Sci-fi Stvořitel rozděluje. Jedná se o odvážnou dystopii, nebo o vyhozené miliony?

Nyní by se měl lámat chleba. Sci-fi Stvořitel držel ve svých rukou od prvních stránek námětu po poslední střih. Rozpočet 80 milionů mu umožňuje plně se vyjádřit, přesto nejde o tolik, aby ho producenti drželi na uzdě.

Jedno je však již nyní jisté. Konsenzu ohledně toho, jestli je Edwards génius, nebo zda jsme se po Zakázané zóně s jeho vzýváním trochu unáhlili, se nedočkáme. Anglofonní agregátor recenzí Rotten Tomatoes mluví o 80% poměru kladných recenzí, což je slušné, i když ne definitivní. Kdybyste se však dali do řeči s novináři po české tiskové projekci, slyšeli byste hlavně stížnosti a otrávenost. A pokud byste se začetli do jednotlivých textů, zjistili byste, jakou oklikou je mnohdy nutné dojít k pozitivnímu hodnocení.

Stvořitel je jedním z těch filmů, pro jejichž docenění musíte maximálně vyjít vstříc. Zpravidla platí, že každé dílo si klade podmínky vlastní kvality. Zkušené diváctvo se je pokouší rozklíčovat a až podle těchto indikátorů ho soudí. U Stvořitele je však takový proces nesmírně namáhavý. Rozhodně existuje spousta způsobů, jak dílo odsoudit. Když hodnotíme jeho logiku, žánrovou funkčnost a někdy i jeho zábavnost. Zároveň však obsahuje mnoho podnětných a unikátních chvil, které vám v průběhu dvou a čtvrt hodiny stopáže připomenou, že byste neměli vzdávat snahu.

Sledujeme relativně blízkou, i když ne bezprostřední budoucnost. Spojené státy stihly legalizovat a po následném fiasku zahrnujícím atomový výbuch nad Los Angeles zase zakázat umělou inteligenci. Jenže zbytek světa k ní nesdílí stejný odpor, především superstát Nová Asie buduje společnost, v níž mají mechanické a biologické bytosti žít bok po boku. To Spojené státy kvůli negativní zkušenosti odmítají připustit a vedou proti Asii válku, jež má za cíl zlikvidovat všechny myslící stroje. A také všechny lidi, kteří jim budou stát v cestě. Jejich hlavní zbraní je unikátní vesmírná stanice Nomád schopná přesných a brutálních dálkových atomových útoků.

O její likvidaci se pokouší „teroristická“ organizace, kterou se snažil infiltrovat hrdina Joshua (John David Washington). Selhal, protože na místo vtrhli američtí vojáci dřív, než stihl svůj úkol splnit. Během střetu zdánlivě zemřela i jeho těhotná partnerka, členka odboje. Od té doby se Joshua utápí v depresi, bez cíle a smyslu. Nyní ho jeho velitelé oslovují s tím, že nepřátelé jsou opět krůček od toho, aby v likvidaci Nomáda uspěli. Prsty v tom má nejspíš Joshuova ztracená láska, jež ve skutečnosti nezemřela, naopak vytvořila ultimátní zbraň.

Joshua se tedy vydá zpět do akce a nebezpečnou zbraň ukořistí. Je jí unikátní robotí dítě, jež přirozeně stárne a každým okamžikem roste jeho schopnost ovládat na dálku prakticky jakékoli elektronické stroje. Jednoho dne bude moct prostě přikázat Nomádovi, aby na místě explodoval, a v tu chvíli se Spojené státy budou muset rozloučit se světovou dominancí. Joshuu však začne maličko otravovat služba šílené imperialistické velmoci a dřív, než „zbraň“ odevzdá svým nadřízeným, se pokouší najít i ztracenou partnerku, která by mu mohla osvětlit realitu světa, od níž dlouho odvracel zrak.

Stvořitel je v prvé řadě nezvykle ostrou a brutální alegorií takzvané války proti terorismu. Místo pádu dvojčat tu máme explozi v LA a místo Arabů umělou inteligenci. Spojené státy opět využívají národní tragédii jako záminku k posílení světové dominance a likvidují cíle, jež ve většině případů s původním neštěstím nemají nic společného. I v tomto případě využívají mechanizované dálkové útoky, při nichž existuje minimální personální riziko na jejich straně, zatímco nepřítel, už tak zcela dehumanizovaný, není víc než tečkou na zbrani s termovizí. Násilí, nelidskost a šikana v globálním měřítku se skrývají za chabý narativ o odstranění univerzální hrozby.

Spojené státy jsou ve Stvořiteli doslova genocidní fašistickou mocností a vyprávění nehledá nejmenší záminky se tomuto označení vyhnout. Ať už vám tato alegorie (či analogie?) přijde přehnaná, rozhodně je v takto drahém filmu zcela unikátní. Ne že by kritika Spojených států byla ve společenském kontextu nějak výjimečná, v tomto století už Ameriku vnímá málokdo jako nekomplikovaného světového klaďase. Ne že bychom se formou podobenství nemohli setkat s kritikou imperialismu a kolonizace – stačí se podívat na filmy jako třetí Thor nebo Avatara. V nich však tvůrci vždy udržují dost odstupu od reality, aby jejich kritika příliš nebolela. Stvořitel je jiný.

