„Není nic krásnějšího, než se vzdálit.“ Významný kameraman Vladimír Smutný oslavil 80. narozeniny

Vladimír Smutný se narodil roku 1942 v Praze. Profesně navázal na odkaz svého otce-fotografa a strýce, který točil krátkometrážní filmy. Po studiích na FAMU (dokončil ji v roce 1969) pracoval jako reklamní fotograf v Tesle Holešovice a u Krátkého filmu Praha. Důležité zkušenosti sbíral na Barrandově v pozici druhého kameramana.

Ještě než dokončil FAMU, stal se důležitým aktérem jedné historické události. Na smrtelném lůžku natáčel popáleného Jana Palacha, který se v lednu 1969 na protest proti normalizaci v komunisty okupované zemi upálil. V rozhovoru s Danielou Drtinovou z DVTV na to v roce 2019 vzpomínal následovně: „Když se upálil Jan Palach a ležel v Legerově ulici, tak se to k nám doneslo a my tam propašovali v koši na prádlo kameru. A já věděl, že můžu natočit jenom jeden záběr, že víc nepůjde, že se to dostane do světa... Musel jsem to natočit tak, aby si divák tu bolest nebyl schopen přečíst, a přitom aby to byl Jan Palach.“

Smutného prvním celovečerním filmem bylo dobově poplatné drama Poslední vlak (1982). Ve stejný rok točil s Jiřím Svobodou film Schůzka se stíny (1982), spolupráce se osvědčila a vynesla další výrazné zářezy v podobě snímků Zánik samoty Berhof (1983) a Skalpel, prosím (1985).

S Karlem Kachyňou spolupracoval na filmu Smrt krásných srnců (1986), televizní romanci Městem chodí Mikuláš (1992) nebo úspěšném seriálu Vlak dětství a naděje. S Jaroslavem Soukupem natáčel například Discopříběh (1987), jeho pokračování z roku 1991, Kamaráda do deště (1988) nebo Svatbu upírů (1993).

Po revoluci našel Vladimír Smutný svého režiséra v Janu Svěrákovi. Jejich spolupráce začala stylově a velkolepě, oscarovým Koljou (1996). Od té doby se Smutný podílel na všech snímcích Jana Svěráka (Tmavomodrý svět, Vratné lahve, Kuky se vrací, Tři bratři, Po strništi bos, Betlémské světlo) s výjimkou dokumentu Tatínek (2004), který nasnímal Ivan Zachariáš a Radka Šplíchalová.

Jako vášnivému čtenáři šlo kameramanovi Smutnému vždy o to sloužit především příběhu. „Já vyprávím příběhy obrázky. Když čtu knížku, tak to vidím. Proto, když na mě někdo promluví, já ho neslyším,“ shrnul svůj kameramanský přístup v rozhovoru s Markem Ebenem Vladimír Smutný. Mezi jeho nejvýraznější znaky patří hlavně mimořádná práce se světlem, skutečnost, že nikdy neopovrhoval mainstreamovou tvorbou, a láska ke klasickému filmovému materiálu. („Rozdíl mezi digitálem a analogem je ten, že v digitálu každý lísteček trávy chce vyniknout, kdežto v analogu to není lísteček, ale louka.“)

Smutného kamera vynikla kromě filmů Jana Svěráka například v žánrově rozkročených dílech Václava Marhoula, na nichž se podílel. Pozvedl jak groteskní noirovou ateliérovku Mazaný Filip (2003) či válečné drama z africké pouště Tobruk (2008), tak i černobílé útrpné putování malého chlapce v adaptaci knihy Jerzyho Kosinského Nabarvené ptáče (2019).

Smutnému se po revoluci podařilo natáčet v zahraničí, mezi roky 1996 a 2004 pracoval například na francouzském detektivním seriálu Maigret s Brunem Cremerem v titulní roli.

Vladimír Smutný je držitel osmi sošek Českého lva za nejlepší kameru, v počtu ocenění ho překonal pouze střihač Jiří Brožek (má o jednu víc). Co pro Smutného ocenění znamenají? „Každý film mám do jisté míry stejně rád, ke každému mám nějaký vztah. Ta ocenění, to je trochu taková ruleta. Třeba za Kolju jsem dostal cenu jedinou, ale toho filmu si moc vážím,“ řekl kameraman v rozhovoru s moderátorkou Lucií Výbornou.

Svého prozatím posledního Českého lva obdržel za černobílé drama Nabarvené ptáče (2019). Zajímavostí je, že tento film byl vůbec první ve Smutného obsáhlé kinematografii, který natočil na černobílý materiál (když pomineme studentské práce na FAMU, kde Smutný působí jako profesor na katedře kamery).

V čem je krása černobílého materiálu? „To je ta vzdálenost od reality. My jsme měli doma kufr fotek, které jsem si jako dítě prohlížel. Nikdy to nebyla skutečnost, byl to obraz. Fotografie nikdy nebyla realita. Formou černobílé fotografie se od reality velice jednoduše vzdálíte. A není nic krásnějšího než se vzdálit,“ popsal svůj pohled na věc Marku Ebenovi v pořadu Na plovárně.

K černobílému materiálu se Smutný vrátil nedlouho po Nabarveném ptáčeti při realizaci videoklipu pro Vladimíra Mišíka a jeho skladbu Jednou. Údajně šlo o srdeční záležitost.

V roce 2019 Smutný převzal Cenu prezidenta MFF Karlovy Vary a ani ve svých osmdesáti letech si nemůže stěžovat na nudu. V rozhovoru s Lucií Výbornou pro Český rozhlas Radiožurnál před dvěma roky zavtipkoval: „To nasazení je pořád stejné. Já se nebojím, že něco zkazím, i když natáčecí den stojí plno peněz, tak rád riskuju. Proletět na kladce s kamerou třešní, to jsem schopen, ale nějaké meze to má.“

Nemají nejvíce cen, ani je nevidělo nejvíc lidí. Ale Sedmikrásky (1966) Věry Chytilové mají nejvíc záznamů v odborné filmové literatuře. Nyní přichází do kin v restaurované verzi a mají jedinou chybu…