Veřejný obraz Alžběty nabral pevný obrys až po smrti Diany. Královna s Helen Mirren je dodnes určujícím filmem

Královnino místo v popkultuře se začalo doopravdy formovat až v devadesátých letech. Do té doby Alžběta žila v co největším přípustném ústraní. Ne že by neplnila státnické povinnosti včetně pořádání a navštěvování veřejných události, ne že by neměla televizní projevy k národu. Šlo ale vždy o oficiální, veskrze formální události, z nichž nešlo vyčíst nic o ní jako osobě. A kdyby bylo na ní, zůstalo by tomu tak navždy.

Když se tedy objevovala ve filmech, tak jako zcela prázdná parodie v Bláznivé střele. Jako statický objekt založený na vizuální podobě bez specifických individuálních vlastností. Hlavní hrdina během svého vyšetřování nabourá formální setkání a povalí anglickou královnu – takový trapas! Nic víc, nic míň.

Dlouho neexistovala jasnější představa o její povaze a osobnosti nad rámec důsledně hlídaného narativu mladé ženy, jež nebyla vychovávána pro korunu, ale kvůli nečekané hře osudu musela přijmout tíži celého impéria. Tento oficiální příběh, dovršený jejím pětadvacátým rokem, se pak čtyři dekády příliš neměnil. Popularita monarchie začala během 70. let povážlivě klesat, tato negativita však byla málokdy spojovaná s královnou, spíše s institucí jako takovou.

Vše se změnilo v době rozvodu jejího syna a následné smrti Diany Spencer, kdy se poprvé začaly formovat obrysy její osobnosti. A lidem se to, co viděli, rozhodně příliš nezamlouvalo. Alžběta se vší silou pokoušela udržet svůj odstup a trvalo jí dlouho, než se k celé události vyjádřila a uklidnila národ. Těch několik dnů ticha vytvořilo ránu, která se zacelovala velmi dlouho. Šlo o ostrý kontrast oproti samotné Dianě, jež uměla s médii, a tedy i s veřejností komunikovat zásadně lépe.

Královská rodina se vzniklou „PR krizí“ náležitě poučila, předně prostřednictvím nejmladší generace se otevřela světu a naučila se aktivně pracovat na svém veřejném obrazu. Alžběta a James Bond zahajující olympiádu? Alžběta a medvídek Paddington rozdělující si sendviče s marmeládou? Nic z toho by nebylo, kdyby Dianina smrt nenaučila Alžbětu (nebo její poradce), že je třeba udržovat pozitivní vztah s masami. A názor na královnu se během let skutečně nesrovnatelně vylepšil, celkem úspěšně se stala pro mnohé Brity a Britky pozitivní mateřskou figurou.

Komplikovaný vztah královny k Dianě a jejímu odkazu se přesto stal jejím nezáměrným „trademarkem“. Pokud by měl náhodný člověk rychle jmenovat jednu věc, kterou o ní ví, dost možná by řekl: „Nesnášela Dianu.“ Stačí se podívat na memy následující Alžbětin skon – dobrá polovina je o tom, jak moc si Diana užije, až své extchyni zabouchne před nosem nebeskou bránu. Není tedy náhoda, že ta nejvíc prominentní filmová zpodobnění jejího života se navracejí právě do tohoto okamžiku.

Snímek Královna z roku 2006 zkušeného režiséra Stephena Frearse a scenáristy Petera Morgana byl prvním velkým filmem zaměřeným na Alžbětinu osobnost a navštěvuje právě okamžiky po smrti Diany. Z dnešního pohledu je to těžko představitelné, ale tento stále nepříliš starý očin byl během premiéry vnímaný jako bezprecedentní pohled pod pokličku – bylo považováno takřka za odvážné, že si filmaři troufají pojmenovat emoce a vnitřní konflikty britské panovnice.

