LEGO příběh, My Little Pony i Transformers. Nejdůležitější filmy inspirované hračkami

Pokud jste muž okolo třiceti, je dost dobře možné, že i do vašeho dětství vstoupila tahle série hraček od firmy Lego. Bionicle přišli v době, kdy se firmě příliš nedařilo a takřka veškerá zbývající energie byla vložena do tohoto multimediálního projektu. Jeho cílem bylo zvrátit nepříznivě vyhlížející osud tím, že se dětem předloží specifické příběhy, jež jim při hraní se stavebnicí doposud chyběly.

Po měsících příprav, redesignů, průzkumů trhu a pokusných produktů se uvedení dočkala řada robotů marketovaná pro kluky mezi 8 a 12 lety. Estetika Bionicle má kombinovat stroj s živým organismem a jejich kultura volně vychází z karibských a oceánských kmenů (což firmě přineslo i nařčení z nevhodné apropriace). Tahle parta Lego skutečně zachránila a během nultých let patřila k nejprodávanějším hračkám na trhu. Úplnou trvalkou se však nestala a postupně uvolnila místo svým nástupcům.

Součástí téhle krátké, ale intenzivní éry byly i počítačově animované filmy, z nichž první se stal velkou událostí a odbyl si premiéru na plátnech v Legolandu. Jinak byl však distribuovaný pouze na domácích nosičích a jeho pokračování už byla vypuštěná bez větších fanfár. Není se čemu divit, nešla o díla splňující nároky na opravdový kinofilm. Bionicle se tedy nestali popkulturní stálicí, svůj účel nicméně splnili. Jedna celá generace na ně má ty nejlepší vzpomínky.

My Little Pony od Hasbra je tak trochu druhou stranou téže mince. Jedná se o sérii hraček se stanovenými jmény a náměty k hraní, marketing však tradičně cílí na dívky. Na rozdíl od Bionicle jde o jednu z nejstálejších značek v hračkářském průmyslu. Její úspěch trvá od počátku osmdesátých let dodnes. Poníci různých barev, tvarů a talentů byly také vždy doprovázení animovaným televizním seriálem a filmy, jež se během desítek let různí svou kvalitou a pojetím.

Bizarní epizodu zažil fandom My Little Pony v první polovině desátých let, kdy byla stylizace výrobků modernizována a seriál dostali na starost obzvlášť schopní tvůrci. Okolo značky, tradičně vnímané jako holčičí, vznikl okruh dospělých mužských příznivců, takzvaných „bronies“, kteří seriálu propadli nejprve ironicky, nakonec však až nezdravě vážně. Začali poníky sexualizovat a pořádat vlastní cony, které nebyly zrovna pro dětské účastníky. Hasbro se však chytlo a začalo vydávat speciální My Little Pony pro plnoleté muže.

Od té doby už se nicméně bronies rozprchli do světa a My Little Pony, jehož nejnovější seriál je ke zhlédnutí na Netflixu, si žije opět svým poklidným životem.

Samozřejmě dnes už na základě velmi jednoznačných výzkumů víme, že nic jako „objektivně klučičí“ a „objektivně holčičí“ hračka neexistuje. Děti začínají projevovat preference až v době, kdy od rodičů a širšího prostředí pochytí, že panenky by měly být pro holky, zatímco pistole pro kluky. Jde o naučené, nikoli vrozené chování. Jasně to prokazují i Transformeři, kteří byli vždy agresivně prezentovaní jako klučičí hračka. Když si však Hasbro všimlo, že na základě populárního animovaného seriálu si autoboti získávají i řadu malých příznivkyň a jen trochu na ně začalo myslet, poměr zájmu se značně vyrovnal.

Proto bylo pro mnohé takovým rozčarováním, že filmy Michaela Baye extrémně podtrhly „chlapecký aspekt“ série, od nějž se alespoň v náznaku oprostily až poslední dva díly. Komerčně se to však zřejmě vyplatilo, protože nyní jsme u sedmého dílu a u několika miliard v tržbách. Nikdy se nedozvíme, jestli by se filmová série dočkala stejného úspěchu, kdyby s ní začal někdo jiný a pojal ji jinak.

A nyní jeden film, o němž dost možná ani nevíte, že vznikl podle hračky! Přesněji řečeno podle stejnojmenných sběratelských karet vycházejících od počátku šedesátých let. Už tehdy tvůrci věděli, že k produktu lépe uvážou zákazníky, když bude spojený nějakým narativem. Proto vznikla celá pseudomytologie útoku na Zemi zamýšlená jako průsečík všech populárních motivů a klišé.

