„Můj nejhorší film.“ Když se slavní režiséři kají za svá nepovedená díla

Jeden z nejoslavovanějších filmařů všech dob vždy kladl sám na sebe obrovské nároky a byl svým nejtvrdším kritikem. Rozhodně to platí pro jeho celovečerní debut, který financoval nezávisle a do artových kin jej protlačil distributor Joseph Burstyn. Roku 1953 měl za sebou čtyřiadvacetiletý Stanley Kubrick několik krátkometrážních dokumentů i úspěšnou štaci fotografa pro newyorský časopis Look a byl připravený režírovat celovečerní filmy.

Strach a touha pojednává o skupině vojáků, kteří během fiktivního konfliktu ztroskotají za nepřátelskou linií a pokouší se dostat do bezpečí. V dopisu pro Burstyna z listopadu 1952 jej Kubrick popsal jako poetickou alegorii, „drama o člověku ztraceném v nepřátelském světě – zbaveném materiálních i spirituálních základů – a hledajícího cestu k pochopení sebe sama i života kolem něj“.

Hodinový snímek si Kubrick sám napsal, produkoval, režíroval, natočil i sestříhal, ale s výsledkem nebyl vůbec spokojený. Vyjadřoval se o něm s pohrdáním jako o amatérském cvičení, a dokonce se ho zřekl, spálil soukromý negativ a snažil se zabránit veřejným projekcím. „Myšlenky, které jsme se pokoušeli vyjádřit, byly v pořádku,“ svěřil se režisér roku 1971 Alexanderu Walkerovi pro jeho portrét Stanley Kubrick: Director. „Ale neměli jsme dost zkušeností, abychom je realizovali dramaticky,“ dodal.

Strach a touha naštěstí distribuci neunikla, a byť opravdu nedosahuje úrovně všech následujících Kubrickových filmů, je z ní patrný režisérův hloubavý styl a vysloužila si některé pozitivní recenze.

Další celovečerní prvotina, tentokráte z dílny slavné bratrské dvojice Joel Coen a Ethan Coen, nenaplňuje prvního jmenovaného kdovíjakou pýchou. Jednoduchý příběh o nevěře a jejím krvavém odkrývání zaujal publikum na řadě filmových festivalů v čele se Sundance, kde Coenové získali Velkou cenu poroty za nejlepší hraný film. A oba bratry etabloval jako vycházející osobnosti nezávislé scény, jejichž postavení a umělecké vyjadřování od poloviny osmdesátých let jen zesilovalo.

Joel Coen se o filmu rozpovídal v rozhovoru se Stephenem Lowensteinem pro jeho knihu My First Movie: Twenty Celebrated Directors Talk about Their First Film. Na jednu stranu nezastíral, že dojmy z natáčení si odnesl bezvýhradně dobré: „Vše je zamotané se samotným procesem natáčení a jeho dokončování, který byl velmi pozitivní zkušeností. V tomto ohledu se od toho nejde odloučit. Takže nevím. Je to určitě film, pro který mám slabost. Ale řekl bych, že stojí za starou bačkoru.“

Trvalo rok, než bratři nastřádali rozpočet ve výši 750 tisíců dolarů, a to od padesáti různých investorů. Velká studia natočený materiál odmítala, protože nikdo nechápal, jak může být film zároveň napínavý, hororový i komediální. Pochopení pro něj měli spíše kreativní pracovníci a lidé mající zálibu v artové tvorbě, přičemž kameraman Barry Sonnenfeld pro The Guardian vzpomínal, že výrobu nezávislého uměleckého snímku vlastně nikdo za lubem neměl. Zbytečná krutost měla být komerčním projektem a možná právě její obliba u okrajovějšího publika Joela Coena zklamala.

Fanoušci a fanynky kultovního sci-fi románu Franka Herberta se dnes mohou radovat, neboť nová filmová verze Denise Villeneuva potěšila stejnou měrou čtenáře i kritiky. Něco takového ale nikdo nemohl prohlásit o adaptaci Davida Lynche, která měla být roku 1984 jedním z největších snímků své doby.

Lynch se sice prosadil spirituální psychedelickou Mazací hlavou, ale jeho životopisný Sloní muž obdržel roku 1981 sedm oscarových nominací a originální režisér si mohl vybírat. Odmítl nabídku George Lucase na režii Návratu Jediho a místo toho se pustil do Herbertovy Duny, aniž by četl knihu. Filmu sice nechyběli skvělí herci nebo památný soundtrack, ale Lynch dodnes běduje nad tím, jak mu zasahující studio znemožnilo jeho vizi plně zrealizovat.

