Nekonečný příběh nám jako dětem přinesl celoživotní traumata. A to je dobře

Je z toho už dávno internetový mem. Terapeut se ptá: „Tak, kdy začaly vaše problémy?“ A pod tím beze slov pouze obrázek malého bojovníka Atreje, jak bezvýsledně tahá z bažiny smutku svého koně Artaxe. Je to scéna, která přichází ve filmu poměrně brzo, mnohem dřív, než by obvykle v příběhu měl umřít někdo důležitý nebo nevinný. Ale právě tím se nám tento výjev jako dětem tolik vryl do paměti.

Většina dětí vyrůstá na Disneyho pohádkách, kde zvířata doprovází hlavního hrdinu nebo hrdinku celou dobu. Platí to i pro klasické české pohádky, jako je Popelka. Nikdo si nedovede představit, že by si kůň Jurášek zlomil v závějích nohu a někdo by ho musel utratit. Artaxova smrt nás zasahuje, protože v dětském věku si vytváříme vazby ke zvířatům jako tvorům, kteří nám rozumějí a nesoudí nás, jsou věrné a rozumíme si s nimi i beze slov.

Nejsou pro nás vzory toho, čím budeme, jako naši rodiče nebo starší sourozenci, ale jsou s námi tajuplně spojení. I my jako děti, které nevědí mnoho o společnosti, jsme svým způsobem zvířata, mláďata, a zároveň skutečná zvířata jsou pro nás naše první „děti“, někdo, o koho se staráme, vychováváme ho a poroučíme mu. Je mezi námi ale více spojitostí než rozdílů. I proto je pro nás Artaxova smrt tak bolestná a nepřijatelná.

Od koně čekáme, že běží vždy vpřed, i z jakési setrvačnosti, bereme ho jako neúnavného tahouna. Ale v Nekonečném příběhu se Artax zasekne. Ovládne ho smutek, jenž chápeme mnohem více jako lidskou než zvířecí emoci. Zároveň je jasné, že Artax jako zvíře má lepší intuici než Atrej, který lépe chápe úkol, jež mu dala královna říše Fantazie, bere ho víc za svůj, je motivovaný dosáhnout cíle.

Artax však vycítí, že Nicota, která rozkládá svět, je příliš mocná, že je zbytečné se snažit. Celá krajina temných bažin expresionisticky vyjadřuje stav vnitřní krajiny duše, je obrazem deprese, nečinnosti, nemohoucnosti, zabředávání do bahna lepivých nesmytelných myšlenek, že nic nemá smysl. (Mimochodem, stylizace mizanscény hodně připomíná jiný slavný německý film, černobílý a němý Prsten Nibelungů od Fritze Langa.)

Jako děti obvykle depresemi netrpíme, máme téměř nevyčerpatelnou energii zjišťovat, co je dál, za horizontem. Proto děti tak rády putují, proto upínají zrak do dálky. V Nekonečné příběhu mnoho z nás poprvé pochopilo něco o depresivním stavu. Jsme tu samozřejmě v pozici diváka, který se vžívá spíš do Atreje než do Artaxe, chceme koni pomoct, aby přestal být smutný a nenechal se přemoci. Jenomže vidíme, že je to marné. Nepomůžou žádné motivační hlášky, žádné popohánění ani fyzická snaha vytáhnout druhého z bahna. A na tu malou chvíli jsme i Artaxem, tím, kdo to vzdal, kdo už nemůže dál. Bez ohledu na to, že je Atrejovým nejlepším přítelem.

Artax je fiktivní bytostí, která nás naučila pochopit ztrátu. V mnoha pohádkách děti přicházejí o rodiče a vypraví se na cestu po neznámém světě. Jenomže tito rodiče obvykle neumírají před námi. (Až na Lvího krále, druhé velké otevřeně traumatizující dílo.) Netrpí, neloučí se. S dětskými hrdiny se seznamujeme, až když ztráta už proběhne a trauma je dokonce nějak zpracovavné. Děti se nedávají na cestu v pohnutém stavu, ale ve stavu smíření, že jsou sirotci. Artax je však společník na cestě. A společníci jsou fakticky důležitější než cesta sama a jsou i důležitější než cíl. Neexistuje zásadní dilema, jestli je důležitější cesta, nebo cíl. To, oč skutečně jde, je to, kdo nám dělá společnost, s kým ji tvoříme.

