Neuvěřitelný příběh filmu, který vznikal osmdesát let a stal se z něj největší propadák historie

Americký spisovatel Edgar Rice Burroughs zemřel před více než sedmdesáti lety, avšak jeho odkaz bude žít ve světě literatury i filmu ještě dlouho. Autor dobrodružných fantasy se nejvíce proslavil vytvořením dvou fiktivních postav, jejichž kulturní význam se minimálně v kinematografii liší. Tou první je Tarzan, jehož netřeba dlouze představovat a který na stříbrném plátně zazářil například v podání Christophera Lamberta, ta druhá se jmenuje John Carter. Že vám tohle jméno nic moc neříká? Pak jste na nejlepší cestě pochopit, proč filmová adaptace z roku 2012 s českým názvem John Carter: Mezi dvěma světy u moderního publika propadla takovým způsobem, že studio Disney přepočítávalo ztráty kolem 200 milionů dolarů. Látka už je dávno zaprášená a pozapomenutá, reklamní kampaň filmu nemohla být mizernější, a co víc, na Burroghsově díle evidentně leží prokletí, které filmovým producentům a režisérům znemožňuje natočit opravdu ambiciózní a současně úspěšnou adaptaci.

Snímek v režii Andrewa Stantona (Hledá se Nemo) vychází z románu Princezna z Marsu, který Burroughs napsal roku 1912. Je prvním ze série jedenácti knih o Johnu Carterovi, jež vznikaly do roku 1948. Texty vycházely nejprve seriálově v pulpovém magazínu The All-Story, než byla roku 1917 vydána Princezna z Marsu jako samostatný román. Všem jedenácti knihám se souhrnně přezdívá Barsoom podle světa, který Burroughs situoval na planetu Mars. Vypráví o veteránovi občanské války Johnu Carterovi, jenž je transportován na tuto fiktivní verzi Marsu, kde jej čekají úžasná dobrodružství a záchrana uvězněné princezny. Už první díl přitom sklidil velký čtenářský úspěch, a kdyby slavné hollywoodské studio MGM jednalo trochu spontánněji, mohla být Princezna z Marsu prvním celovečerním animovaným filmem historie. Tedy titulem, který nakonec připadl Waltu Disneymu, konkrétně Sněhurce a sedmi trpaslíkům (1937).

Příběh okouzlil také začínajícího a sotva dvacetiletého animátora Boba

Clampetta, jehož dnes známe jako režiséra animovaných kraťasů Looney Tunes a jako stvořitele kanárka Tweetyho či prasátka Porkyho. Ten už roku 1931 dostal od Burroughse požehnání a Princeznu z Marsu začal připravovat jako animovaný snímek, s čímž mu pomáhal spisovatelův syn a přátelé z animační divize Warner Bros. Clampetta neodradilo ani to, že vstupoval na neprobádané území a že neexistovaly žádné celovečerní animáky, jimiž by se mohl inspirovat a odkoukat některé postupy. Na projektu pracoval pět let za použití rotoskopu a dalších ručních technik, které zhmotňovaly pohyb postav rám po rámu. Roku 1936 proběhly testovací projekce pro představitele MGM, kteří měli o snímek zájem, nakonec však materiál zavrhli jako moc děsivý pro mládež a příliš dětinský pro dospělé. Clampett měl místo toho vytvořit animák o Tarzanovi, ovšem ztratil entuziasmus a raději se věnoval práci pro Warner Bros., kde jej čekalo povýšení na ředitele. Průlom tak zaznamenala zmíněná Sněhurka a na Johna Cartera se na dlouhou dobu zapomnělo.

Padesátá léta přinesla nové trendy v rámci sci-fi literatury a namísto fantastického Burroughsova světa se za normy v této oblasti považovaly texty Arthura C. Clarka či Raye Bradburyho. Svět za studené války potemněl, což ale neznamená, že by pro Barsoom, vyznačující se vlastním jazykem či bohatým popisem tamní fauny a flóry (Burroughs byl první, kdo s něčím takovým přišel, a James Cameron mu může z planety Pandory vděčně zasalutovat), už nebylo v kinematografii místo. Samotní Bradbury a Clarke ostatně vyjadřovali svůj obdiv k Burroughsově dílu, které je silně inspirovalo. O látku projevil zájem legendární trikař Ray Harryhausen, známý svou stop motion animací u filmů jako Jáson a argonauti nebo Souboj titánů. V jeho případě šlo ale pouze o flirtování s myšlenkou na adaptaci, která se nikdy nepřeklenula do stádia vývoje.

