Sadistická dětská pornografie, nebo něco víc? Nechvalně proslulý snímek rozděluje obecenstvo a zůstává nepochopen

Existují snímky, kterým se běžný filmový konzument, lačnící v prvé řadě po zábavě a odreagování, vyhýbá jako čert kříži. Často se jedná o počiny spadající do takzvané exploatační kinematografie, která se objevuje již od třicátých let dvacátého století a její nátlak na diváka spočívá v otevřeném zobrazování tabuizovaných výjevů či témat. Exploatační filmy manipulují s takovými kontroverzními obsahy napříč různými žánry, ovšem největší odezvy se jim zcela jistě dostává jako součásti hororového příběhu. Horory plné tvrdého násilí vždy přitahovaly nemalé procento diváků, které nacházelo i nepřiznané uspokojení ve sledování věcí, před nimiž by v realitě vyděšeně prchalo. Filmy jako Plivu na tvůj hrob (1978) a Kanibalové (1980) nebo trilogie Lidská stonožka se tomuto voyerismu ze všech sil podřizují a jejich nesnesitelné výjevy či celé formální koncepty mají za cíl šokovat - soudržnost příběhu se v jejich případě podřizuje šokovému efektu a exploataci, kvůli čemuž se ostatně proslavily a získaly kontroverzní status.

Snímek debutujícího režiséra Srdjana Spasojeviće s názvem Srbský film, který se poprvé promítal 15. března 2010 na festivalu v texaském Austinu, si okamžitě vybudoval pověst právě takového exploatačního díla, jemuž se onen běžný filmový konzument velkou oklikou vyhne. Spasojević zašel při zobrazování násilí na ženách i dětech opravdu daleko, Srbský film byl zakázán v takřka padesáti zemích světa a obklopily jej zvěsti o 'skandálním hororu, který přebírá titul nejnechutnějšího snímku historie.' Depresivní příběh o vyhořelé hvězdě pornofilmů Milošovi (Srdjan Todorović), jenž souhlasí s lukrativní pracovní nabídkou od tajemného režiséra Vukmira (Sergej Trifunović) a bez svého vědomí je zatažen do natáčení hrůzných snuff filmů (obsahujících skutečnou vraždu člověka), opravdu disponuje brutálními scénami, které z hlavy nevyženete. Jenže kvapně udělená nálepka 'exploatačního hororu' výrazně zjednodušuje především národní kontext, v němž Spasojević snímek natáčel, a vede k přehlížení některých tvůrčích záměrů a inspiračních zdrojů.

Navzdory násilnému obsahu má Srbský film do hororu poměrně daleko a Spasojević, který rovněž napsal scénář společně s Aleksandarem Radivojevićem, během nesčetných rozhovorů opakovaně zdůrazňoval, že o horor nikdo z tvůrců neusiloval. On sám vnímá své kontroverzní dílo jako rodinné drama, které pomalu sestupuje až do pekla - celá první polovina je ostatně věnována expozici a snaze o navázání sympatií s Milošem, jenž chce v prvé řadě zabezpečit svou ženu a syna. Opravdová zvěrstva, mezi nimiž vyčnívá například dekapitace ženy při souloži a pokračující pohlavní styk s bezvládným tělem, se odehrávají v posledních čtyřiceti minutách a Miloš je odhaluje až zpětně ze získaných videonahrávek. Stává se obětí zvráceného systému, který režisér otevřeně připodobňuje k politické situaci v Srbsku. "Zásadní metaforický přístup spočíval v zacházení se skutečným životem jako s pornografií. Hlavní postava mohla být zpěvákem, manažerem nebo bankéřem a dopadla by stejně - znásilněná a zabitá," svěřil se Spasojević v rozhovoru pro IndieWire roku 2011. "Nekandiduji na prezidenta a nechtěl jsem vyjadřovat své politické volby. Ale bylo to nevyhnutelné, protože v Srbsku se značná část našich životů točí kolem politiky. V Srbsku jsou politici největšími televizními hvězdami. Vypadá to jako pornografie: je to o moci, vlivu a všech těch věcech. Poslední dekády ve znamení války zanechaly Srbsko v politické a sociální noční můře... Pokud narušíte ten perfektní sociální povrch dnešního světa, tam dole pak samozřejmě najdete zlé věci. Najdete tam živoucí peklo. Mluvím o Srbsku, o jeho problémech. Ale je to rovněž univerzální příběh."

