Zvládnete je všechny? Znepokojivé, šokující a depresivní filmy, které z publika vysají i poslední kapku energie – 3. část

Film je médium, které dosahuje zdaleka největších emočních reakcí ze všech druhů umění. Tvůrci a tvůrkyně si toho jsou dobře vědomí a vedle povzbudivých hřejivých příběhů, které burcují naše sebevědomí či vůli po sebezdokonalení, předkládají publiku také černočerné bezútěšné vize, v nichž se naděje na lepší zítřky krčí kdesi v koutě.

Nejvíce znepokojivé snímky mohou mít mnoho podob, jelikož každý trne hrůzou z jiných představ nebo jej ovlivnila vlastní nepříjemná zkušenost.

V následujícím seznamu nechybí filmy slavné a všeobecně uznávané, které dobře podřizují formální aspekty své nelichotivé a pesimistické výpovědi. Neopomeneme ani snímky historicky hodnotné, jejichž sdělení poukazuje například na válečná zvěrstva a svou šokující náturou slouží jako důrazné varování. Ale stejně tak se dostane na tituly nechvalně známé a kontroverzní, které skýtají fyzické znechucení a jejichž šokový efekt vystupuje do popředí i na úkor triviálnějšího příběhu. Řazené budou dle data výroby.

Na lidi, kteří propadnou závislostem na návykových látkách, ať už jde o prášky na předpis, alkohol nebo tvrdší drogy, koukáme většinou skrz prsty. Režisér Darren Aronofsky se oproti tomu ponořil přímo do myslí několika postav, které mají své sny a zbytky hrdosti, ovšem drogy jim ze života dělají peklo.

Requiem za sen je na rozdíl od autentičtějšího a neméně depresivního dramatu My děti ze stanice ZOO stylizovaný z perspektivy aktérů, kteří ztrácí kontakt s realitou, což navozuje chaotickým střihem či drásavým hudebním doprovodem. Navzdory manipulaci s publikem je tato forma efektivní a série stále hektičtějších scén nás vyčerpá způsobem, který skoro odpovídá stavu navozenému utlumujícími látkami.

Také díky skvělým hereckým výkonům Ellen Burstyn, Jareda Leta, Jennifer Connelly a Marlona Wayanse je sto minut trvající snímek příliš hořkou pilulkou.

Třídílná série Srpnový underground je pro řadu lidí ztělesněním filmařské žumpy. Samotný název odkazuje vedle letního období k alternativní tvorbě pro úzké „undergroundové“ publikum, přičemž forma jednotlivých snímků už nemůže být více přízemní a nepříjemná.

Fred Vogel zde sleduje skupinku zvrácených individuí, jejichž každodenní náplň spočívá v bezdůvodném zabíjení vytipovaných lidí a mučení nešťastníků, kteří skončili svázaní a pokálení v hrozivém sklepě. Psychopati si vše natáčí na kameru, jejímž objektivem vše sledujeme také my. Největší síla této série spočívá v až dokumentární čistotě, s níž se všechna zvěrstva odvíjejí. Antagonisté se poflakují, konají zlé skutky a tím, že nejsme na žádnou postavu empaticky napojení, se ocitáme přímo ve víru iracionálního násilí. Naturalismu se dosahuje rovněž zrnivým nekvalitním obrazem a absencí děje.

Nejskandálnější snímek Gaspara Noého je legendou festivalu v Cannes, odkud lidé během premiérové projekce utíkali. Jde o vyčerpávající, pozpátku vyprávěný a prostorově často záměrně dezorientační snímek, v němž trest předchází zločin a deprese bují dlouho před klidným koncem.

Vyprávění postrádá jediný viditelný střih a kamera většinou krouží prostory, z nichž chceme jako co nejrychleji uprchnout. Dvojice mužů v hrozivém gay podniku umlátí hasičákem cizího muže a následně sledujeme její hektické pátrání, jemuž předcházelo příšerné, takřka desetiminutové a staticky snímané znásilnění v podchodu.

Filmu neschází jasná umělecká představa a ukazuje, jak se zdánlivě dokonalé životy dvou mladých, krásných a zamilovaných lidí (hraných tehdejšími manželi Monicou Bellucci a Vincentem Casselem) mohou v mžiku proměnit v noční můru. Noé posléze vydal i chronologickou verzi, začínající prosluněnou scénou v parku za zvuků Beethovenovy Sedmé a drasticky vrcholící v nočním klubu s názvem Rektum.

Režisér Gus Van Sant proslul zejména díky oscarovému dramatu Dobrý Will Hunting, ale jeho zřejmě nejsilnější práci nalezneme ve Slonovi, který je prostředním článkem režisérovy trilogie o smrti. Odehrává se na fiktivní škole a okrajově vychází ze školního masakru na Columbine High School, kde dva studenti zastřelili dvanáct spolužáků a jednoho učitele. Snímek začíná několik dní před masakrem a nahodile sleduje několik postav včetně samotných útočníků.

Slon se vyznačuje chladnokrevným přístupem a je poskládaný z dlouhých, dějově řídkých a emočně odtažitých záběrů. Samotný masakr postrádá zřetelnou motivaci i časoprostorovou návaznost (některé události jsou zobrazované opakovaně z různých perspektiv) a navozuje přesně ty pocity nenadálého všudypřítomného chaosu, které musely opanovat i skutečná místa činu.