Jde přitom o velmi uctivý pohled, jenž především dělá vše pro to, aby Alžbětino „nedostatečné“ chování dostatečně vysvětlil a královnině odtažitosti a strachu z „novot“ propůjčil sympatické a lidsky pochopitelné motivace, aniž by ale působil jako vyžehlená propaganda.

Šlo o komerční úspěch, na nějž se nezapomnělo ani při rozdávání filmových ocenění. Výkon Helen Mirren ovládl odborná i populární média. Tato produkce pak v mnoha ohledech zvedla stavidla, různé pohledy na Alžbětu a celou její rodinu se od té doby vynořují mnohem častěji.

Alžběta, jak bylo jejím dobrým zvykem, se ke svému nejslavnějšímu zpodobnění nikdy veřejně nevyjádřila. Mirren, tři roky předtím pasovaná na dámu, se s ní při několika příležitostech setkala a královna prý nikdy ani slovem nezmínila, že by film viděla, natož jaký na něj měla názor. Podle jejího přátelského chování však Mirren přinejmenším nenabyla dojmu, že by byla uražená.

Méně štěstí měli tvůrci televizního filmu Margaret z roku 2009, jenž se soustředí hlavně na kariéru „Železné lady“ Thatcher. Od něj se královská rodina razantně distancovala včetně vydaného prohlášení. Důvod? Královna ztvárněná Rosemary Leach je zde přítomná jen velmi okrajově, nicméně v jedné ze scén vybídne Thatcher k tomu, aby odstoupila ze své funkce premiérky. Vzhledem k předepsané královnině politické neutralitě by něco takového bylo velmi skandální.

S Thatcher je spojený jeden z mála známých Alžbětiných politických střetů, když se s premiérkou neshodovala na postupu vůči apartheidní Jižní Africe. Jejím přáním bylo připojit se k zemím udílejícím tamnímu režimu sankce, premiérka byla proti. Tím spíš by královská rodina nemohla ani s odstupem dvou dekád připustit, že by jakkoli podpořila sesazení Thatcher.

Snáz se protokolářům přijímal nevinně naivní romantický snímek Královská noc z roku 2015 režiséra Juliana Jarrolda,kde sledujeme variaci na příběh panovníka vydávajícího se v převleku mezi své poddané. Mladá Alžběta a její sestra Margaret se během oslav dne vítězství vypraví mezi občany, aby se s nimi mohly podělit o radost nad koncem druhé světové války. Budoucí panovnice má příležitost poznat svět z úhlu pohledu obyčejných lidí, což ji obohatí natolik, že se z ní pak stane skvělá panovnice. Skoro jako televizní reklama.

Zatím zdaleka nejvíce komplexním zpodobněním Alžbětiny vlády je čistě pro svůj rozsah seriál Netflixu The Crown neboli Koruna. Jde o volnou adaptaci divadelní hry The Audience z roku 2013 a Peter Morgan, zodpovědný už za scénář Královny s Mirren, v ní od roku 2016 vypráví historii královské rodiny od poloviny 20. století, tedy momentu, kdy Alžběta nastoupila na trůn.

Čtvrtá série, jež bude mít premiéru v listopadu, by měla pokrýt devadesátá léta. Poslední, pátá série, jejíž natáčení bylo nyní z úcty pozastaveno, by měla skončit na počátku století. Nyní lze očekávat, že alespoň okrajově nabídne i epilog královnina života.

Koruna není vysoké umění, spíš quality TV verze telenovely. Její tvůrci ale chápou, co veřejnost na královské rodině tak vzrušuje a provokuje. Berou notoricky známé obrazy z médií a přehrávají je s fetišistickou přesností. Na YouTube jde snadno najít srovnání archivních materiálů s jejich novou verzí. Tyto ikonické okamžiky pak nastavují spekulacemi o tom, co se dělo před nimi, po nich nebo z jiného úhlu pohledu. Dodávají jim nový kontext plný emocí a melodramatu.

