzu obklopující vetřelce a současně baví akčním příběhem, který nejde pro vtipnou hlášku daleko. Neozbrojenou posádku obchodní lodi střídá špičkově vybavená jednotka, ale důraz na techniku k sérii patří a k postavám, jimž stále vévodí skvělá Ripleyová (Sigourney Weaver), si snadno vybudujeme vztah. Vzácný důkaz, že všeho více může být i ku prospěchu věci.

z drsné černohumorné duchařiny k fantaskní komedii

Duchobijec Ash (Bruce Campbell) si zajistil nesmrtelnost v prvních dvou dílech hororové série Sama Raimiho, v níž čtení z pekelné knihy probudí v chatě uprostřed lesů děsivé a brutální panoptikum. Smrtelné zlo 2 (1987) přineslo po veskrze temné a napínavé jedničce z roku 1981 víc černého humoru a nadhledu, z nešťastného Ashe se stal heroický groteskní hrdina lapený v nepředstavitelných fyzických výzvách.

Až třetí část Armáda temnot ovšem protagonistu s brokovnicí a motorovkou místo ruky nasměrovala k popkulturnímu fenoménu. Ash se propadne kamsi do alternativního středověku, v němž poddaní i rytíři trnou hrůzou kvůli proroctví slibujícímu probuzení nemrtvých. Jakožto vyvolený spasitel z budoucnosti má všechny zachránit, jenže vlastní arogancí situaci jenom zhoršuje.

Snímek tentokrát odkazuje k trikovým fantaskním dobrodružstvím Raye Harryhausena (Jáson a Argonauti, Souboj Titánů). Praktické a stop-motion efekty dokáží postrašit, ale Raimi vše podřizuje humoru zbaveného veškerých zábran. Campbell předvádí úžasnou komediální show a spojení fantaskního prostředníčku všem ctnostným rytířským baladám s dominantami série šlape na výbornou. Novodobé díly ctí především odkaz originálu, ale Armáda temnot nabídla vítané oživení.

z temného hororu k vesmírné opeře

Černočerná tma roku 2000 představila světu černé tílko Vina Diesela a také napínavé dobrodružství z cizí planety, které se inspirovalo prvními dvěma díly Vetřelce. Nouzové přistání na neznámé planetě přežije část posádky včetně eskortovaného vězně Riddicka, jenž dokáže vidět ve tmě. Podobnou devízu mají také místní létající příšery, které se s blížícím celodenním zatměním jeví jako stále akutnější hrozba.

Solidně přijatý snímek neopouštěl mantinely vesmírného survival příběhu, současně však opakovaně narážel na tajemnou Riddickovu minulost. Ta se v pokračování z roku 2004 ukázala být mnohem epičtější, než si kdokoli představoval. Potomek pradávného rodu bojovníků se náhle pohyboval po megalomanských scenériích a sci-fi městech po boku vážených herců jako Judi Dench nebo Keith David. Namísto jediné posádky zachraňoval celou populaci před fanatickými Necromongery a z komorního hororu se stala vesmírná opera.

Kronika temna sklidila vlažnější recenze a vzhledem k víc jak stomilionovému rozpočtu, který pětinásobně předčil výdaje na předchozí díl, finančně propadla. Řadu diváků a divaček však zapojením mytologie uspokojila a zajímavě vyformovala charakter, který režisér David Twohy v jedničce obestřel záhadami.

z úchylně zábavné surreality k morbidní tarantinovce

Rob Zombie je metalový hudebník a režisér libující si v béčkových hororech, jimž umí vdechnout nezaměnitelný charakter. Dům tisíce mrtvol (2003) obývala buranská rodina zabijáckých cirkusáků, jejichž formy terorizování se rozpínaly od Texaského masakru až po Panoptikum (1981). Film je v úchylném smyslu zábavný, znepokojivý a napínavý, přičemž si pomáhá i nezištnými citacemi Osvícení 1980).