Je velmi konkrétní a velmi doslovný. Srovnatelně drahé filmy si stejně ostrou kritiku většinou nemohou dovolit proto, že přímo spolupracují s americkou armádou. Výměnou za zapůjčení vojenského materiálu pro bojové scény pak musí systém zobrazovat v pozitivním světle. Anebo jednoduše proto, že produkce nechce rozpoltit mainstreamové americké publikum.

Gareth Edwards se s tím však nepáral. A v tomto ohledu je Stvořitel nejsilnější, nejdůležitější a nejlepší. Ale nastává jeden problém. Aby tento zastřešující koncept fungoval, režisér a scenárista jsou ochotní obětovat prakticky vše od logické konzistence svého světa přes budování postav až po přesvědčivost zápletek. Postavy znenadání začnou cítit úplně nové emoce, aniž by bylo jasné, proč s tím začaly právě nyní. Vysvětlení nelze najít uvnitř příběhu, vždy jím totiž je: „Musí to tak být ve jménu celkové pointy.“

Předně Joshua je nesmírně fádní protagonista s šíleně předvídatelným příběhem. Přestože celková stylizace filmu hraničí s hyperrealismem, kdy máme cítit každou kulku, vyprávění je plné okázalých a ohraných motivů. Máme pochopit, že cizí kultura si zaslouží respekt, prostřednictvím čistoty a nevinnosti dítěte. Upřednostnit lásku před povinností k systému. To vše je velmi očekávatelné. Zvlášť když víme, že Joshua musí touto proměnou projít, protože je pozitivně rámovaným protagonistou. Musí se přidat na stranu těch hodných, a protože tak činí prostřednictvím žánrových klišé, není příliš záživné ho sledovat.

Edwards se navíc dopouští velmi běžné vypravěčské chyby. Je sice pravda, že motivace a ostré změny chování u postav působí přesvědčivěji, když jsou napojené na něco, co se jich bezprostředně dotýká. Když se však v tomto principu zajde do extrému, takový hrdina začně působit značně narcistně. Joshua by měl být schopný vytvořit si morální kód, aniž by každé jeho rozhodnutí bylo vázáno na ženu, kterou miluje, nebo dítě, s nímž navázal pseudorodičovský vztah. Jen těžko se stojí na straně postavy, která by zřejmě dál aktivně přispívala k páchání genocidy, kdyby se mezi aktivisty neocitla jeho holka.

Fikční světy nemusí být nutně konzistentní ani detailně propracované. Problém nastává pouze tehdy, když si jejich nekonzistence a nedomyšlenosti začneme všímat. Stvořitel balancuje na hraně. Například k umělé inteligenci Edwards přistupuje naivním způsobem srovnatelným s těmi nejstaršími sci-fi včetně RUR. Umělé bytosti máme považovat prostě za další skupinu lidí, jejichž identita, individualita a morálka jsou totožné s našimi.

Z pohledu moderní sci-fi, natož skutečného světa, je takový pohled značně archaický. Moderní autoři častěji spekulují o tom, jak moc by se od nás skutečná umělá inteligence lišila. Vracíme se k tomu, že Edwards buduje alegorii k válce proti terorismu, takže je dokonce zcela nezbytné, aby se jeho roboti v jádru nijak neodlišovali od nás. Cokoli jiného by dávalo za pravdu xenofobnímu pohledu, jenž nepřátele vidí jako inherentně jiné. Je však rozumné očekávat, že se publikum naladí na přístup, který je vzhledem k současným trendům tak nepřirozený?

Tak bychom mohli pokračovat u všeho. Hyperrealistický film, který emocionální vrcholy vkládá do šestákové romance. Nejostřejší a nejkonkrétnější satira, v níž žijí postavy, jejichž konflikty kopírují mnohokrát viděná sci-fi klišé. A aby plán hrdinů vyšel, musíme uvěřit tomu, že se v této vyspělé budoucnosti může dospělý a dítě vloupat na nejstřeženější místo světa, aniž by jim v tom někdo dokázal zabránit.

Film je technicky precizní, i když (jako předchozí Edwardsovy filmy) ne vždy příjemný na sledování vzhledem k jeho oblibě velmi tmavých scén. Režisér se rozhodně nepokouší odvést krásnými záběry pozornost od hrůzy, kterou zpodobňuje. Nejfascinujícnější je samotný Nomád, jehož modravé skenující paprsky sesílané shůry jsou předzvěstí smrti.

Není zcela nemožné se na výsledek napojit. Svým způsobem je vzniklé dílo značně podnětné tím, že se u něj dá snadno diskutovat nad samotným způsobem, jímž vypravěči konstruují své teze a přesvědčují publikum o svých pravdách. Stejné vnitřní rozpory a paradoxy najdeme skoro v každém příběhu, ne vždy je však vidíme tak zvýznamněné. Nikomu, kdo nad Stvořitelem zlomí hůl, se nelze divit. Pokud s ním však vydržíte, dostanete pozoruhodný a odvážný film, který je přesně tím, čím chce být.