V poslední větě však Spasojević nemá úplně pravdu. Univerzální hodnota příběhu se jeví docela jinak tamnímu tvůrci, jenž je obeznámen s lokálními problémy a vývojem filmové řeči v regionu, a jinak průměrnému západnímu (především pak americkému) divákovi, který možná dodnes neví o rozpadu Jugoslávie. A který se k filmu beztak dostal jen díky jeho kontroverzní auře a šeptandě o 'nechutném hororu'.

Srbský film vzešel z malé národní kinematografie, která vyprodukovala méně

než dvacet filmů, které by se daly, mnohdy s přimhouřením oka, označit za horory. Po druhé světové válce ovládli Jugoslávii komunisté a prezident Tito nařídil, že filmy musí striktně sloužit propagandistickým účelům. Žánrová tvorba v podstatě neexistovala a byla dlouho vnímána jako nástroj západních trhů - fantasy žánr byl například zakázán, protože mohl oslavovat svobodný život za hranicemi komunistické nadvlády. A pro horor nebylo v 'běloskvoucí přítomnosti' a ve vyhlídkách na zářnou budoucnost místo už vůbec. Přísná doktrína začala v tomto směru polevovat až v 80. letech, kdy se objevovaly první pokusy o osvojení amerických žánrů a také první komerční horory. Tento pomalý rozvoj však zastavila léta devadesátá, pád komunismu a občanská válka v Jugoslávii, která vyústila v její definitivní rozpad. Filmaři nedostávali potřebné dotace a ve svých dílech mapovali především chaos, každodenní násilí a válečné konflikty, kterým region čelil a z nichž se podle Spasojeviće dosud nevzpamatoval.

Země vstoupila do nového tisíciletí ve stavu vysoké nezaměstnanosti a zločinu, který se nově nastolenou liberální demokracií nekontrolovatelně šířil. Srbsko začalo v rámci kultury a politiky potlačovat dlouholetý nacionalismus a prosazovat západní trendy a propojení se zbytkem Evropy. A něco podobného probíhalo rovněž v tamní kinematografii, kde se filmaři snažili srovnat národní filmovou kulturu s celosvětovým vývojem. Čistě žánrové snímky však stále vznikaly spíše sporadicky a srbská kinematografie se sama stala příběhem o poraženém a vyděšeném jedinci, jenž nevyžaduje hororové podhoubí. A takovým dílem je také Srbský film, který vznikal ve stejnou dobu jako další kontroverzní snímek s názvem Život i smrt porno bande - oba filmy se dočkaly ohlasu ze zahraničí a završily výše popsané tendence, jež se projevují ve spojování západních vlivů s dominujícím tématem trpícího a zneužívaného národa. Platí to především pro Spasojevićův počin, který se rychle stal jakýmsi fenoménem undergroundové tvorby, přestože v žádném případě nepřipomíná amatérské a laciné dílo.