Nekonečný příběh ale není vyprávěním o Atrejovi. Ten je spíš pouhým avatarem, virtuální figurou, kterou ovládá a do níž je vnořený někdo jiný – čtenář Bastien. Podobně starý, asi desetiletý kluk, který leží na půdě za bouřky zabalený do deky a svým čtením oživuje nejen postavy, ale i vyprávění a celý nový umělý svět. Schovává se nejen na půdě, ale i v knize před reálným, zlým vnějším světem, kluky ze školy, kteří ho šikanují, a před svým žalem nad ztrátou mámy. A ve chvíli, kdy umírá Artax, pláče a křičí, že to přece není možné, že mu to „kniha nemůže udělat“. Dílo ho přemůže, ztrácí distanci od fikce a nechá se jí spolknout. Stejně jako Atrej musí sebrat sílu, aby mohl pokračovat dál.

Postupně si uvědomuje, že pouze nečte stránky, že neobjevuje už dávno napsané a že se nedobere předem daného konce. Zjišťuje, že právě on tvoří onen fantazijní svět a že umírající říše Fantazie čeká na zachránce, jímž má být obyčejný chlapec, on sám. Čtení se tu demonstruje ne jako pasivní činnost pouhého přijímání, naše vnitřní duševní práce je sama tvorbou, když se z písmen stávají slova a věty a z nich obrazy a emoce. Sledujeme-li to ve filmu, chováme se vlastně jako filmař, adaptátor původní látky – obrazy nám vznikají před očima a bez nás by neexistovaly.

Spisovatel Michael Ende zachází v knize velmi daleko. Ve chvílích největší krize v textu přestává fungovat jazyk a logika, rozpadá se větná stavba a smysl napsaného. A když Bastien ve druhé části svou myslí znovu vystaví říši Fantazie a stane se hlavní postavou, která už nemá žádnou zástupnou figuru, ukáže se, že mesiáš může být zároveň hlavním padouchem vlastního příběhu. Zkrátka že vyprávění o nás samých a to, co si sami o sobě říkáme, může být zavádějící fikce a lež.

Není dobré mít nad svým příběhem absolutní kontrolu a nepřipustit si pohled někoho jiného. Namísto mnohosti hlasů, jež je podstatná pro román, sledujeme do sebe zapouzdřený monolog malého diktátora. Kniha nás tak vlastně trochu trestá za pýchu, kterou jsme nabyli při čtení první části. Ano, čtenáři, jsi důležitý, oživil jsi mě, ale pochop, že neexistuje jen tvůj pohled.

Film Nekonečný příběh se přitom od knihy v mnohém liší. Jednak Bastien je mnohem obyčejnější, sympatický a líbezně filmový hezký kluk, zatímco v knize jde o brýlatého tlouštíka, kterému se vysmívají proto, jak vypadá. Tato vrstva strachu a handicapů ve filmu úplně odpadá. Artax v knize mluví, ve filmu nikoli. Snímek také končí šťastně, přesně tak, že se vše obnoví a nic už nejde pokazit. (To se povedlo nadvakrát až druhému dílu, který je filmově mnohem horší.)

Dokonce do naší vnější reality z knihy pronikne šťastný drak Falko, Bastien na něm letí a vystraší a vytrestá své šikanisty. Není jasné, zda to má být jenom metafora, ale nejspíš ne; fantazie má jakýmsi záhadným způsobem opravdu ožít. V knize přitom nejde o nic jiného než vrátit se domů za tátou a začít vztah nanovo, zocelený četbou o hrdinech, kteří museli překonat mnohem víc.