„Byl jsem z toho otrávený a v depresích,“ svěřil se Lynch pro AV Club. „Chci, aby bylo jasné, že jsem si oblíbil všechny své spolupracovníky. Zamiloval jsem si herce, štáb, natáčení v Mexiku i vše ostatní. Tedy až na to, že jsem neměl pod kontrolou finální sestřih,“ vysvětlil. Režisér dále vyjádřil sympatie k tehdejšímu mocnému producentovi Dino De Laurentiisovi a jeho dceři, ale vše zakončil negativním verdiktem: „Pro mě osobně šlo o příšerný smutek a selhání.“

Magazín Far Out rovněž zveřejnil komplexnější popis problematické produkce Duny, v němž si Lynch sype popel na hlavu. „Při zpětném ohlédnutí se mohu vinu připsat jen sám sobě. Pravděpodobně jsem se do toho neměl pouštět, ale spatřoval jsem v tom spoustu příležitostí ke zapracování věcí, které miluji,“ přiznal.

Padesátiletá kariéra Stevena Spielberga je posetá úspěchy, v nichž se krčí jen málo zanedbatelných propadáků. Finančně selhal snad jen mistrův poslední film, oscarovými nominacemi a kritickou chválou ověnčený remake muzikálu West Side Story, a vyloženě negativní recenze si odnesla válečná satira 1941 z konce sedmdesátých let.

Hook byl pro Spielberga na začátku devadesátých let návratem na známé teritorium dětských příběhů, které v osmdesátých letech opouštěl na úkor naléhavějších témat ve filmech jako Purpurová barva nebo Říše slunce (byť druhý jmenovaný měl rovněž dětského protagonistu). Adaptace díla romanopisce a divadelníka J. M. Barrieho ovšem dle Spielberga postrádala funkční scénář a natáčení pro něj nebylo příjemné.

„Chtěl bych Hooka vidět znovu, stále ten film nemám v oblibě. Doufám, že si to jednou zase pustím a něco z toho se mi možná zalíbí,“ řekl Spielberg v rozhovoru pro Kermode & Mayo Film Review, když promoval Lincolna. Na upřímnou kritiku navázal ještě roku 2018 pro Empire. „Když jsem točil Hooka, cítil jsem se jako ryba na souši. Nevěřil jsem ve scénář. Pouze v první akt a v epilog. Neměl jsem ale důvěru v celkovou strukturu,“ řekl.

Rostoucí nejistotu si prý kompenzoval stále opulentnější výpravou. „Úplně jsem nevěděl, co dělám, a tuhle nejistotu jsem se pokoušel překlenout produkční hodnotou. Čím víc jsem byl nejistý, tím se kulisy stávaly větší a barevnější,“ přiznal.

Hook přišel na 70 milionů dolarů, tedy o deset milionů více než Jurský park. Vánoční termín mu ale svědčil a vydělal tři sta milionů, tudíž o finanční propadák nešlo ani zdaleka. Mnoho lidí se navíc k filmu rádo vrací právě díky jeho magické výpravě či hereckým výkonům Robina Williamse a Dustina Hoffmana. Nikoli však skeptický Spielberg.

Dodnes jde o jeden z nejznámějších případů, kdy studio (20th Century Fox) zasahovalo do práce režiséra a neumožnilo mu plně realizovat jeho vizi. Tehdy sedmadvacetiletý režisér reklam a hudebních videoklipů David Fincher získal zakázku poté, co Vetřelec 3 přečkal několik zamítnutých scénářů a vystřídalo se na něm půl tuctu různých filmařů. Nebyl připravený scénář a producenti na perfekcionistického Finchera tlačili, aby vše stihl do stanoveného data premiéry.

Třetí Vetřelec sice není špatný a minimálně z něj sálá bezútěšná atmosféra, jakou se mohli pochlubit i jeho slavní předchůdci, ale publikum, kritici i tvůrci jako James Cameron filmu nemohou odpustit některé dějové zvraty, jež staví na hlavu některé události, především dvojky.

Sám Fincher je v tomto případě nejpřednějším z kritiků, snímkem i zkušenostmi ze zákulisí pohrdá a opakovaně se jej zřekl. Roku 2020 pro magazín Vulture zavzpomínal, jak jej daný zážitek poznamenal a pomohl mu vystřízlivět tváří v tvář konglomerátní hollywoodské výrobě. Kdyby mu studio dalo svobodu, mohli jsme podle všeho dostat docela jiný příběh, na který by fanoušci i režisér zřejmě vzpomínali daleko radostněji.

