Stvořitel je prý výtvor AI a tupý kompilát. Pro mnoho lidí však bude zaslouženou klasikou

Válka s AI započala poté, co umělá inteligence svrhla na Los Angeles nukleární nálož, která vmžiku zabila milion lidí. Aby se to neopakovalo, světové vlády dříve nápomocné roboty a jejich komplikované programování zakázaly a hodlají je zcela vyhladit. Nomád jim poskytuje rozhodující výhodu, avšak AI v horách jihovýchodní Asie vyvíjí superzbraň. První uměle vytvořené dítě, které pomalu roste a spolu s ním i jeho nepřemožitelné schopnosti. Jako vyvolený spasitel má Alphie (Madeleine Yuna Voyles) moc vyvést roboty z područí lidské tyranie a nastolit mír, o který AI usiluje.

Častá námitka zní, že takhle nějak by filmy psala umělá inteligence. Lidé tak soudí na základě toho, že AI ve Stvořiteli není za padoucha, nýbrž obětí všech lidských selhání. Už to je přitom signálem čehosi neotřelého a sebereflexivního. Lidstvo je zredukované na USA a spíš než dystopii snímek odráží americkou zahraniční politiku zejména druhé poloviny dvacátého století. A ta, jak víme, byla ve znamení vměšování se do záležitostí cizích národů a utlačování tamních obyvatel, kteří vyznávají odlišné ideologie. AI slouží jako přenesená metafora takové oprese a první část filmu vypadá skoro jako příběh o vietnamském veteránovi, jenž se musí vrátit do jámy lvové na žádost cynického velení.

To už načínáme jiné, ve filmových teoriích obecně postklasicistní čtení. Umělá inteligence by totiž nikdy nesvedla vyplodit hollywoodský velkofilm, který v průběhu tak soustředěně a vyváženě osciluje mezi různými žánrovými inspiracemi, jež zase imitují politické či kulturní dominanty minulosti. K pochopení v tomto směru pomáhá rozdělení filmu do čtyř kapitol, z nichž každá symbolizuje odlišný stupeň evoluce a současně mytologický koloběh života (Stvořitel jakožto boží síla, Dítě jako první zárodek, Přítel jako rozšíření lidských vazeb a civilizace a Matka jako hlavní dárkyně života a lásky). Každá kapitola má ovšem také jiný žánrový základ a odlišný rytmus, potažmo vyvolává rozdílné emoce a vztahuje pozornost na různé linie vrstevnatého příběhu.

Vietnamský úvod předesílá vedle politické angažovanosti také militantní akci a funguje jako špionážní akčňák o protagonistovi Joshuovi (John David Washington), jenž v utajení na nepřátelském území ztratil manželku Mayau (Gemma Chan) a s ní i přesvědčení, které ho motivovalo s AI bojovat. K návratu jej přiměje šance, že Maya je stále naživu, a při hledání ukryté superzbraně přihlíží krutosti ostatních žoldáků, kteří si svou agresi vybíjí i na původních (lidských) obyvatelích. Vše je podřízené perspektivě Joshuy, jemuž je zabíjení civilistů evidentně proti srsti.

Jakmile se však Joshua zmocní tajné zbraně, přibližně šestileté AI holčičky, již pojmenuje Alphie, výprava se rázem změní. Edwards přepne na dětskou perspektivu a kapitola Dítě dostává až čtverácký ráz. Náhle se objeví vtipné hlášky a akce nabývá zčásti groteskní charakter. Některé záporné postavy potká osud sice neblahý, ale ve světě filmu přece vtipný a odlehčující. Nemluvě o tom, jak Joshua Alphie ujišťuje, že nikoho nezabíjí, nýbrž pouze vypíná.

V kapitole Přítel se vyprávění orientuje na oba uprchlíky a bourneovská naháněná v různých lokacích rytmizuje rozvíjení hlavního příběhu o pevně spjaté dvojici z opačných stran barikády. Matka pak zasazuje jejich vztah do melodramatického kontextu, který zvýrazňuje sílu rodinných vazeb. Akční závěr zase nejvíc připomene Rogue One v kulminaci dění na zemi a ve vzduchu, dojemném završení vztahů a v posledním pokusu rebelů o zastavení nepřítele.

Předchozí odstavce napovídají, že výtažek je něco jiného než promyšleně rozprostřená inspirace, z nichž každá pomáhá samostatně utvářet hlavní melodramatický děj. Stvořitele lze považovat za řemeslně špičkové vyvrcholení určité etapy filmové sci-fi, která si zobe z klasik žánru podobně jako devadesátkové žánrovky. Také ty od Emmericha (Den nezávislosti) a zbožňovaného Camerona (Titanic) se hrdě hlásily k částečné brakovosti a zastaralosti svých látek. Povědomé postupy minulosti vlastně jen přefiltrovaly do monumentální konceptuální aktualizace. 