Královská rodina se od Koruny distancovala během třetí série, která se nesla opět ve znamení střetu Alžběty s Margaret Thatcher a nahlédla do první fáze manželství Charlese a Diany. Zjevně jde o dvě nejvíce ožehavá témata královniny kariéry.

Ačkoliv však v Koruně Alžběta takřka nesleze z monitoru, vlastně k ní nikdy doopravdy nepronikneme. Její ztvárnění prostřednictvím Claire Foy v prvních dvou sériích víceméně opakuje oficiální narativ o mladé ženě odevzdávající svůj život národu. Alžběta tráví prakticky veškerý svůj čas přemýšlením, jak dělat správná rozhodnutí.

Obzvlášť ve třetí sérii, kdy se již spojuje větší množství dobře známých událostí, pak Koruna začíná haprovat, protože se u Alžběty nedaří udržet konzistentní psychologii. Skoro jako by se ze scény na scénu měnil její hodnotový systém.

Snaha propojit známé momenty a vložit do jejich zákulisí vždy Alžbětu, která v tu chvíli zastává správný (nebo alespoň od srdce dobře míněný) názor, zkrátka není jen tak. Třetí sezónu zachraňuje především nesmírně charismatický výkon Olivie Colman, jejíž Alžběta má v sobě nečekanou vřelost, naléhavost a až úpěnlivou snahu táhnout národ kupředu.

Existuje jen málo ryze negativních zpodobnění královny. Animovaný seriál od tvůrců Griffinových The Prince z roku 2021 přesto zobrazuje celou rodinu jako kupu zdegenerových, zlých a od reality odtržených lidí. Alžběta tu je zákeřnou a pomstychtivou ženou, která ze všeho nejvíc miluje ponižování Charlese a jeho manželky Camilly (Alžběta nenávidící manželky všech svých potomků je poměrně běžná představa, jež už překročila hranici parodie).

Klipy z The Prince po Alžbětině smrti nově zaplavily sociální sítě, především TikTok. Krátké ukázky mohou být zákeřně vtipné, celý seriál je však poněkud línou satirou, která bez skutečného rozmyslu dokola opakuje prvoplánové vtipy, jež nevykazují ambice vyjádřit se k něčemu opravdovému.

Silnější je výjimečné pojetí v takřka hororovém klaustrofobním dramatu Spencer, jež sleduje Charlesovo manželství tentokrát z perspektivy samotné Diany. Alžběta tu vystupuje jen v několika málo scénách a pronese ještě méně slov. Stella Gonet jí dává vzezření neproniknutelnosti a nedotknutelnosti, jež nahání hrůzu. Alžběta je zde takřka hororovým monstrem, rozhodně z pohledu Diany, která je uvězněná ve světě královniných pravidel a přání.

Alžběta Windsor pravděpodobně nebyla hororovým strašákem. Stejně jako nebyla nekomplikovanou hrdinkou, která měla vždy po ruce dobře míněné moudro. Popkultura si s ní stále neví úplně rady a zatím všechny seriózní pokusy o její životopis skončily u smířlivosti, která netne do živého.

Dává to smysl – když jsou vaším cílovým publikem lidé, kteří žijí zprávami o královské rodině, kritický pohled by je mohl popudit nejvíc. V době internetu, sociálních médií a šťavnatého bulváru je navíc lepší točit laciné romantické filmy o tom, jak se William a Kate zamilovali, popřípadě Harry s Meghan, ne vymýšlet dramata o životě stoleté prababičky.

Dá se ale očekávat, že aktuální události vyvolají nový zájem o Alžbětin život a kdo ví, třeba vznikne nějaký nový úhel pohledu na tuto důležitou osobu 20. století.

Nejdražší český film Jan Žižka přišel na 450 milionů korun. Slavného vojevůdce představuje v době, kdy ještě neexistovalo husitské hnutí. Jedná se tedy nikoli o historický film, ale o fantasy. A recenze této fantazijnosti vychází vstříc.