V podstatě za vše hovoří divácká hodnocení Srbského filmu na čelních internetových databázích. Na 'naší' CSFD i na mezinárodní IMDB má snímek shodné skóre 50 ze 100. Dokonalá polarizace v rámci přijetí filmu je naprosto pochopitelná. Ve zmíněném rozhovoru z roku 2011 Spasojević tvrdí: "Opravdu doufám, že tenhle film hovoří univerzálním filmovým jazykem, mnohem bližším západnímu publiku nežli tomu našemu na východě Evropy. Myslím si, že každý, obzvláště pak Američané, si k tomu filmu mohou vytvořit vztah. Používáme opravdu základní filmový jazyk." A každý, kdo už snímek viděl, musí dát režisérovi za pravdu. Srbský film je řemeslně kvalitní produkt víceméně hollywoodského střihu, který navíc dobře pracuje s hudbou a vytvářením filmového prostoru - Spasojević dodává exteriérovým scénám zvláštní barevné spektrum, které společně s hudbou dociluje až surreálné atmosféry a dojmu dezorientace. Interiéry jsou oproti tomu temné, chladné a dekadentní, zřetelně symbolizující sestup do morálního pekla. Za důležitou inspiraci režisér označil Williama Friedkina (Vymítač ďábla) a Davida Cronenberga (Moucha), ale na úrovni tématu lze vypozorovat okrajovou podobnost například s Hostelem Eliho Rotha. A mnozí hororoví fanoušci si možná vzpomenou také na Mučedníky Pascala Laugiera, kteří při depresivním nátlaku na diváka rovněž zacházeli do obrazových extrémů a končili nečekaným zvratem.

Obecenstvo vychované těmito západními trendy a přístupy tak na Srbský film v polovině případů nahlíží jako na další extrémně brutální počin, přičemž nemá ponětí o zmiňovaném národním kontextu a silných metaforických pohnutkách. To se projevilo ihned po ukončení natáčení, kdy snímek marně hledal distributora a byl zakazován ještě před samotným promítáním. Prosadit se dokázal až zásluhou odvážnějších filmových festivalů, které si svá portfolia zakládají na výrazných titulech, o nichž se zkrátka bude mluvit. A nakonec si našel cestu i do světových kin, byť v drtivé většině případů ve zkrácené cenzurované verzi. Více než čtyři minuty byly například ukrojeny ve Velké Británii, kde se o Srbském filmu psalo spíše s opovržením a prostřednictvím jednostranně odsuzujících termínů jako 'torture porn' - tedy subžánr hororu, jenž otevřeně zobrazuje lidské mučení především ve formě sexuálního zneužívání. Velká část kritiků odmítala prohlédnout násilný zevnějšek a film odsoudila jako 'hororový spektákl', který upřednostňuje zobrazení násilí a navození šoku před narativním pohlcením publika.

Takové stanovisko je pochopitelné, neboť Spasojević opravdu atakuje nízké divácké pudy naturalistickými a místy skutečně bezprecedentními výjevy, které strhávají příliš pozornosti od autorského sdělení - jsou mezi nimi rovněž dvě scény sexuálního zneužití dětských postav, přičemž v jednom případě jde dokonce o čerstvého novorozence! Srbský film tak perfektně zapadá do skupiny děl, která se označuje jako 'ordeal cinema', popřípadě 'ordeal arthause' (z anglického ordeal - utrpení). Tyto snímky, mezi něž lze zařadit například Umučení Krista, napadají či vyzývají cenzorské kvóty zobrazováním sexu a násilí, přičemž divák je odsouzen k útrpné zkušenosti, jíž čelí společně s hlavním hrdinou. A Spasojević soustavně obhajuje, že klíčové pro něj bylo nikoli utrpení samotné, které je ve filmu velmi fyzické a otevřené, nýbrž jeho metaforická podstata. "Toto je záznam našeho zneužívání srbskou vládou. Je to o monolitické moci vůdců, kteří vás zhypnotizují a donutí páchat věci, které dělat nechcete. Musíte pocítit násilí, pokud chcete vědět, o čem to je." Tak zní režisérovo vyjádření, které bylo součástí úvodů při festivalových promítáních a zaznělo v mnoha rozhovorech.