To se mělo změnit v osmdesátých letech, kdy zájem o meziplanetární sci-fi obrovsky stoupl po úspěchu Star Wars a kdy vznikala také díla jako Duna nebo Flash Gordon. Práva k příběhu Johna Cartera zajistila studiu Disney producentská dvojice Mario Kassar a Andrew G. Vajna, stojící za prvním dílem Ramba. Hlavní role byla nabídnuta Tomu Cruiseovi a režie se měl chopit John McTiernan, jenž se později proslavil Predátorem a Smrtonosnou pastí. McTiernan ovšem tušil, že dostupné technologie neodpovídají požadavkům příběhu, tudíž projekt opustil a opět zůstalo jen ticho po pěšině. Tehdejší šéf Disneyho Jeffrey Katzenberg byl sice Carterovi příznivě nakloněn, sám však nic nezmohl. Práva se znovu navrátila Burroughsovým potomkům.

Válka o práva propukla po přelomu tisíciletí, kdy se o ně přetahovala studia Columbia Pictures a Paramount. Druhé jmenované nakonec zvítězilo a v přesvědčení, že speciální efekty již dosáhly požadované úrovně, najalo režiséra Sin City Roberta Rodrigueze. Scénář dostal na starost Mark Protosevich (Cela, Já, legenda) a na palubu zamířil také slavný ilustrátor Frank Frazetta. Rodriguez ovšem po kontroverzích během výroby Sin City, kdy uvedl autora předlohy Franka Millera jako spolurežiséra, odstoupil z organizace Directors Guild of America, zastupující práva televizních a filmových režisérů. Paramount jej tedy nemohl zaměstnávat a místo něj najal režiséra Kerryho Conrana, jenž se proslavil kouzelnou nízkorozpočtovou sci-fi Svět zítřka. Scénář přepisoval Ehren Kruger (Kruh).

Conran však projekt z neznámých důvodů roku 2005 opustil a jeho místo zaujmul Jon Favreau, jenž chtěl zůstat co nejvěrnější předloze a vsadit spíše na praktické efekty. Do jednoho filmu měl v plánu vměstnat první tři novely z celkových dvanácti a možná právě tato ambice přesvědčila studio Paramount, že je nejvyšší čas vycouvat. Společnost se vzdala práv na Burroughsovy knihy v srpnu 2006 a raději se soustředila na sérii Star Trek, již oživil roku 2009 J. J. Abrams. Favreau i se scenáristou Markem Fergusem tedy zamířili do Marvelu a postarali se o prvního Iron Mana. V této souvislosti by jistě mnoho fanoušků zajímalo, jak by s MCU vše dopadlo, kdyby zmiňovaná tvůrčí dvojice zůstala u kormidla Johna Cartera.

Práva si tak znovu přivlastnili u Disneyho, za což se zasazoval především Andrew Stanton. Ten měl sice zkušenosti pouze s natáčením pixarovských animáků jako Hledá se Nemo a VALL-I, ovšem i tyto zavrhované koncepty dokázal proměnit v globální hity. Jeho přístup byl ale na poli hraných celovečerních projektů nestandardní. Stanton například natáčel větší část filmu dvakrát, což se slučovalo s jeho osvědčenými zkušenostmi z animace, a většinu kreativních rad vyhledával rovněž u známých, s nimiž pracoval na filmech od Pixaru. Zpětně sice tvrdil, že tyto průtahy nezapříčinily žádný nárůst rozpočtu, ale to zůstává ve hvězdách. Už předem odklepnutý rozpočet byl navíc masivní, uvádí se, že po zdanění činil 264 miliony dolarů! Dalších sto milionů pak padlo na marketing a snímek by v kinech musel utržit alespoň 600 milionů, aby se náklady vrátily se vším všudy.

Propadák byl na cestě a vedle výrobní ceny jej přivolával také způsob, jakým Hollywood dlouhodobě prezentuje Burroughsovo dílo. Podle mezinárodní databáze IMDb existuje na 70 filmů, vycházejících z jeho textů. Méně než deset z nich se netýká adaptací Tarzana a takřka všechny spadají do kategorie B filmů. Pravda, roku 1918 vznikl němý snímek Tarzan Of The Apes, který jako první film historie vydělal více než milion dolarů. Od té doby se ale příliš nedaří přenést ducha Burroughsových příběhů na stříbrné plátno, a byť Tarzana zná každý, se jménem autora už je to komplikovanější. A co teprve v případě Johna Cartera, o kterém slyšelo cílové moderní publikum roku 2012 vůbec poprvé?

