Od Travolty po starou Rose z Titaniku. 10 největších hereckých comebacků všech dob

John Travolta patřil koncem sedmdesátých let k idolům mladé generace díky Horečce sobotní noci a Pomádě. O dekádu později už to vypadalo, že mu pomalu končí záruční lhůta. Publikum si s ním právě odbylo tři úmorné díly Kdopak to mluví, což byla i přes finanční úspěch (jichž poslední dobou na kontě moc neměl) stěží role, jakou by si připsal sex symbol.

Právě tehdy si ho všiml začínající Quentin Tarantino, a přestože Travolta nikdy neměl pověst akční hvězdy, ale spíš vášnivého tanečníka, rozhodl se ho obsadit do role nájemného zabijáka Vincenta Vegy. Travoltovi se díky tomu podařilo zcela změnit image a na dalších deset let se stal áčkovou akční star.

Vrcholu se dočkal jistě v Tváří v tvář, kde po boku Nicolase Cage a pod vedením hongkongského mistra Johna Woo dali do kupy sice roztomile přihlouplý, ale kouzelně charismatický film. Začátkem století Travolta znovu upadl do třetiřadých béček a nyní je opět považovaný za vyhaslého.

Přestože české publikum ho nikdy tak zafixované nemělo, Neil Patrick Harris byl úspěšnou dětskou hvězdou. Za hlavní roli v sitcomu Doogie Howser, M.D. si odnesl i přes náctiletý věk nominaci na Zlatý glóbus. Nedá se říct, že by někdy přímo zmizel z povrchu zemského, ale svůj úspěšný start dlouho nemohl dorovnat. Mělo se tedy za to, že patří mezi většinu dětských hvězd, jež nezvládnou dospět bez ztráty zájmu publika.

No a pak přišel sitcom Jak jsem poznal vaši matku a z Harrise se stal nejvíc cool týpek v historii lidstva! Nejde zrovna o nesmrtelnou roli a s odstupem let se leckomu jeho sukničkář Barney jeví maličko otravně. To ale nic nemění na tom, že Harrise dostal zpět na seznam těch největších celebrit, kde se drží dodnes. Není to ani měsíc, co si na Netflixu odbyl premiéru jeho nový sitcom Opuštěný.

Slavný belgický bijec se pro béčka upřímně řečeno narodil a na rozdíl od Arnolda a Slye nikdy neměl stabilní pozici, která by naznačovala, že přežije módní vlnu akčních filmů zaměřených na bojová umění. Není tedy překvapivé, že koncem devadesátých let postupně mizel z předních stránek magazínů a přestalo se s ním v popkultuře počítat.

Nikdy nepřestal točit, udržuje pro vyhaslou hvězdu živící se béčky zdravý rytmus zhruba dvou filmů ročně. Éra mezi Krvavým sportem a Univerzálním vojákem je ale dávno pryč. Není úplně jasné, jestli pseudobiografický film JCVD z roku 2008 měl znovu nastartovat jeho kariéru, nebo zda šlo o jednorázový experiment. S myšlenkou, že budou „Svaly z Bruselu“ hrát stylizovanou verzi sebe sama, přišel Van Dammův agent. Původně mělo jít o komedii, kde by byl protagonista za šaška, šlo tedy čistě o vypočítavý gimmick. S příchodem mladého režiséra Mabrouka El Mechriho se ale rapidně změnil tón díla a naopak se zahrálo mnohem víc na city.

Van Damme tu reflektuje svou kariéru, život i zašlou slávu. Poprvé po dvaceti letech, v mnoha ohledech ale vlastně úplně poprvé, se mu podařilo přesvědčit svět, aby ho bral vážně. Ne že by z toho něco pořádného bylo, Van Damme zůstal ke zklamání mnoha nadále u těch samých laciných blbostí a z celého haló vytřískal snad jen slavnou reklamu na Volvo.

Je důkazem talentu Glorie Stuart, že v opulentním megafilmu, největším kinozážitku všech dob, je její role stařičké vypravěčky jedním z nejvíc pamětihodných aspektů. Kdo by si nepamatoval „starou Rose“ a její povídání, které strhlo posádku chamtivých lovců pokladů stejně jako publika v kinosálech?

Stuart v té době už znal málokdo, ale nebyla to žádná filmařská začátečnice. V mládí patřila k největším hvězdám „pre-code Cinema“, krátkého okamžiku americké filmové historie v letech 1929 a 1934 mezi zavedením zvuku a ustanovením cenzurních komisí kontrolujících „vhodnost“ filmů. Šlo o éru prostopášných komedií a násilných gangsterek. Mladá Glorie tedy rozhodně netrávila svůj čas zatížená společenskými okovy jako Rose.