Každopádně, film je sice zploštělý v některých ohledech, ale učí nás i něco nového. Pamatuju si, jak jsem Nekonečný příběh viděl v dětství. Byla to doba, kdy za socialismu prakticky neexistovalo autorské právo a monopol časových oken uvádění jako dnes. (Byť i ten se s nástupem VOD platforem proměnil.)

Film jsem poprvé viděl večer v televizi. Byl pro mě fascinující a zároveň neuvěřitelně traumatizující. Navíc jsem měl možnost vidět ho hned následující den v kině. Plátno bylo mnohem větší než televize a o to víc pohlcující, staré kino vonělo dřevem trochu jako střešní půda za deště. Jelikož jsem ale film viděl podruhé, dokázal jsem ho vstřebat mnohem lépe a trauma opakováním zážitku zpracovat. Věděl jsem, na co se mám těšit, i jak příběh skončí.

Následovala ale třetí fáze. Šel jsem do naší malé venkovské knihovny a zeptal se, jestli mají knihu. Byla tam, jedna jediná, nikým nepůjčovaná kopie. A čekala jen na mě. Byl jsem úplně v roli Bastiena, který se dostává k tajemnému artefaktu. Do té doby jsem nikdy nečetl knihu, podle níž by byl udělaný film, byly to moje čtenářské začátky.

Jaké bylo překvapení, že kniha je trochu jako film, ale v mnohém neodpovídá! A hlavně, že pokračuje za fázi, kdy film skončí. Najednou se přede mnou rozprostíralo neprobádané území. Zatímco při čtení první poloviny jsem si v hlavě promítal obrazy z filmu, občas si je doplnil nebo tápal, nyní se přede mnou rozprostíralo úplně nové pole. Z nicoty jsem musel vyrábět vlastní světy, které byly slovy jen naznačené. Příběh byl navíc temný a nepříjemný. Z nevinného kluka se stává padouch a i já jako čtenář jsem za to nějak zodpovědný.

Když v první části Fantazii zachraňujeme, nyní ji ničíme. Oba úplně obyčejní kluci, oba se svým uzmutým artefaktem, který byl stvořený jen pro nás, který na nás reaguje, poslouchá nás, tvaruje se a mění. Co do něj vložíme, to se v něm stane, na co pomyslíme, tak bytosti a věci potom vypadají. To, co čteme, je naše zhmotnělá touha – pochopit, předvídat a vládnout, potřeba být pánem příběhu, být pánem světa, být vypravěčem nezávislým na původním textu nebo na jeho první půli.

Druhá část knihy tak byla ještě víc traumatizující než první polovina filmu, kde umře Artax. Bastien totiž chce zabít i Atreje, své alter ego. Najednou nejsou jednou duší, ale konkurenty. Není přitom snadné říct, že jde o rozdělení dobra a zla uvnitř jedné duše. Jde spíš o zapomnění na počátek, naši proměnu četbou.

Do té doby jsem nikdy nepřemýšlel o tom, že filmy vznikají i podle knih a že se mohou lišit. Nevěnoval jsem pozornost tomu, jak důležitá je při četbě fantazie a jak moc se necháme manipulovat předem danými obrazy filmu. Najednou mi to došlo a pokládal jsem to za epochální objev, ale i za jakési soukromé tajemství. Film se mnou podruhé nikdo neviděl a nepamatoval si ho tak jako já. Neznal jsem ani nikoho, kdo by četl knihu, měl jsem dojem, že jsem první, kdo ji otevřel. Ani mě nenapadlo, že jich existuje víc, nebo že původně nebyla v češtině.

Film ani knihu jsem nechápal jako německé – znal jsem je jen s dabingem a v českém literárním překladu. Ani jméno Michael Ende mi nepřipadalo tak cizí, jenom zvláštní a tajemné, přesně určené pro člověka, který by něco takového dokázal napsat, a představoval jsem si, že je to onen majitel vetešnictví ve filmu, jakýsi starý čaroděj vládnoucí magií slova.

