Stávkující herce možná nahradí umělá inteligence. Naplňuje se scénář čtyři dekády staré sci-fi

Stávkujícím masám vadí autoritářský přístup studií a astronomické rozdíly ve výplatách mezi vrchními kravaťáky a zaměstnanci z řad herců či scenáristů, jejichž kreativní přínos je přitom pro celý průmysl zásadní. Samotná hrozba AI je rovněž reálná, ztělesňuje ji například právě uváděný blockbuster Indiana Jones a nástroj osudu. Poslední archeologická štace Harrisona Forda potřebovala osmdesátiletého protagonistu pro úvodní akční flashback omladit, k čemuž tvůrci mimo jiné využili desítky hodin archivního materiálu. 

Tento materiál z 80. let vlastní studio Lucasfilm a trikaři ho v náročném procesu svedli naroubovat na hercův dnešní obličej s odpovídající mimikou a také upraveným hlasem. Výsledek sice stále není zcela přesvědčivý, ale do budoucna je velkým, byť znepokojivým příslibem. Žijeme v období deepfake technologií, ve filmech jako Rogue One vystupovali dávno zesnulí herci, takže obavy, že i lidé před kamerami budou přicházet o práci, se jeví jako reálné. Obzvlášť v postpandemické a streamovací době, kdy velké filmové premiéry často prodělávají i kvůli vysokým honorářům pro několik hvězdných tvůrců.

Varování před podobným vývojem či obecně před rozvíjejícími se technologiemi prostupují kinematografii od nepaměti. Od 70. let minulého století jim dodával hororový ráz David Cronenberg s filmy jako Scanners nebo Videodrome a čelním průkopníkem technothrilleru byl také Michael Crichton. Známější jako spisovatel a autor předlohy k Jurskému parku, Crichton zanechal svůj otisk také ve filmové tvorbě. Roku 1973 napsal a natočil westernovou sci-fi Westworld o robotech, kteří se v zábavním parku na motivy Divokého západu vymknou kontrole. A zneklidňující předpověď nabídl také v Kráskách, kde rozvíjel lidskou fascinaci televizní reklamou a dokonalými lidmi, kteří v nich vystupují.

Albert Finney v nich hraje elitního plastického chirurga Robertse, jenž provedl zanedbatelné úpravy na čtyřech atraktivních televizních herečkách a modelkách. Tři z nich však za záhadných okolností spáchaly sebevraždu, přičemž jedna jej před smrtí stačila varovat, že reklamní agentura se zbavuje všech dokonalých žen, které už dál nepotřebuje. Roberts hodlá ochránit zbývající klientku Cindy (Susan Dey) a na vlastní pěst vyšetřuje podezřelou inovativní společnost Digital Matrix, která vytváří bezchybné digitální kopie herců a hereček.

Příběh se neodehrává v budoucnosti, a přestože Crichton hýří vizuální estetikou podobnou futuristickému Tronovi, poselství a námět jsou realistické a aktuální. Jediným úsměvným a opravdu zastaralým prvkem filmu je zbraň vrhající záblesky rentgenových vln, které oběť uvrhnou do transu a útočník se kolem ní pohybuje nespatřený. Film ostatně vrcholí akčními honičkami a přestřelkami, proto není divu, že tehdejší kritika ho brala na lehkou váhu coby extravagantní béčko.

Dnešní optikou jsou však Krásky platnou a duchaplnou sci-fi. Schází jí nicméně žánrové vyhranění typické pro Cronenberga nebo Johna Carpentera, kteří upozorňovali na slabosti konzumní společnosti v unikátnějších a posléze kultovních dílech. Crichton byl však chytrý autor a Krásky působí nadčasově. Už ve své době vystihovaly moc televize a bohatých vývojářů (kravaťácký padouch v podání Jamese Coburna), kteří mohou duplikovat nejen řadové herečky, ale také vlivné politiky. V jedné scéně sleduje testovací publikum řeč kandidáta na prezidenta, jehož fyzické tělo i hlas jsou uměle vygenerované.

Ve filmu zazní myšlenka, že televize je mocným nástrojem, jelikož ji sledujeme dobrovolně. Dnešní streamovací služby si to uvědomují a stále více přizpůsobují svou nabídku detailně analyzovanému trhu. Softwarové algoritmy jim napoví, který formát je perfektní, a jaký naopak za uvádění vůbec nestojí. Stejně jako v případě nešťastných modelek v Kráskách, jejichž mírné nedokonalosti je předurčily k „naklonování“ a zabití.

Varovné je rovněž vykreslení Coburnova záporáka, jenž spadá mezi psychopatické filmové obchodníky. Do takové záporné role nyní patří producenti z AMPTP, z nichž vyniká například prezident Disneyho Bob Iger. Ten ostatně nazval požadavky stávkujících pracovníků nerealistickými, načež lidé kvapně zveřejňovali grafy ukazující jeho každoroční příjem, jakož i dalších vrcholných CEO v byznysu. Jejich výplaty jsou vskutku více než štědré a neustále se skokově vzdalují běžným smrtelníkům za i před kamerami.

Že na penězích nezáleží, prý říkají hlavně bohatí. A že vzhled není všechno, to zase častěji opakují lidé považovaní za atraktivní. Hercům a herečkám v Hollywoodu jde nyní o obojí. Mají strach, že budou pracovat jediný den, pročež studio jejich unikátní vzhled zaznamená k nevyčerpatelnému budoucímu užívání. Michael Crichton to předpověděl, nejen proto si Krásky zaslouží zpětné uznání.