Pak ale, jak bylo pro herečky její éry běžné, založila rodinu a opustila kariéru v Hollywoodu. Navíc prý byla otrávená z neustále stejných rolí, které dostávala. Místo toho přesídlila do divadla, ale již během 40. let se hraní přestala věnovat úplně a soustředila se spíš na výtvarné umění.

Žila velmi bohatý a spokojený život, v němž bylo herectví jen jednou z mnoha zastávek. Jenže pak se jí ozval tým Jamese Camerona, který potřeboval velmi starou, ale stále energickou herečku, jíž půjde uvěřit stovka na krku. Glorie byla jednou z mála profesionálek, které přicházely v úvahu. Nakonec se ji podařilo přesvědčil k návratu a ve svých 87 letech se stala nejstarší osobou nominovanou na Oscara. Nový zájem médií si patřičně užila a zemřela stejně jako Rose ve věku rovné stovky o třináct let později.

Půl století mimo záři reflektorů Glorii Stewart jistě trochu vizuálně proměnilo. Ne však tak moc jako Mickeyho Rourkea, jenž se od sex symbolu během osmdesátých let proměnil během dvou dekád v někoho, kdo vypadá, jako by tu dobu strávil na galejích.

Rourke film nikdy neopustil, a to přestože se začátkem devadesátých let začal soustředit na kariéru boxera, o jeho nevýrazné filmy ale nebyl zájem. V půlce první dekády století, kdy mu pomalu začala docházet síla na box, se ale rozhodl vrátit na vrchol. Prvním krokem byla role v Sin City Roberta Rodrigueze, kde ztvárnil ohyzdného bijce se srdcem ze zlata. A v roce 2008 mu Darren Aronofsky svěřil roli ve Wrestlerovi, která dokonale sedla jeho aktuálním dispozicím. Jde o příběh vysloužilého profesionálního zápasníka, který se upíná k jednomu poslednímu velkému představení.

Dočkal se nominace na Oscara a krátkodobého vzedmutí zájmu – chopil se role záporáka ve druhém Iron Manovi a Stallone si na něj vzpomněl v ansámblovce Expendables. Mnoho dalšího ale nepředvedl.

Jak je z dosavadního výčtu patrné, existuje víc než jeden typ comebacku. Máme tu znovunabytí relevance nebo návrat po dlouhé absenci. A pak tu máme předvedení výkonu tak vybočujícího ze standardu dané osobnosti, jako by ji svět najednou objevil v úplně novém světle.

McConaughey nikdy nebyl neúspěšný a nerespektovaný v rámci toho, co dělal – tedy být profesionální spanilou tváří a idolem žen. Snad jen začal být považovaný za tak samozřejmého, že už se mu přestalo věnovat větší množství pozornosti. V rozmezí jedné a půl sezóny v letech 2013 a 2014 se ale objevil hned ve čtyřech titulech, které ho vystřelily mezi největší a nejvíce respektované herce současného Hollywoodu.

Oscar za Klub poslední naděje, kde ztvárnil muže umírajícího na AIDS, je pěkný bonus. I kdyby nepřišel, McConaughey by byl za vodou. Vlk z Wall Street byl sympatickým štěkem, kde v pár scénách skvěle sekundoval DiCapriovi. Detektivní Temný případ byl obrovskou televizní události a velkolepé sci-fi Interstellar Christophera Nolana by si rád dal do životopisu každý v oboru.

Po tomhle vzedmutí sice přestal chrlit stejně výrazné role, jeho pověst mu ale zůstává a čeká se, jestli z něj ještě něco vypadne, nebo zda to bylo jen hodně štěstí najednou. Zůstává ale velmi málo dveří, které by teď neměl otevřené.

Batman a Beetlejuice jsou ikonické role, na konci století se ale po Michaelu Keatonovi slehla zem. Nové filmy točil, ne nutně béčka, kina ale neplnil. Jako ne první herec na tomto seznamu se tedy odhodlal k roli, která si z jeho nemilé situace tak trochu dělá legraci, ale taky mu dává prostor se připomenout a strhnout na sebe pozornost. Máloco je tak divácky a mediálně atraktivní jako sebezpytující role, kde se z celkem přirozeného kariérního cyklu mainstreamové hvězdy dělá hluboké existenciální trauma.

Birdman mexického režiséra Alejandra Gonzáleze Iñárritua o bývalé komiksové star, prezentovaný v jednom falešném záběru, vynesl Keatonovi nominaci na Oscara (tento text jistě odhaluje vzorec uvažování Akademie), a co víc – na rozdíl od třeba Rourkea se mu opravdu podařilo znovuoživit kariéru. Získal výrazné role ve Spotlight a Zakladateli a dokonce se vrátil ke komiksům v Marvelu a DC. Na cestě by měl být i druhý Beetlejuice.