Jestliže za nejintenzivnější film o drogách a prostituci považujete Requiem za sen, neviděli jste Zmasakrované blinkací panenky. Extrémní dílko režiséra a satanisty Lucifera Valentina zhlédlo na různých festivalech pro otrlé diváky jen málo lidí a ještě méně se dokázalo dívat až do konce. Detailní sonda do snů a myšlenek zubožené a drogově závislé prostitutky totiž dostála svému názvu.

Snímek se obejde bez příběhu i dialogů. Místo toho nás v agresivním střihu a za znění řízné muziky bere na videoklipový trip, jehož aktérům se v halucinogenních asociacích zjevuje neředěné lidské utrpení. Jestli jste někdy chtěli vidět, jak se někdo někomu doslova vyzvrací do hlavy, zde máte příležitost. Film působí amatérsky a záměrně zmatečně, ovšem „gore“ efekty a dezorientační efekt má Valentine plně pod kontrolou – existovat přístroj na kompletní zhmotňování těch nejtemnějších myslí, asi těžko by ukázal něco více zneklidňujícího.

Šokující francouzský snímek pojednává o těhotné ženě, jíž se záhadná a násilnická sokyně vkrade do domu a ji i její nenarozené dítě se pokouší za každou cenu zlikvidovat.

Současně populární i zavrhovaný hororový snímek čerpá z jednoduché a účinné psychologie, kdy dvojici nepřátelských aktérek spojuje tragická událost z minulosti. Těhotná protagonistka Sarah má coby nastávající matka poznamenaná ztrátou partnera snadný přístup k našim sympatiím a pozvolna odkrývané motivace její noční návštěvnice činí i ji přinejmenším pozoruhodnou. Dusno kolem této dvojice navíc exploduje v nečekaně násilnou konfrontaci, během níž se prolije spousta krve a každá rána zabolí.

Estonské drama o tom, kam může systematická školní šikana uvrhnout mysl obětí. Na rozdíl od odtažitého Slona se zde dostáváme titulním postavám pod kůži a plně porozumíme pohnutkám, které je vedou až k šokujícímu zúčtování.

Zkažená mládež sugestivně vyobrazuje hierarchii průměrné školní třídy, v níž skupinka studentů přebírá iniciativu a se škodolibými kumpány v zádech zesměšňuje a fyzicky týrá introvertní outsidery. Režisér Ilmar Raag nemusí formálně kouzlit, stačí mu jen pozorně zhmotňovat neutěšenou situaci, jejíž naléhavost může dosvědčit snad každý z nás. Dětská šikana představuje obtížně postihnutelný problém a Zkažená mládež se jej snaží obsáhnout nepřikrášleně, s důrazem na vnitřní proměnu obětí i apatické reakce okolí.

Jeden z nejslavnějších zástupců hnutí New French Extremity skýtá spoustu extrémních podnětů. Režisér Pascal Laugier ale řemeslu rozumí a nespoléhá jen na šokující výjevy, nýbrž vypráví rafinovaný a napoprvé nepředvídatelný příběh o tom, co nás vlastně čeká po smrti – respektive o tom, jak se tohoto zjištění bolestivě dopátrat.

Mučedníci začínají jako temný duchařský horor, načež se přeorientují na psychologicky náročnou podívanou, v níž prvotní náhlé výbuchy násilí střídá zdlouhavé mučení. A to vše zabaleno do příběhu, který publikum přiměje přemýšlet a končí přesně tak ambivalentně, jak si vyprávění o možné transcendenci lidské duše žádá.

Možná nejzakazovanější film tohoto století čerpá dle režiséra a scenáristy Srdjana Spasojeviće inspiraci z dlouhodobého stavu zkorumpované srbské společnosti. Vypráví o bývalém pornoherci, jenž se snaží zabezpečit ženu a syna a přijímá štědře placenou zakázku tajemného režiséra. Namísto tradiční erotiky je ale nucený natáčet stále brutálnější scénky, které symbolizují cestu peklem, jíž se ubírá nejen Srbsko, ale celá zmedializovaná a násilím řízená společnost.

Spasojević neuhýbá pohledem před výjevy, které budou jistě tabu i za dalších dvacet let, a současně vytváří depresivní prostředí a neutěšený dějový oblouk, po jehož odhalení zůstanete jako opaření.

Nizozemský režisér Tom Six přivolal na scénu úchylného německého doktora, jenž své oběti sešívá ústy k řitnímu otvoru a vytváří tím několik článků lidské stonožky... Jejímž vrcholem je samozřejmě „společná“ trávicí a vylučovací soustava.

V prvním dílu z roku 2009 měl tento útrpný model pouze tři lidské články a nechutná byla samotná představa posloupného krmení. V pokračování ale Six zasadil příběh do „našeho“ světa, kde je původní Lidská stonožka také jen filmem, který inspiruje mentálně nevyspělého protagonistu Martina (Laurence R. Harvey) k vytvoření vlastní stonožky.

Černobíle točený film nás noří do choré mysli titulní postavy, je špinavý a nebývale hnusný. V jedničce byl psychopatem bývalý chirurg, jenž své oběti uspal a řádně operoval. Zdejší monstrum unese tucet lidí včetně herečky z minulého filmu do opuštěného skladiště, bez anestetik jim vymlátí zuby a sešívá je dohromady. Jde o výkladní skříň odporu, kde se lámou i ta nejzarytější tabu.

Jaké filmy psychicky nejvíce zdeptaly a šokovaly vás?

Po dlouhé době vzniknul v Česku tak ambiciózní historický životopisný film. Režisér Petr Václav přitom nikdy podobný projekt nedělal. Největší pastí by bylo hledat v něm nového Amadea. Il Boemo se vydává vlastní cestou.