Kniha i film ve mně vzbudily dětskou zvědavost, zda sám nejsem postavou v nějaké knize či filmu a zda si o mně nečte nebo se na mě nedívá jiné dítě. Možná teď neprožívám nic velkého a vzrušujícího, ale možná brzy budu, možná se propadnu do jiné dimenze nebo z jiné dimenze přijde někdo pohádkový, třeba onen drak. Když jsem pak na ulici našel zatoulaného psa a vzal si ho domů, byl jsem přesvědčený, že bude v něčem zázračný a věděl jsem, že mi absolutně rozumí.

Po mnoha letech to bylo jako v onom memu. Terapeutka se mě ptá: „Kdy to všechno začalo?“ A já vyprávím o tom, že jsem kdysi objevil, že filmy a knihy se od sebe liší, i když mají stejný název a film vzniká podle knihy. Vyprávím o tom, jak jsem cítil identifikaci s Bastienem, který čte knihu, již zná jenom on. A jak se díky čtení stávám i Atrejem, který žije uvnitř knihy a oživuje ho právě četba. A že všechno, co se děje okolo, třeba bouřka, proniká i dovnitř knihy a do mojí mysli. A že si uvědomuju, jak jsem za svá fantazijní stvoření zodpovědný. A že když přestanu číst, zavřu oči a nevidím film, když přestanu myslet na to, na co jsem myslel, zničím to, co jsem předtím stvořil v hlavě. A když se dívám na film, znovu a znovu čtu knihu, vidím pokaždé něco jiného a rozumím tomu jinak, asi lépe. A postupně se od fantazie odpoutávám. Netraumatizuje mě. Získávám vládu a odstup. Dokážu si představit jiné verze filmu, jiné interpretace, dokázal bych napsat něco vlastního.

Ale stále pochybuju o tom, co je realita, a co fikce. A když se dívám na reality show, říkám si, jestli také v nějaké nejsem. Jak to můžu vědět? Stejně jako to nemohl vědět Truman v Truman Show a jako by to nemohl vědět nikdo z nás. A co když je celý svět jen iluze, matrix, počítačová simulace? Mohl bych to někdy zjistit, když mě nikdo nikdy neodpojí? Nebo je to v mojí vládě, mém rozumu a v mé vůli? Dosáhnu toho meditací, studiem filosofie, odhalováním mediálních klamů a dezinformací?

Můžu být vládcem svého příběhu, když si ho mnohdy nepíšu sám, ale jsem vystavený pohledům jiných a jejich interpretacím? Přitom moc dobře vím, že jenom schizofrenici mají skutečný problém odlišit, co je pravda, a co iluze, co je přítomnost, a co minulost. A onen hluboký pocit paranoie nebo pronásledování nějakou utkvělou představou jsem nikdy neměl. Je to jenom zvídavost, touha rozložit realitu na součástky, abych jí rozuměl, abych se v ní orientoval. Terapeutka mi říká: „Ano, tady někde začala vaše potřeba být filmovým kritikem, v tomto prvotním zážitku jste našel své poslání, tady se ve vás probudilo to, čím můžete být.“ Nakonec jsme řešili jiné věci, protože tohle nebylo přetrvávající trauma, ale pozitivní iniciační zážitek.

Je to pár let a musím na to znovu myslet. Nekonečný příběh spustil potřebu vědět, co je pravda, ale přitom zasel i touhu nechat se unášet (cizí) fantazií a nebát se, že se v ní ztratím. A stejně jako dnes vím, že jsem nebyl jediný, kdo tu knihu četl, vím také, že nejsem jediný, komu Nekonečný příběh umožnil přenést se z dětství do dospělosti a zároveň utvořil podmínky k tomu, abych se do dětství dokázal pomyslně vracet. Fakticky nic neničíme, jen dokážeme střídavě žít v mnoha příbězích.

Čtvrtý díl komiksového Thora už není lehká komedie, ale vyloženě sebeparodie. Drama zmizelo, i když hrdinovi umírá jeho milá a hrozí mu smrt.