Právě na jejím základě pak v roce 1994 uvedl svůj obří propadák i Tim Burton. Sehnal slušný rozpočet i silné obsazení včetně Jacka Nicholsona, to však nic neměnilo na tom, že krom Burtona a dalších pěti podivínů nezajímala pocta béčkovým sci-fi příliš mnoho dalších lidí. Možná kdyby byl film uvedený o patnáct let později, kdy se nerdská kultura dočkala maisntreamového vzestupu, dopadlo by to jinak. Kdyby neměl Burton na svědomí Batmana, jeden z největších komerčních úspěchů své doby, jistě by mu tohle absolutní fiasko navždy pohřbilo kariéru, ale naštěstí se tak nestalo.

Díky Hasbru máme dokonce i adaptaci produktu, o němž velká většina lidí neví, že jde de facto o hračku. Ouija tabule je prezentovaná jako nástroj na komunikace se světem zemřelých. Deska posetá písmeny, čísly a základními frázemi má umožnit skupině lidí vést dialog se svými zesnulými bližními nebo třeba poklábosit s Tutanchamonem, když na to přijde.

Ouija předchází samotné Hasbro, jež práva na ni zakoupilo počátkem devadesátých let. Tradice sahá do devatenáctého století, kdy američtí přeživší občanské války měli silnou potřebu vyrovnat se se ztrátou a rozloučit se s milovanými nebožtíky, kteří padli v bojích. Na nich se rozhodla vydělat řada vykutálených podvodníků, mezi něž patří i vynálezci tohohle udělátka. Je příznačné, že když si dnes někdo samozvaný spirituální nástroj zakoupí, bude muset přehlédnout logo hračkářské firmy v rohu.

V roce 2014 a 2016 pak vznikly dva celkem rutinní horory, které nejenže na krátký okamžik zvedly prodej, ale především přiměly publikum nechápavě se škrábat na hlavě, proč vlastně někdy někoho tenhle nápad tak uhranul.

Mezi deskové hry, jejichž uhrančivost je naopak zcela pochopitelná, patří Dungeons & Dragons sahající svou historií do poloviny sedmdesátých let. Od té doby si získala nejen příznivce a příznivkyně, ale celou subkulturu milovníků fantasy, kteří se rádi scházejí s přáteli a během hraní si vymýšlejí své vlastní příběhy.

Není divu, že se tahle veleúspěšná značka dostala i do filmové série. Trilogie z let 2000 až 2012 však rychle upadla do vod laciných DVD béček, alespoň relativního úspěchu se dočkal jen první díl, jenž dokonce ukořistil Jeremy Ironse.

Právě letos jsme se dočkali rebootu, který se sice nestal obřím hitem, zároveň však ani nezabouchl dveře případným pokračováním. Objevila se v něm áčková jména jako Chris Pine a Michelle Rodriguez a výsledek zaznamenal velmi přívětivé reakce publika i kritiky.

Toy Story je zvláštní případ, protože nejde o sérii iniciovanou specifickým hračkářským domem. Přesto však obsahuje velké množství licencovaných hraček. Ať už těch univerzálnějších, jako jsou plastoví vojáčci, dinosauři a pan a paní Bramborovi, nebo i velmi známých jako Barbie a G. I. Joe. Studio Pixar muselo mnohé držitele licencí přemlouvat, obzvlášť u prvních dílů, protože počítačový animák byl velkým krokem do neznáma.

Pixaru se samozřejmě podařilo změnit celý filmový průmysl. Prodej všech přítomných hraček pak raketově stoupl a na základě série vznikla i řada zcela nových. Především oba ústřední hrdinové se stali populárním námětem merchandisingu.

Tento seznam Lego otevřelo, tak ho také zavře. V roce 2014 už firma měla za sebou bezpočet druhořadých animáků, jež měly problém dosáhnout i ne moc velké úrovně Bionicle filmů. Nahlíželo se na ně zkrátka jako na o něco delší reklamy, jež mají upoutat pozornost těch úplně nejmenších. Proto byl takový šok, když najednou přišel film, jejž mnozí považují za nejlepší mainstreamový animák desátých let.

Phil Lord a Christopher Miller (kteří nyní dobývají kina coby producenti Spider-Mana) zlanařili tehdy ještě nekomplikovaně populárního Chrise Pratta a využili bohaté hromady licencí, které se ke značce Lego za poslední roky připojily. To vše ve jménu komického příběhu se satirickým námětem, jenž pobaví děti i jejich rodiče. Přestože Barbie se letos s velmi podobným přístupem pokusí mu tuto pozici uzmout, v tuto chvíli lze LEGO® příběh označit za nejlepší film inspirovaný hračkou. Rozhodně pokud vezmeme v potaz kvalitu, úspěch a uspokojení všech věkových kategorií.