Filmy krále kruté hravosti Wese Andersona seřazené po ten nejlepší

Wes Anderson se narodil jako prostřední dítě do rodiny archeoložky a marketéra. Od dětství se zamiloval do filmu a první němé snímky točil už jako malý na tátovu osmičkovou kameru. Během studií si vydělával jako promítač v kině a magisterský titul si odnesl z filosofie.

Jeho láska ke stříbrnému plátnu byla tedy patrná od počátku jeho života. Postupně se pak vypracoval na jednoho z nejznámějších režisérů, jeho rukopis je rozpoznatelný na první pohled i těmi, kteří jinak o záběrování, střihu a barevném gradingu moc neuvažují.

Stejně tak je o něm známé, že rád obsazuje ty největší hollywoodské hvězdy i do těch nejmenších rolí a že vytvořil obsáhlý ansámbl, v němž výrazný prostor zaujímají Bill Murray, Jeff Goldblum, Edward Norton či Tilda Swinton.

Někteří by za něj dali ruku do ohně, jiným už se zprotivil, leckdo mu na jméno nepřišel nikdy. Tak či onak se Anderson zapíše do historie jako jeden z nejvýraznějších režisérů a popularizátorů cinefilie.

Asi největší přešlap Wese Andersona, jenž bývá v jeho filmografii tradičně odsouvaný na poslední místo. Příběh bratrů hledajících po smrti svého otce sebe sama na cestě Indií a povrchně koketujících s orientální spiritualitou sednul vskutku málokomu. Některým přišel snímek kulturně necitlivý, jiným jednoduše prázdný a nedomyšlený. Občas se najdou ti, kteří jeho nedostatky považují za nepochopený záměr. Tímhle stylem bychom však mohli omluvit každý nepovedený film.

I předposlední Andersonův snímek vzdávající mimo jiné hold staromilské magazínové publicistice má své zastánce. Přesto není těžké umístit ho ke konci seznamu. Režisérovi jako by docházely síly, a přestože vykazuje značnou úroveň řemeslné finesy, vyprávění rozdělené do oddělených příběhů tápajících po smyslu kreativní práce nemá čím strhnout. Výsledek působí chladně, ve špatném slova smyslu akademicky a spíš jako Andersonova zastřená samomluva. Je úleva, že Asteroid City se oproti tomu jeví o řád životněji.

Vlastně podobný případ jako Darjeeling. Anderson má rozhodně problém, když se pokouší vstoupit do cizí kultury, v tomto případě japonské. Jeho vyprávění založené na budování karikatur a figurek ztrácí své kouzlo, když místo vlastní fantazie dává prostor národnostním stereotypům. Psí ostrov jistě vykazuje obrovské množství poctivé práce, z Andersonových stop motion animáků však jednoznačně vychází vítězně Fantastický pan lišák. Vzhledem k jeho existenci se příběh ztraceného psa a chlapce, který po něm pátrá, jeví jako nejméně inovativní a nejzbytečnější položka v jeho portfoliu.

Další položky už budou výhradně pozitivní. Přesto není překvapivé, že režisér tak soustředěný na absolutní kontrolu nad svým filmem nemohl docílit plného úspěchu svým skromným debutem. Grázlové mají naštěstí víc než jen mladičkého Owena Wilsona (svého času Andersonova spolubydlícího), který tu i se svými sourozenci debutoval. Jde o příjemný snímek, který rychle uteče a pobaví. Tahle šílená loupež, v níž sledujeme výstřední postavy na úprku před zákonem i vlastní omezeností, je však především velkým příslibem Andersonova budoucího talentu.

Čtveřici Dahlovských kraťasů můžeme jako kompaktní celek zařadit patřičně na půlku seznamu. Otrava a Podivuhodný příběh Henryho Sugara by mohly být klidně výš, povídky Labuť a Krysař by naopak snadno klesly. Na každý pád je ale radost vidět filmaře s Andersenovým renomé a vytížeností si tímto způsobem hrát. Anderson má dahlovskou estetiku v malíku a v mnoha ohledech ji dokonce povyšuje. Opět splašil áčkové obsazení a celý projekt rychle uteče.

Sestavovat žebříček Andersonových filmů je ošemetné, u poloviny jeho titulů bychom totiž našli dostatečně početnou skupinu, která každý jeden z nich považuje za svůj nejmilovanější film. Týká se to i pohledu do života páru lišek ve středním věku s hlasem George Clooneyho a Meryl Streep, jež spolu čelí všem těžkostem každodennosti. Andersonovi se navíc podařilo strhnout pozornost veřejnosti na stop motion animaci a rozšířit tak mnoha americkým divákům a divačkám obzor ohledně nepříliš běžně užívaných filmových technik. Estetika Roalda Dahla se tu s tou Andersonovou nepřekvapivě skvěle doplňuje, jak potvrdil o několik let později svými kraťasy. 

Snímek přišel v období, které bylo pro Andersona kritické. Od premiéry úspěšné Takové zvláštní rodinky uplynulo už docela dost času a Wes stále nebyl schopný natočit další výdělečný film. Předně proto, že jeho náročné audiovizuální pojetí spolklo vždy větší rozpočet, než je u cinefilních počinů určených primárně pro vyhraněné publikum na místě. Na Až vyjde měsíc tedy dostal skromných 15 milionů dolarů a nemohl si dovolit selhat.