Také Stvořitel, ač se bezpochyby inspiruje Terminátorem 2, Četou, Posledním samurajem, Matrixem nebo Avatarem, má vlastní koncept. Nonstop funguje v přesahujícím příběhu o konsolidaci rodiny a vzestupu spasitele, který tu řídí optimistický futurismus. AI se nepokládá za jezdce apokalypsy, nýbrž za stvoření morálně čistší a progresivnější než lidstvo. A to je v subžánru dystopie zásadní změna. Z morálního hlediska pak dostaneme tradiční poslání hollywoodských filmů, které je univerzálně přijímanou šablonou a nelze ho osočovat z prvoplánovosti.

Také si můžeme povšimnout, že Edwards hned zkraje předesílá jakousi uvědomělost, že se veze na historii média. Konkrétně filmová sci-fi se do společensky významných rozměrů pozvedla v 50. letech. Proto film začíná zpravodajskou relací, která jako by z padesátek vypadla a vztahuje film i k našemu kulturnímu dědictví. Posléze tak činí i prostřednictvím easter eggs (Alphie zapne rádio v autě a začne hrát Child in Time od Deep Purple) či symptomatických významů, které velí číst film jako soubor společenských a kulturních hodnot.

Ale proč? Protože obyvatelé Asie jsou všichni rolníci? Stvořitel je na rozdíl od Avatara v skrytu politický a reflektuje opresi Vietnamu, Koreje a dalších zemí Spojenými státy, které se vydaly nastolovat světový řád do zcela jiných kultur. Jedno čtení by tak mělo zacházet s tím, že se kritizuje lidská živočišnost a agrese, jdoucí ruku v ruce s dominancí danou technologickým náskokem a obav z toho, že jiný stát (nebo jiné bytosti) nás předběhnou. Takový závod ostatně existuje mezi Východem a Západem od zažehnutí studené války. 

Jednoduchým poučením má být návrat nikoli k zaostalému, nýbrž k tradičnímu způsobu života napojenému na krásnou přírodu. I proto tvůrci zachycují tak majestátní obrazy a proto začlenili úsměvnou scénu, v níž opička jakožto nevinná součást ekosystému detonuje nastrčenou nálož a zničí skupinu zloduchů. Stvořitel je samozřejmě odvozený také od východního učení a moudrosti, které jsou však univerzálně srozumitelné a vyžadují návrat k duchovnu a k plnému koloběhu života pro všechny živé tvory.

Film navíc reflektuje americký přístup k vyprávění a líčení cizích kultur, což někoho, kdo očekával alternativní řád anime filmů, asi štve. Vliv Akiry a jiných, převážně japonských děl, tu je patrný především neporazitelnou silou vyvoleného „technojedince“, proti němuž stojí armáda. To už je však standardní postup i v hollywoodských blockbusterech včetně komiksovek. 

Joshua je přesně takový, jaký má zhrzený hrdina být. Chová se na základě jasných motivací a jeho vývoj je sice archetypální, ale zato dobře uchopený i v nejmenších detailech. V jedné scéně se například opraví, když mluví s lidmi o Alphie, a zájmeno ona záhy změní na ono, čímž zdůrazňuje neživotnost stroje. Pak naváže další větou a už zase automaticky používá životný rod, neboť obě postavy jsou silně spjaté, což příběh dál jasně a srozumitelně formuluje. Washington možná nehraje jako slavný táta, ale určitě nic nekazí a emoce vhodně prodává. 

Na svůj rozpočet je Stvořitel audiovizuálně fantastický. Má spielbergovskou kvalitu, kdy efekty nezahlcují, nýbrž mění autentické lokace tak, aby došlo ke splynutí reality, technického futurismu a imaginárna. Cílem už není naturalismus, nýbrž oslnivá stylizace realistických a bázeň vyvolávajících objektů, z nichž se stává aktivní součást děje (Joshuovo šplhání po Nomádu a odpalovaných hlavicích). Edwards a oscarový kameraman Duny Greig Fraser použili nový a nesmírně laciný kamerový systém FX3, který jim ušetřil miliony dolarů. A byť je obraz v zadních plánech poněkud rozmazanější a nemá čistotu jako půlmiliardový Avatar, vše vynahrazuje monumentálnost daná tím, že Edwards rozumí efektům (začínal jako trikař) a jejich synchronizaci s prostředím a perspektivou postav i publika. Husí kůži pak dodává i hudba Hanse Zimmera, která je místy možná příliš epická, ale velikost a osudovost spektáklu příhodně dotváří.

Logika místy samozřejmě hapruje, ale u které sci-fi ne? Najdeme zde podobné za vlasy přitažené momenty jako ve druhém Top Gunu, který byl také skvělý, ale přístupnější a lépe vztažitelný na realitu. Stvořitel nepodává akutní vizi budoucnosti, je „pouze“ skvělou hollywoodskou zábavou. Tedy pro žánrové fanoušky a fanynky, kteří chtějí vidět rozdíl mezi otrockým přepisováním a nápaditými aktualizacemi. Když už nebude klasikou, v čemž mu zabrání i slabý kasovní rozjezd, kultovní sci-fi by se měl stát do několika let.

Podívejte se na žebříček nejlepších sci-fi filmů podle hodnocení uživatelek a uživatelů.