Pochytit ho mohli diváci, kteří z jakýchkoli důvodů sledují tvorbu produkční společnosti The Asylum. Ta si udělala specifické jméno svými nízkorozpočtovými a často parodickými verzemi slavných blockbusterů, kultovním brakem Žraločí tornádo nebo tituly s výmluvnými názvy jako Megažralok vs obří chobotnice. A právě The Asylum roku 2009 stačilo zfilmovat také Princeznu z Marsu, přičemž šlo o dosud jedinou filmovou adaptaci knih s Johnem Carterem. Slavný literární hrdina v ní vystupoval jako veterán války v Afghánistánu, a jak asi předpokládáte, formální kvality ani uctivá poklona Burroughsovi nebyly cílem.

S takovou neexistující pověstí tedy u Disneyho propagovali Stantonův snímek, který v angličtině nesl jednoduchý název John Carter. Stanton trval na tom, že jde o hrdinskou origin story, a titul, který by příběh vztáhl k vesmírnému dobrodružství z Marsu, si šetřil až na pokračování. Lákadlem pro publikum nemohl být ani casting. V něm sice nechyběli kvalitní herci jako Bryan Cranston, Mark Strong či Ciarán Hinds, ale představitele Johna Cartera Taylora Kitsche skoro nikdo neznal. Opravdu zvučné jméno, které by přitáhlo davy minimálně o prvním víkendu, zkrátka absentovalo. Projekt navíc původně odklepl disneyovský předseda Dick Cook, jehož ale v průběhu natáčení vystřídal Rich Ross. Ten přišel rovnou z televize a s propagací celovečerních filmů pro kina neměl žádné zkušenosti. A to byl zřejmě definitivní hřebíček do rakve.

John Carter: Mezi dvěma světy si odbyl americkou premiéru 8. června 2012 – sto let po vydání prvního příběhu z pera Edgara Rice Burroughse a 81 let od chvíle, kdy první hollywoodský tvůrce začal pracovat na filmové adaptaci. S bídnou a chaotickou reklamou v zádech, která film nedokázala prodat žádné cílovce ani obeznámit publikum, s jakou literární a fantasy ikonou vlastně má tu čest, byl propadák nevyhnutelný. A to i přesto, že nelze podceňovat fanouškovskou základnu, kterou si knihy o Johnu Carterovi za celé století získaly a která zdaleka nekončí jen za oceánem. Carterova dobrodružství ostatně vycházela zásluhou Vlastislava Tomana i v našich končinách už v šedesátých letech, a to formou komiksových seriálů v časopisu ABC.

Toto globální povědomí především starších generací ovšem filmu, který nedokázal přesvědčit svou propagací, a navrch vznikal v době, kdy mladé publikum chodí jen na marvelovky, vůbec nepomohlo. Snímek celosvětově vydělal jen 300 milionů dolarů a ztráty dosáhly 200 milionů, což z Johna Cartera činí jeden z největších finančních krachů v dějinách kinematografie. Čísla se sice liší, ale není vyloučené, že jde dokonce o úplného rekordmana mezi ztrátovými filmy. Rich Ross, jenž do funkce nastoupil až v průběhu produkce, byl nucen rezignovat, a Johna Cartera už na stříbrném plátně možná nikdy neuvidíme.

A to je rozhodně škoda, neboť Burroughsův bohatý svět si vyloženě říká o to, aby se do něj ponořily další a další generace čtenářů, popřípadě i filmových diváků a divaček. A co víc, John Carter od Andrewa Stantona určitě není špatný film, ba naopak – vizuální stránka je famózní a je znát, že Stanton zná knižní předlohu jako vlastní boty a nadevše ji miluje. Steampunkové a retro kulisy či design vesmírných lodí odpovídají tomu, jak si je lidé mohli představovat v 19. století, kam je příběh zasazen. A nelze ignorovat ani čistě zábavní potenciál filmu, který se naplno projevuje ve všech velkolepých bitvách, honičkách a střetech s obrovitými mimozemšťany, podobajícími se primátům. Dnes večer v televizi ostatně můžete posoudit sami, zda se John Carter stal slavným propadákem zaslouženě, nebo jen nešťastně doplatil na sérii odkladů a špatných rozhodnutí.