Zaplavení streamem. Rostoucí množství obsahu nás štve, ale stejně mu podléháme

Loňská studie s názvem State of Play od agentury Nielsen vycházející z jejích vlastních měření sledovanosti televizí a streamovacích platforem přišla s poněkud znepokojivými závěry. Téměř polovina uživatelů (přesně 46 %) některých těchto služeb se totiž cítí zahlcená množstvím obsahu, který je k dispozici. Což je zřejmě adekvátní reakce na to, že za posledních pár let se počet filmů, seriálů i různých pořadů dostupných na streamovacích službách zvýšil o několik desítek procent.

Zároveň s tím však chce něco dělat jen málokdo. Podle každoměsíčně zveřejňovaných reportů Nielsenu si streamovací služby ve Spojených státech za poslední rok drží zhruba 35%podíl toho, co lidé na svých televizích sledují (zbylé dvě třetiny patří zdarma dostupným či kabelovým televizním stanicím). Ve zmíněné studii přiznalo celých 93 % respondentů, že během následujícího roku nemají v plánu snižovat počet předplacených streamovacích služeb. A soudě dle dat tento slib i dodrželi.

Ba co víc, množství uživatelů, kteří si platí čtyři a více platforem, se mezi lety 2019 a 2022 více než zdvojnásobil. To lze do určité míry přičíst tomu, že zatímco dříve trhu dominoval Netflix, v posledních letech mu prostřednictvím rozmachu služeb Disney+, Apple TV+, Prime Video, Max či Hulu narostla konkurence. Tím pádem se i běžnému divákovi či divačce nepříjemně rozšířil počet možností, kde oblíbený film či seriál musí hledat. A přestože tento trend vyhovuje málokomu, většina z nás se mu přizpůsobuje.

Dlouhodobá tendence k pořizování streamovacích platforem je patrná i v České republice, přestože jsme vůči podobným novotám stále ještě značně rezervovaní. Podle dat Českého statistického úřadu a Eurostatu si nějakou ze služeb platí 24 % lidí, zatímco průměr Evropské unie je na 42 %. V posledních letech se však v důsledku pandemie covidu přestala spousta z nás streamovacím službám bránit.

Dominantní pozici má u nás podle serveru JustWatch služba Netflix, jenž platí 41 % lidí, kteří do nějaké platformy investují. Druhé místo za loňský rok obsadilo Prime Video s 19 %, třetí byl Max (tehdy ještě HBO Max) s 13 %. Data z JustWatch je však třeba brát s lehkou rezervou, neboť zahrnují pouze uživatele a uživatelky tohoto agregátoru.

A když už jsme u streamovacích agregátorů, které usnadňují diváckou orientaci v současné nabídce, Studie State of Play přišla ještě s jedním zajímavým závěrem. Bezmála dvě třetiny respondentů by prý ocenily zastřešující aplikaci či platformy, díky níž by měly přístup k několika zmíněným službám zároveň. Nejde přitom jen o cenové zvýhodnění takového balíčku, ale i o zjednodušení přístupu k hledaným dílům.

Podle staršího nielsenovského reportu z roku 2014 měly tehdejší americké domácnosti možnost vybírat si průměrně z neuvěřitelného počtu 189 televizních kanálů. Pravidelně jich však sledovaly pouze 17, tedy méně než desetinu. Zdá se tedy, že rostoucí množství voleb, co a kde sledovat, je sice atraktivní a spousta lidí je ochotná si za tento luxus připlatit, avšak reálně stejně není možné vidět všechno. Proto se člověk upíná k tomu, co zná a co pro něj funguje.

V roce 2004 napsal americký psycholog Barry Schwartz knihu The Paradox of Choice: Why More is Less (Paradox volby: Proč méně znamená více). Popsal v ní, jak příliš mnoho možností vede spíše k rozhodovací paralýze a úzkostem nežli k uspokojení. A i když už si člověk zvládne zvolit a vykoná nějakou akci (v našem případě si tedy vybere nějaký z tisíců filmů), následně pak přemýšlí o nerealizovaných možnostech a své volby často lituje. 

Ve streamovací praxi to znamená, že leckdy scrollujeme nekonečnou nabídkou tak dlouho, až už není čas se na nic podívat, takže platformu rozlíceně vypneme. Magisterská práce italské výzkumnice Chiary Longo z roku 2021 platnost Schwartzových teorií na uživatelích a uživatelkách streamovacích platforem rovněž potvrdila.

Podle další z loňských studií Nielsenu průměrný americký divák či divačka stráví zhruba sedm minut hledáním díla, na které se chce na streamovací platformě podívat. Nepříjemné rozhodování se navíc týká nejen výběru samotného pořadu, ale i služby, již má smysl si předplácet. Většina jich nabízí možnost ukončení předplatného kdykoli, což samozřejmě vede k dumání, jakou službu si na další měsíc ponechat, a jakou naopak vyměnit za nějakou jinou, aktuálně zajímavější. Kéž by tak existovalo nějaké usnadnění těchto periodicky se opakujících patálií!

Jak ukazuje příklad tzv. Czechflixu, tedy velmi hypotetické a jen těžko realizovatelné snahy o propojení obsahu z České televize, Novy a Primy, nelze spolupráci velkých globálních hráčů v nejbližší době očekávat, obzvláště za předpokladu, že lidé jsou ochotní si platit více oddělených služeb. Což se na západ od nás stává standardem. Zahlceným divákům a divačkám tedy prozatím nezbývá nic jiného, než využít služeb, jež jim pomohou se v neustále bobtnajícím obsahu vyznat. S touto myšlenkou se můžete podívat třeba do naší sekce VOD, kde si můžete vyfiltrovat nová i prověřenější díla na platformách, k nimž máte přístup.