Flashdance zerotičtil muzikály a předběhl MTV. Ženy líčí problematicky i pokrokově

Kultovní a divácky úspěšný film na jednu stranu drží pozornost objektivizací ženských těl a působí jako přežitek doby, kdy se populární kultura začala točit kolem sexy videoklipů, legín a popové hudby.

„Lidé jsou zvláštní,“ posteskl si režisér Adrian Lyne v nedávném rozhovoru pro Los Angeles Times u příležitosti 40. výročí natočení Flashdance, který vychází v restaurované verzi i v některých kinech. Narážel tím na dobovou kritiku svého průlomového hitu, který mnozí považovali za sprostý a erotický. „Jsou filmy, v nichž se lidem ustřelují hlavy, a ty nikoho nezajímají. Ale postaví vás na pranýř za to, že zaměříte kameru na stehna tancující dívky,“ vysvětloval Lyne. Režisér přitom později točil erotikou přetékající psychologická dramata jako 9 a ½ týdne, Osudová přitažlivost nebo Neslušný návrh.

Ženská stehna jistě pohoršují jen striktní puritány a oproti pozdějším standardům, kdy sex a nahota pronikly do mnoha hudebních videoklipů založených na ikonizaci atraktivních těl, je Flashdance krotký snímek. Přežitkem zůstává hlavně coby naivní vyprávění s pohádkovým schématem, v němž se mocně etabloval pro mnohé tak pokleslý styl divokých osmdesátek. „Ten příběh byl hodně plytký,“ potvrzuje Lyne, jenž v Británii natáčel reklamy a v tanečních sekvencích spatřil příležitost k energické a cool inscenaci. „Chtěl jsem, aby to vypadalo dobře, a vydal jsem se cestou stylizace. Je samozřejmě směšné, jak vypadaly ty kulisy se vším svářečským náčiním. Lidé někdy berou filmy až moc vážně,“ pokračoval režisér Jakubova žebříku či Lolity z roku 1997.

Devatenáctiletá Jennifer Beals, jež roku 1980 debutovala ve filmu Moje tělesná stráž, představovala tehdejší ideál krásy. Vysoká kudrnatá diva se štíhlou postavou, chlapecky útlými boky a tanečním nadáním, jejíž image odkazovala třeba na instruktážní fitness videa od Jane Fonda nebo Olivie Newton-John. Její postava Alex Owens po práci obléká elastický úbor a do rytmu skladby Maniac rozstřikuje kapičky potu ze svého těla. Lyne si ostatně dal záležet, aby řadu záběrů zahalil do mlžných oparů či dešťových provazců. V nejslavnějším záběru se tanečnice na kabaretním pódiu polije vodou a zažehne erotičtější uchopení hudebních videoklipů, které díky MTV zaplavily USA a následně celý svět.

„MTV začalo vysílat, když měl film premiéru,“ připomíná Lyne, jemuž podobnost Flashdance s kultovní hudební stanicí často předhazují (MTV ve skutečnosti vysílala od roku 1981, ale plně dostupná byla až po dvou letech). Podíl na videoklipovém provedení mají také producenti Don Simpson a Jerry Bruckheimer, kteří si zde připsali svou první ikonickou spolupráci. Jejich osmdesátkovým majstrštykem se stal o tři roky později Top Gun, v němž pro změnu Tony Scott usilovně stylizoval poněkud fádní příběh o pohledných arogantních pilotech, jejichž čela rovněž rosí kapky potu a kteří se na motorkách projíždějí při západech slunce za znění popových slaďáren.

Obsazení neznámé Beals obestírají dvě různé historky. Producenti si ji vyhlédli spolu s Demi Moore a Leslie Wing, přičemž rozhodnutí padlo na bedra nejvíc macho mužů, jež ve studiích Paramount Pictures sehnali. Těch se údajně zeptali, se kterou ze tří finálních kandidátek by se nejradši vyspali, a volba padla na Beals. Takovou verzi alespoň šířil scenárista Joe Eszterhas pro magazín Slate. Druhá varianta tvrdí, že prezident Paramountu Michael Eisner pouštěl castingová videa tamním sekretářkám a rozhodl na základě jejich výběru jakožto žen, které od sexualizace odhlíží k podstatným charakterovým vlastnostem.

Různorodost těchto zákulisních fám, které se nikdy nepotvrdily, souzní s problematickou náturou příběhu. Flashdance zapadl do kulturního klimatu dráždivými tanečky, titulními písněmi a také kostýmy, které se rázem ocitly ve výlohách. Především tričko s odhaleným ramenem, které je oblíbené dodnes. Hrdinku nechali tvůrci zamilovat se do bohatého rozvedeného bělocha (Michael Nouri) ve středním věku, jenž ji v továrně zaměstnává a neváhá využít svého postavení, aby si domluvil první rande. A to poté, co ji autem pronásleduje cestou domů, kam Alex jede na kole.

Protagonistka ovšem současně stojí na vlastních nohách jakožto částečná Afroameričanka z nižší sociální třídy. Kritizované pohádkové schéma, kdy atraktivní nadaná tanečnice pracuje v ryze mužském prostředí, tedy ukrývá třídní, etnické i instituční metafory, jež odpovídají žhavým tématům tehdejší reaganovské Ameriky. Alex je součástí „své“ vrstvy v průmyslovém Pittsburghu a usiluje o možnosti studovat zkostnatělou taneční školu, kam očividně nezapadá. Lyne to vystihuje záběrem na její robustní obuv a elegantní boty dalších uchazeček při prvním castingu.

Slavný závěrečný tanec před upjatou porotou absolvuje s trémou právě proto, že pociťuje vlastní odlišnost a nevýhodný třídní i etnický původ. V tom má film před očividnou sexy stylizací navrch. A k tomu zapojuje také témata kulturní rebelie, neboť Alex do baletního vystoupení zakomponuje street dance prvky, které předtím odkoukala od pouličních tanečníků. Lyne vyprávěl, jak se tato scéna dostala do filmu náhodou, jelikož jej upoutaly gangy soupeřící v breakdance a rozhodl se je nafilmovat. „Mohl jsem z toho dát do sestřihu jednu minutu a lidé tomu nemohli uvěřit. Viděli to poprvé a byli ohromení,“ popisoval reakci publika na tehdy ještě neznámou taneční formu, která poté přebírala iniciativu ve společnosti i v kinematografii. Flashdance takto vnesl do muzikálového žánru svěží vítr a můžeme jej řadit do zástupu pokrokových děl jako dřívější West Side Story nebo pozdější Billy Elliot.

Navzdory rozporuplným testovacím projekcím a nepřízni kritické obce byl snímek velkým diváckým hitem. Při rozpočtu sedm milionů dolarů vydělal po celém světě přes 200 milionů. A vlastně se není čemu divit. Šikovně totiž zúročil osmdesátkové ingredience, a to nejen ty zpátečnické, kvůli nimž vyznívá úsměvně a často křečovitě – fitness scéna například vypadá jako laciná televizní reklama na štíhlou linii. 

What a Feeling roztancovává mládež i na dnešních diskotékách a Flashdance stále žije svým kultovním životem jako naivní pohádka, která vystihla dobu. V mnoha aspektech se společnost posunula, ale to jí částečně umožnila právě takto drzá a rezonující díla.