Steven Soderbergh se na začátku devadesátých let vynořil jako nová senzace nezávislé tvorby. Hned za svůj debut Sex, lži a video si ostatně vysloužil oscarovou nominaci za nejlepší původní scénář a zejména na festivalech si skvěle vedly i další projekty Kafka a King of the Hill. Skryté zlo vyprávělo o vyléčeném hazardním hráči, jenž se pokouší obnovit vztahy s přáteli i s rodinou. A dle Soderbergha to byla nuda, která zaslouženě propadla.

V rozhovoru pro The Criterion Collection se talentovaný filmař nechal slyšet, že Skryté zlo přišlo v nešťastné fázi jeho kariéry a že do něj nedal srdce. Na filmu pomluvil v podstatě vše kromě kamery Elliota Davise a hudby. „Myslím, že se na ten film krásně kouká a také hudba je nádherná. Ale už po patnácti sekundách jsem věděl, že máme problém. Kvůli tomu, jak zatraceně dlouho to trvá, než se dostaneme přes úvodní titulky. Už to naznačuje, co je s filmem špatně: je totálně uspávací,“ prohlásil.

Publikum bohužel souhlasilo a Skryté zlo v kinech zřejmě uspalo i těch pár diváků a divaček, kteří za něj zaplatili. Ale Soderbergh se rychle oklepal a pokračoval ve svém žánrovém i stylistickém experimentování, které mu o pět let později zajistilo Oscara za nejlepší režii se snímkem Traffic – Nadvláda gangů. Kasovního úspěchu se pak režisér dočkal díky sérii Dannyho parťáci a v minulých letech se druhého života ve světle pandemie koronaviru dočkala také znepokojivá Nákaza.

Zesnulý Joel Schumacher byl jedním z nejpozoruhodnějších režisérů své generace. Na kontě má nezpochybnitelné hity a kultovní filmy jako Volný pád, 8 mm či Telefonní budka, ale přesto si jej bude většina lidí pamatovat jako tvůrce, který takřka na dekádu zničil pověst Batmana ve filmovém průmyslu. Schumacher převzal stále populárnější látku po Timu Burtonovi a s Valem Kilmerem natočil rozporuplně přijatý příspěvek Batman navždy. Důvěru studia si jím zachoval a na řadu přišel Batman a Robin, zpětně možná nejvysmívanější studiový blockbuster všech dob.

Režisér byl okamžitě po premiéře pranýřovaný za pestrobarevný infantilní styl, nesoustředěné vyprávění a směšně sexualizované kostýmy, přičemž samostatnou kapitolou jsou herecké výkony Arnolda Schwarzeneggera i George Clooneyho, jenž v batmanovské kápi vystřídal Kilmera a očividně neměl tušení, v čem se to ocitl. Herec se ostatně fanouškům za Batmana s vystouplými bradavkami omluvil, což nakonec neminulo ani Schumachera.

„Omlouvám se. Chci se omluvit každému fanouškovi a fanynce, kteří byli zklamaní. Dlužím jim to. Spousta toho vzešla z mé iniciativy,“ kál se Schumacher v rozhovoru pro VICE na dvacáté výročí Batmana a Robina. „Byl jsem břídil. Jako kdybych zavraždil něčí dítě,“ vzpomínal režisér na drtivé kritické přijetí.

Schumacher si tedy za své největší fiasko dokázal nasypat popel na hlavu a ocenil trilogii Christophera Nolana, která podle něj prokázala, že publikum dospělo a je připravené vstřebat i ekonomické či politické vrstvy Batmanova příběhu.

Kultovní filmař Quentin Tarantino rozhodně netrpí syndromem méněcennosti a své dílo si vysoce považuje. Dokonce tak, že v natáčení odmítá pokračovat na stará kolena, aby se vyhnul tvorbě důchodcovských a době nepoplatných filmů, které podle něj natáčí spousta stárnoucích režisérů. Dokázal ale určit, který z jeho devíti dosavadních snímků považuje za nejméně povedený, byť tak učinil v tradičně neskromném tarantinovském duchu.

Za odpadlíka své tvorby označil Auto zabiják, což si ale dokázal elegantně obhájit. „Auto zabiják musí být nejhorší film, jaký jsem kdy natočil,“ řekl Tarantino roku 2017 na tradičním setkání oscarových režisérů, známém jako Director's Roundtable. „Na to, že jde o levou rukou natočený snímek, to ale není tak zlé, ne? Takže jestli je to můj nejhorší film, jsem na tom dobře,“ dodal.