O Joaquinu Phoenixovi dlouho panovalo přesvědčení, že se dočista zbláznil. Člen slavné herecké rodiny si připsal Gladiátora, Vesnici a Walk The Line, pak ale začal působit neustále podivněji. Každé jeho veřejné vystoupení jako by bylo uměleckým happeningem snímajícím masku hollywoodskému pozlátku, na otázky odpovídal nesmyslně, vždy jako by byl myšlenkami někdy jinde.

Nebylo jasné, jestli je takový podivín, nebo si ze všeho dělá legraci. V roce 2010 uvedl v Benátkách spolu se svým tehdejším švagrem Caseym Affleckem mockument I'm Still Here, ze kterého se sice nestala velká událost, nicméně alespoň částečně vysvětlila, co to do Phoenixe vjelo – vše souviselo s filmem o rebelující celebritě. Phoenix, protože je v tomhle ohledu opravdu trochu magor, udělal vše pro to, aby se dostal do stejné situace. A věnoval tomu roky!

Opravdový comeback přišel ale až v roce 2012 s hlavní rolí v Mistrovi Paula Thomase Andersona, která Phoenixe ustanovila jako náročného herce náročných rolí v náročných filmech. Ztvárnil traumatizovaného vojáka, který se po konci druhé světové války málem dostal do spárů scientologické církve (ve filmu nejde přímo o scientologii, ale všichni víme, co bylo satirizováno). Od té doby už nezačal znovu blbnout a ukazuje velký cit pro výběr rolí, o nichž se hodně mluví. Ona, Nikdys nebyl, Joker... A jistě ještě nepadlo Joaquinovo poslední slovo.

V současnosti asi největší maskot hollywoodského comebacku. Robert Downey jr. měl coby syn úspěšného herce a režiséra všechny příležitosti, které potřeboval. Před kamerou stál už v pěti letech, ani ne ve třiceti měl první nominaci na Oscara za Chaplina. O svou slibně rozjetou kariéru ale málem přišel kvůli drogám a potyčkám se zákonem. Heroin, kokain, nelegálně držené zbraně, vloupání, honičky s policií… Nebyla to žádná legrace. Kdyby Downey nebyl celebrita z bohaté rodiny, jistě by byl daleko za hranou druhé šance a nejspíš by touhle dobou seděl ve vězení.

Měl ale štěstí, což mu lze jen přát. Dal se do kupy a postupně začal dostávat nové, dobré role. Velmi pozitivní vliv na něj měla jeho manželka Susan Downey, která si ho vzala v roce 2005. Jeho definitivním návratem na výsluní se stal Iron Man. Vystoupal by Marvel tak daleko bez Downeyho charismatu? To se asi nedozvíme, producenti mu ale byli vděční natolik, že z něj v udělali nejlépe placeného herce planety a na jeho postavě stál prakticky každý díl, v němž se Iron Man objevil, včetně samotných Avengers.

Krom Marvelu si Downey odnesl překvapivou nominaci na Oscara za satirickou roli v Tropické bouři, kde hrál natvrdlého metodického herce, který se chce vtělit do role Afroameričana. Připsal si i akční variantu Sherlocka Holmese. Jeho Dolittle byl ale propadák a dramatická role v Soudci byla také hodnocená jako neúspěch. Není to tedy co role, to trefa, přesto si Robert jistě nemůže stěžovat.

Pravděpodobně největším comebackem a sebereflektivní vykupitelskou metarolí všech dob je Norma Desmond v mistrovském noiru Sunsed Blvd. Billyho Wildera, kde navštěvujeme pološílenou divu němé kinematografie desítky let po konci její éry. Žije izolovaná, uvězněná ve vlastním sebeklamu a odhodlaná vrátit se na výslunní, kde pro ni ale není místo.

Gloria Swanson byla hvězdou němého filmu a takřka dvacet let se neobjevila před kamerami. Sama ale nežila život Desmond, k vlastnímu stárnutí měla mnohem zdravější přístup a rozhodně neupadala do agresivní sebelítosti. Svou kariéru s klidem pohřbila bez velkého žalu a užívala si hvězdný důchod herečky dvakrát nominované na Oscara. Proto chvíli váhala, jestli přijmout „zápornou“ roli, kterou si bude publikum skoro určitě projektovat přímo na ni.

V tom měla pravdu a byla z toho trochu otrávená. Snad jí ale spravil chuť proměněný Oscar a status nebojácné herečky, která si připsala jednu z neikoničtějších postav kinematografie.

Už sedmý film s monstrem, kterému abstraktně říkáme Predátor (i když se jmenuje jinak), se poprvé odehrává v hluboké minulosti a poprvé je hlavní hrdinkou žena, členka kmene Komančů.