Spasojević zpětně vysvětloval, že žánrová vyhranění byla užívána pouze jako podpora výše popsaného sdělení. "Používáme žánr a některé tvrdé nástroje, abychom docílili našeho záměru. Jsem si jistý, že každá scéna, obzvláště ty násilné, mají své zdůvodnění. Násilí tam není proto, aby šokovalo. O to nikdy nešlo. Důvod, proč je tento film tak obtížné přijmout, možná spočívá v tom, že to celé připomíná kreslení mých pocitů na obrazovku. Je mi líto, ale takto to cítím." Hromadná odmítnutí filmu pak Spasojević svádí na vlnu politické korektnosti, která zasáhla i uměleckou sféru. "Očekával jsem, že lidé budou říkat o filmu zlé věci. To bylo nevyhnutelné, neboť na světě je spousta zlých věcí, před nimiž chtějí být lidé ochráněni. Film a umění jsou dnes s těmito věcmi a pocity spjaty. Filmy už nejsou svobodné. Nemůžete předat některá poselství, i když jsou dobrá. Lidé se nestarají o esenci filmu a jeho kontext. Vždy se zajímají jen o věci na povrchu. Je v tom nějaké násilí? Je tam nahota? Na jednu stranu je zábavné, že někdo stále shledává filmy a jejich střih tak tajuplné, jako nějakou odnož ďáblovy práce. Na druhou stranu je to smutné a dokazuje to, že můj film měl pravdu. Nežijeme ve svobodném světě. Způsob, jakým byl ten film natočen, rovněž reprezentuje náš odpor k politické korektnosti a fašismu. Je to důkaz, že nejsme svobodní lidé."

Srbský film tak opravdu není jen stupidní prezentací šokujících záběrů, která by vznikla v hlavě narušeného individua nebo prostého fanouška exploatační kinematografie. Spasojević možná láme tabu až přespříliš násilně a na první zhlédnutí je pro diváka, jenž nezná složitý kontext, v podstatě nemožné proniknout k zamýšleným metaforám. Snímek je svým stylem ostatně takřka hollywoodský a západní publikum uspokojuje i vykreslením Srbska jako jiného a bídného světa, jehož obyvatelé jsou již od přírody plni násilí, kterému čelí od samého narození. Za tímto účelem však Spasojević aplikuje drsnou atmosféru krutosti a brutality, která v devadesátých letech opanovala samotný region i jeho kinematografii, čemuž západní divák nemůže porozumět. Politický apel je navíc ukryt pod zmiňovaným přístupem 'ordeal cinema' a pro většinu diváků je logicky velmi složité najít univerzálnost silného sdělení, které staví do příšerného světla zemi, o níž toho nikdo moc neví.

Spasojević si je složitého vnímání Srbského filmu dobře vědom a vyjádřil se k němu i v rozhovoru pro web Monsters, Madness And Magic roku 2020. "Dnešní reakce jsou podobné těm tehdejším. Obecenstvo se hluboce rozděluje. Pro některé to bude navždy tabu, pro jiné něco smysluplného. Možná někdy v budoucnu, za několik dekád, až bude Srbský film považován za snímek o jiné době, o jiné společnosti, o jiných zlých lidech - ne o nás, se věci mohou změnit. Ale za tu dobu budou jiná umělecká díla prohlášena za nevyhovující a zakázána. Tyto věci se budou navždy opakovat. Pohybujeme se v kruzích, ne dopředu."

Momentálně se nahlas mluví o vydání další necenzurované verze, která má nabídnout dosud neviděný materiál s doprovodným dokumentem o filmu. První polovina diváků ji bude očekávat se zvědavostí, zatímco ta druhá si poklepe na čelo a s odporem si vybaví některý z násilných výjevů, jimiž hluboce opovrhuje. Aniž bych chtěl vznášet definitivní rozsudky, Srbský film považuji minimálně za pozoruhodné argumentační dílo, které si seznámení potenciálního diváka s kontextem určitě zaslouží. Na komplikovaném a problematickém střetávání různých kulturních, kinematografických a společenských perspektiv to ovšem nic nezmění a stále půjde o snímek veskrze nepochopený, popřípadě o film, jenž si pochopení vlastními extrémními volbami odpírá.