Přes očividnou aroganci prosvítá i kus pravdy, neboť Auto zabiják, pojednávající o šíleném kaskadérovi, jenž na silnicích likviduje mladé ženy, bylo součástí pokleslé Grindhouse série. Ta zahrnovala ještě Planetu Teror od Roberta Rodrigueze a měla být primárně poctou béčkovým exploatačním titulům dřívějška, čemuž odpovídal i záměrně popraskaný obraz a řada pokleslých motivů zahrnujících sex, násilí či lidské mutace.

Tarantino sice připouští, že tento příspěvek nedosahuje takových kvalit jako jeho zbylá díla, ale rozhodně k němu chová náklonnost. Je ostatně vášnivým fanouškem pokleslé tvorby šedesátek a sedmdesátek a tento love letter má v jeho filmografii své právoplatné postavení.

Zbožňovaný tvůrce Lesního ducha a prvních dvou Spider-Manů s Tobeym Maguirem při výrobě Spider-Mana 3 tvrdě narazil a setkal se s odporem publika. Závěr trilogie nešetřil ambicemi a svedl dohromady celý zástup záporáků, z nichž ale zaujal jen Sandman v podání Thomase Hadena Churche. Snímek ztratil osobitost a lehkost svých předchůdců a Sam Raimi se to nebál přiznat.

„Je to film, který příliš dobře nefungoval,“ prozradil Raimi v podcastu Nerdist roku 2014. „Se třetím Spider-Manem jsem to nezvládl a lidé mě za to dlouho nenáviděli, dokonce i teď. Snažil jsem se, aby to fungovalo, ale neměl jsem důvěru v postavy,“ pokračoval režisér, jenž si letos spravil chuť marvelovkou Doctor Strange v mnohovesmíru šílenství. „A to lidem, kteří milují Spider-Mana, neuniklo. Pokud se režisérovi něco nezamlouvá, neměl by to dělat, když tolik jiných lidí danou látku miluje. Měl jsem setrvat u postav a jejich vztahů a posunout je na další úroveň, nikoli zkoušet vše trumfnout. Byla to moje chyba,“ podotkl.

Není tedy divu, že Raimi nikdy nepřikročil k režii potenciální čtyřky, přestože ho k tomu studio Sony navzdory neúspěchu třetího dílu přemlouvalo. Moderátor podcastu se pokoušel režisérovu depresi krotit vyjádřením, že pojem „mizerný“ by v případě Spider-Mana 3 úplně nepoužil, na což mu Raimi bez otálení odvětil: „Příšerný!“ A mnoho diváků a divaček by mu zřejmě dalo za pravdu.

Výbušné akční filmy Michaela Baye, mezi něž patří třeba Skála, Armageddon či Pearl Harbor, zaujmou kritiky jen zřídka, ale publikum v nich opakovaně nachází jednoduchou a přímočarou zábavu. První Transformers z roku 2007, které produkoval Steven Spielberg, nejenže popcornové obecenstvo nadchli, ale neurazili ani kritickou obec.

Pokračování bylo okamžitě na spadnutí, jenže jak se ukázalo, studio na to šlo až moc zhurta. „Udělali jsme pár chyb,“ přiznal Bay roku 2011 v rozhovoru pro Empire Magazine. „Skutečným přešlapem bylo směřování do mystického světa. Když se za tím ohlížím, byla to kravina. Stávka scenáristů udeřila tvrdě a náhle. Bylo příšerné natáčet film, jehož příběh jste museli sesmolit za tři týdny,“ objasnil.

Právě podceněný a nedotažený scénář byl podle režiséra hlavním viníkem, proč se snímek nepovedl. „Ten film jsem připravoval celé měsíce, ale měl jsem jen čtrnáct stran nápadů, o čem by to mohlo být. To je pěkně pitomý způsob, jak dělat film,“ připustil.

A skutečně, web Rotten Tomatoes dnes hlásí pouze 20 % pozitivních z celkových 250 recenzí, což ale Bay dokázal ještě dvakrát překonat. Horší hodnocení od kritiků totiž mají pokračování Zánik i Poslední rytíř. Za ty se Bay možná teprve omluví.

Sci-fi hororová minisérie vstoupila na Netflixu do čtvrté a finální sezóny. Obří zakončení nás čeká 1. července. Víte, proč byl projekt původně patnáctkrát zamítnutý a na jaké jiné filmy odkazuje?