Hunger Games: Nejpodstatnější rozdíly mezi filmem a knihou

Ač to zní zvláštně, Katniss Everdeen je ve filmu a v knize úplně stejná, a zároveň zcela jiná. Je tomu tak kvůli kontrastu mezi tím, nad čím uvažuje, a co skutečně dělá. Zatímco v knize je každé její rozhodnutí rafinované, pragmatické a pečlivě zvážené proti ostatním, mnohdy velmi drastickým variantám, ve filmu vidíme vždy jen výsledek, který z drsné lovkyně bez iluzí dělá tak trochu pochroumanou dobračku. Na druhou stranu má Jennifer Lawrence kromě talentu bezpochyby i obrovské charisma, které na hlavu poráží jakoukoli postavu, kterou bychom si v hlavě dokázali vybájit. Za to určitě palec nahoru.

„Romantická“ linie dvou hlavních protagonistů je patrně nejdiskutovanějším prvkem filmové adaptace. Zatímco v knize je Katniss ve vztahu k Peetovi přinejlepším zmatená, přinejhorším ho jen využívá k získání sponzorů a zabrnkání na struny motivu „prokletých milenců“ (mnohdy sama nedokáže odlišit, kde končí předstírání a začíná opravdový zájem), ve filmu vyznívá bez debat zamilovaně. A to je obrovská škoda hned ze dvou důvodů. Jednak je tím pohřbený potenciál velmi neobvyklého a nejistého vztahu, jednak návaznost na další díly, kdy se mezi Katniss, Peetou a Galem vytváří milostný trojúhelník.

Dary od sponzorů znamenají v aréně rozdíl mezi životem a smrtí. Krabička zápalek, láhev vody či životodárný lék, to všechno může zcela změnit průběh her. I ve vztahu ke sponzorům a jejich darům však scenáristé museli učinit několik ústupků. Doprovázení darů vzkazem je celkem pochopitelnou změnou oproti knize, kde si hrdinka význam a použití jednotlivých zásilek musí domýšlet. Stejně tak je z důvodu téměř úplného vypuštění dějové linie s umírajícím Peetou jasné, že v aréně nepřistane darů tolik jako v knize. Film se tak ovšem nečekaně setkává s kuriózním problémem, a to tím, že se sponzorské dary a celé jejich působení v hrách nezdají být příliš důležité (jak poukázalo několik diváků). Zatímco v knize by Katniss bez sponzorů v aréně jistojistě nepřežila, ve filmu je jejich de facto jediným příspěvkem mast proti popáleninám.

Přestože ztvárnění pochmurné a zubožené Oblasti 12, ze které hlavní hrdinka Katniss pochází, je velmi přesné, nedostatek času na plátně způsobuje, že k jejímu rodišti, a tím i lidem a věcem, které chce ochraňovat, nemáme tak pevný vztah. Především pak chybí souvislejší dějová linie s Galem, který je velmi důležitou postavou navazujících dílů.

Zatímco v knize dostane Katniss odznáček s reprodrozdem (který je dějově jak symbolicky, tak fakticky důležitý) od dcery starosty Oblasti 12 Madge, ve filmu ho sama koupí na tržišti pro svou sestru (která jí ho posléze vrátí). Změna není úplně špatná, neboť prohlubuje láskyplný vztah mezi Katniss a Prim, zároveň ovšem neumožňuje přirozeně představit Madge, která se objevuje i v dalších knihách.

Zatímco první půlka filmu se co do rozsahu víceméně drží předlohy, samotné hry jsou osekané o řadu scén. Vynechaná je například celá počáteční pasáž, ve které se Katniss aklimatizuje a málem umírá na dehydrataci, stejně jako velmi rozsáhlá část, ve které je Peeta smrtelně raněn a Katniss se musí vydat k rohu hojnosti, kam pořadatelé umístili pomůcky. Z hlediska dynamiky (a délky filmu) je jisté osekávání pochopitelné, na druhou stranu tak publikum ztrácí dojem o rozsáhlosti a náročnosti her.

Stejně jako téměř všechny ostatní scenáristické změny, i tato má svoje pro a proti. Chléb, který Katniss po smrti Rue pošlou obyvatelé Oblasti 11, v knize symbolizuje velmi dojemnou obětavost a obrovské usílí, neboť sponzorský dar je v pokročilé fázi her nekřesťansky drahý. „Předčasné“ nastínění revolty (která přichází až ve druhé knize) ovšem zase poskytuje silnější pocit návaznosti.

Obrovský potlesk patří scenáristům filmu za přidání dějové linie s prezidentem Snowem a vrchním pořadatelem her Seneccou Cranem. Omezení příběhu na Katniss, ke kterému by vyprávění v první osobě svádělo, by bylo ve filmu obrovskou škodou. Již v prvním díle se tak blíže seznamujeme s prezidentem Snowem, jehož role je v knižních pokračováních opět velmi významná, a vousatým zázrakem Seneccou Cranem, který kromě charismatu nabízí i náhled do „zákulisí“ her (v knize je pouze okrajově zmíněný). Přidání této dějové linky je ukázkovým příkladem dobře odvedené adaptační práce. Úkolem scenáristů není totiž jen zpracovat, zjednodušit a vyškrtat, ale také, tam, kde je to žádoucí, obohatit.