A naštěstí se tak nestalo. Jeho návštěva dětských hrdinů, kteří jsou moudřejší než jejich ztracení rodiče, se jednak konečně dostala do plusu, jednak našla cestu k většímu podílu publika. Přestože měl Anderson vždy hlasité zastánce, jeho filmy se málokdy dočkávaly vysokých zprůměrovaných hodnocení. Tady se ukázalo, že to jde. Příběh o útěku dvou malých hrdinů před jejich necitlivými a neschopnými dospělými ochránci pohnul srdcem mnoha lidí.

Je rozhodně brzy zařazovat nejnovější Andersonův počin na pevné místo v jeho filmografii. Jedná se rozhodně o dílo, které je přirozeným dalším krokem v jeho vývoji, takže není překvapivé, že ty, kteří již začínají být jeho estetikou poněkud unavení, dokáže iritovat či nudit.

Pro Andersonovi zastánce však jde o podnětné tvůrčí zamyšlení například nad smyslem vlastního umění v procesu. Či nad možností nalézat ve fikci víc pravdy než v realitě. Film s divadelní hrou uvnitř o návštěvě mimozemšťana a nutnosti vyrovnat se se změnou samozřejmě obsahuje vymazlené vizuály hrající si odkazy na 50. léta a plejádu celebrit.

Film, jehož prostřednictvím Anderson dospěl jak umělecky, tak coby instituce. Už dřív byl sice známým tvůrcem, přesto měl spíš okrajové postavení. Skoro každý viděl Takovou zvláštní rodinku, obklopovala ho ale hlavně pověst podivína točícího dětinské, ne zcela čitelné komedie.

Grandhotel Budapešť sledující hemžení v luxusním hotelu na konci éry valčíků však dokončil pohyb započatý v Až vyjde měsíc a z Andersona udělal tvůrce filmových eventů, jimž je třeba věnovat pozornost, pokud chcete působit kulturně. Najdou se tací, kteří věří, že to přišlo v nejlepší možnou chvíli. Právě tehdy, kdy se Wes konečně našel. Jiní mají naopak pocit, že po tomto melancholickém zamyšlení nad mizejícím starým světem Anderson ustrnul ve snobském mainstreamu a nikdy už se nepřiblížil energii svých začátků.

Druhý Andersonův film, který již obsahuje všechny jeho hlavní trademarky. Ve spojení s jeho mládím se pak jedná o energický počin, zpod jehož povrchu na nás občas vykoukne agrese, na jakou u režiséra zamilovaného do pastelových barev a vycentrovaných kompozic nejsme zvyklí.

Jason Schwartzman hraje jednoho z nejaktivnějších a nejsnaživějších, ale také nejhorších studentů ročníku, který se zamiluje do své učitelky. Příběh o středoškolákovi, jenž se snaží vypořádat s vlastní pubertou, nadějemi, pocitem méněcennosti a touhou po lidském kontaktu, je vtipný, cynický, přesto ne zcela zlý a rozhodně trefný.

Počin, který stvořil značku Wes Anderson. Tragický příběh o nenaplnění a ztracenosti plný na pohled legračních figurek ztvárněných největšími hvězdami. Anderson mísí veselí a smutek, melancholii a tvrdost způsobem, jakým to neumí nikdo jiný.

Narcistní hlava rodiny Royal Tennenbaum se chce ke stáru usmířit se svou exmanželkou a potomky, kteří s ním však nechtějí mít nic společného. Na povrch vystupují dávná traumata, jimiž prosvítá naděje a touha po usmíření. Pozdější Andersonovy filmy jsou jistě vytříbenější a komplexnější, přesto tento snímek zůstává jedním z jeho nejpřístupnějších a nejlepších.

Snad kontroverzní volba, ale tou bude v případě Andersona nakonec každý titul postavený na nejvyšší stupeň. Život pod vodou přišel po finančním úspěchu Takové zvláštní rodinky, studio se tehdy rozhodlo dát Wesovi pěkný padesátimilionový rozpočet a zcela volnou ruku. A výsledek byl bohužel finančně i kriticky poměrně nepříznivý.

Přesto si snímek okamžitě vybudoval kultovní následování, které po letech jen sílí. Jedná se v mnoha ohledech o Andersonův nejtvrdší film. Sledujeme stárnoucího podmořského dobrodruha Steva Zissoua, který nepřestává utíkat před povinnostmi světa nad vodou. Jeho touha po nekomplikovaném dobrodružství bohužel přinese mnoho utrpení jemu i jeho blízkým a samotnou postavu opravdové rozřešení nečeká. Zato pro publikum může jít o jeden z nejintenzivnějších zážitků, v nichž se nekonečná hravost mísí s podněty k nekompromisní sebereflexi. Určit nejlepší film Wese Andersona je nemožné, Život pod vodou však platí za skvělého kandidáta.

Podívejte se také na žebříček nejlepších režisérů, kde Wes Anderson zaujímá 69. pozici.