Maniakální rodinka se vrátila v sequelu Vyvrženci pekla, který se proměnil ve stylovou drsnou detektivku s tarantinovským soundtrackem a dialogovými výměnami s dost nekompromisními pointami. Antihrdinové kolem Sida Haiga jsou morbidně fascinující a navíc jim dýchá na záda nekompromisní šerif v podání Williama Forsytheho, jenž v brutalitě nijak nezaostává.

Výsledkem je poutavě natočená amorální partie, u níž se navzdory prezentovanému násilí a úchylnostem stále můžeme bavit. Končí sice s nahromaděnou agresí a vztekem, ale v průběhu se vzpírá žánrovým konvencím a obratně komentuje přesně ty exploatační žánrovky, u nichž se Tarantino zřejmě vždy chlámal a oživoval je v neméně hravém, byť ještě komplexnějším duchu.

z válečné epiky ke špionážnímu akčňáku

Komiksová série MCU zahrnuje tolik postav s odlišnými schopnostmi, tolik různých světů a poslední dobou i takové množství alternativních realit, že žánrové experimentování je nevyhnutelné. Chris Evans se roku 2011 poprvé uvedl jako Captain America, a jelikož z něj vědci učiní supervojáka na frontové linii s nacistickými nepřáteli, První Avenger logicky oblékl kabát válečného akčňáku. A k dobru přihodil nějaké to nadpřirozeno a červeného, beznosého Huga Weavinga.

Pokračování přeneslo publikum do současnosti, obsadila hvězdu Spy Game (2001) a Třech dnů Kondora (1975) Roberta Redforda a Steva Rogerse protáhla špionážním thrillerem, v němž jsou protagonisté neustále na útěku. Akce je rázem syrovější a dříve nedotknutelný hrdina musí v pavučině politického pletichaření, kde důvěryhodných spojenců ubývá, postupovat na vlastní pěst.

Režírující bratři Russové sebejistě dirigují soběstačný děj orientovaný na futuristicky pojatou techniku, která zpestřuje tradiční špionážní schémata. Jedná se o vítaný a promyšlený přechod, který válečného hrdinu a zachránce světa z Avengers (2012) zaplétá do motivačních dozvuků studené války, kdy se vládní společnosti zdokonalily v podezřívavém a kontrolujícím přístupu vůči komukoli.

od home invasion k pouličnímu sociálnímu komentáři

Jedna noc, kdy přestanou platit veškeré zákony a kdy lidé bez zábran upouští páru svým krvavým a pomstychtivým choutkám. To je v sérii Očista daň za celoroční hibernaci kriminality, k čemuž tvůrci v čele s Jamesem DeMonacem mohou v alternativní sociálně kritické budoucnosti přistupovat různě. První Očista nabídla roku 2013 v podstatě komorní home invasion horor. Titulní rodina s patriarchou Ethanem Hawkem neměla o očišťování svého okolí zájem a v zabezpečeném domě chtěla vražednou noc v bezpečí přečkat. To se však v návalu soucitu zvrhlo a skupina vetřelců rozpoutala domácí teror.

Přestože film nesklidil dvakrát pozitivní recenze, tržební injekce stačila a nápad byl natolik originální, že druhý díl s podtitulem Anarchie se záhy ponořil do dosud zamlčovaného pouličního chaosu. Sympaťák Frank Grillo akčnější příběh táhne v morálně ambivalentní úloze, neboť sám chce šílenou noc zužitkovat k ojedinělé pomstě, ale současně se spřáhne s nevinnými vystrašenými civilisty.

Kdovíjaký myšlenkový posun oproti strohé jedničce nedostaneme, ale DeMonaco nás s vyšším rozpočtem nechává morbidně kochat pokleslostí a křehkostí lidské společnosti, která se pod jedinou krátkodobou záminkou propadne do bestiálního módu. Morálně jasně vymezený střet kladných a zlých postav se zde transformuje v nejednoznačnější akční peklo, což série od té doby rozvíjí. Vrcholu zřejmě dosáhla v dosud poslední části Očista navždy (2021), která aplikovala westernové kulisy a téma uprchlické krize.

od found footage monster hororu k psychologické deptárně

Období, kdy kina každoročně opanovaly horory natáčené na ruční kameru jakožto evokace reálného záznamu, je už naštěstí pryč. Přece však přineslo několik intenzivních zážitků v čele s Monstrem (2008) od Drewa Goddarda a Matta Reevese. Skupinka lidí si užívá manhattanskou párty, když jim na ulici přistane utržená hlava Sochy svobody a v povzdálí se mezi mrakodrapy proplétá obří ušatá příšera. Celou dobu jsme odsouzení k hledisku postavy pobíhající s kamerou, z čehož tvůrci dolují kreativní subjektivní napětí a realistický obrázek chaosu, který oživuje stále nezažehnané obavy z terorismu po 11. září.

Ulice Cloverfield 10 byla záhadným projektem. Trailery lákaly na šílejícího Johna Goodmana v podzemním bunkru a pouze název sliboval utajované pokračování oblíbeného found footage. Debutující režisér Dan Trachtenberg si nakonec vystačil se třemi herci v ojedinělé klaustrofobní partii, která celou dobu šetří se sdílností směrem k publiku.

Atmosféra stojí hlavně na Goodmanově skvělém výkonu, u jeho postavy člověk nedokáže odhadnout, zda propadá bludům, nebo zda má naopak jako jediná všech pět pohromadě. Pobíhá venku víc příšer z prvního dílu a rozsévají apokalypsu? Závěr přinese explicitní odpovědi, ale psychologickou a komorní působivost snímku už nesetřese. Spíš jí dodá radikální tečku, díky níž budeme nad nečekaným žánrovým vybočením zpětně přemýšlet. Další pokračování Cloverfield Paradox opět kompletně alternovalo svůj koncept, přičemž hrátky s fyzikou ve vesmíru nabídly o poznání stupidnější návaznost.

z divadelní tragédie v bláznivou buddy komedii

Marvel podruhé. Jakožto největší divácký trhák minulé dekády si obratné postupy komiksové filmové stáje zasluhují zmiňovat a koneckonců také respektovat. Thor v podání Chrise Hemswortha zahájil svůj komplikovaný vztah s bratrem Lokim (Tom Hiddleston) a kladivem Mjölnir roku 2011. První díl pojal shakespearovský režisér Kenneth Branagh dílem jako svou oblíbenou divadelní adaptaci z královského dvora, u něhož moudrý vládce (Anthony Hopkins) kontroluje své nezbedné syny. Dílem také v zábavnějším duchu podával klasickou zápletku se dvěma světy (Asgard a Země), jejichž zkáze musí u pozemšťanů napravovaný Thor zabránit.

Hůře přijatý druhý díl Thora opět postavil proti mocné hrozbě a před ryze komediálními upřednostňoval prvky fantaskní dobrodružné epiky a motivy rodinných vazeb. Třetí části se chopil novozélandský šprýmař Taika Waititi a rozhodl, že komplikovanou dynamiku mezi Thorem a Lokim přetaví v neúprosnou buddy komedii. Rozpolcení do dvou světů tentokrát dotváří divná odpadková planeta pod vedení teatrálního Jeffa Goldbluma, kde Thor podstupuje gladiátorské zápasy a hecuje se s Hulkem (Mark Ruffalo), jenž bojuje s krizí osobnosti.

Na Asgardu sice vládne Ódinova zavržená dcera Hella (Cate Blanchett) a hrdinové se musí vrátit, aby zamezili osudovému Ragnaroku (doprovázení hymnou od Led Zeppelin), ale drtivá většina scén i replik mají hlavně pobavit. A také se jim to daří, pokud se smíříte s tím, že lidské slabosti a pošetilosti dokonalých superhrdinů si zkrátka zaslouží pořádně zesměšnit. Waititi tento přístup završil ve čtvrté části s podtitulem Láska jako hrom, který se už mnohdy propadal do absolutní parodie.