Masivní břímě. Nový Jurský svět završuje sérii, kterou započal největší a zřejmě i nejlepší blockbuster všech dob

Jurský park je snímek, který známe asi všichni. Jeho zakořenění v popkultuře a v myslích publika je tak hluboké, že pro mnohé diváky a divačky už dávno ztratil auru něčeho výjimečného. Opak je ale pravdou – už jen to, jak na něj Hollywood dodnes navazuje a jak boduje u dalších a dalších generací, svědčí o nezpochybnitelném výsadním postavení tohoto nestárnoucího díla. Jurský park je totiž z mnoha různých perspektiv tím zřejmě nejdokonalejším blockbusterem, jaký kdy vstoupil na stříbrná plátna. Ať už čistě formálně nebo z pohledu historického významu a vědeckého boomu, který po jeho uvedení následoval.

V perexu jsem zmiňoval vyvrcholení kinematografického principu. Ač se takový termín jeví složitě a intelektuálně, je myšlený dost triviálně a zahrnuje jediné slovo – pohled. Ten je ostatně základem pro vnímání filmového díla a v éře němého filmu, kdy zvuk teprve čekal na svou šanci, byl zrak vůbec jediným smyslem, který člověk v kinech či vaudevillech potřeboval. A co je vlastně kinematografie jiného nežli vytváření iluze, které má sledující podlehnout a nechat se vtáhnout do úžasného světa před kamerou?

První veřejné promítání v režii bratrů Lumiérů, již v prosinci 1895 uvedli Příjezd vlaku na nádraží v La Ciotat, údajně zapůsobil na publikum tak silně, že přítomní lidé ve strachu uskakovali a utíkali v domnění, že se mašina na plátně řítí přímo na ně. Byli pohlceni tím, co se děje na plátně, a jelikož se s ničím takovým předtím nesetkali, snadno to zaměnili s realitou.

Filmaři od té doby rozvíjí filmové médium jednak technologicky, jednak začleňováním složitějších narativních postupů. V hollywoodské kinematografii je to příběh, nikoli pouhá „šoková“ atrakce, který hraje v mainstreamové tvorbě prim. Přesto se ale filmaři soustavně zdokonalují v tom, jak publikum účelně pohltit a představit mu světy či stvoření, s nimiž se v realitě nemá možnost setkat.

V roce 1993 Steven Spielberg, největší režisér své doby, chystal výpravný snímek s dinosaury. Publikum už bylo dávno zvyklé na vizuální spektákly – Stanley Kubrick vzal diváky roku 1968 do vesmíru ve své Vesmírné odyseji, George Lucas dal světu Star Wars a založil revoluční trikovou divizi Industrial Light & Magic (ILM) a filmy Jamese Camerona (především Terminátor 2) posouvaly uvěřitelnost vizuálních efektů mílovými kroky.

Jurský park měl ale všechny strčit do kapsy a nabídnout zážitek, který zcela smaže rozdíl mezi filmem a realitou. Experti z ILM dostali na starost speciální efekty a Spielberg odmítal snímek natočit, dokud prehistoričtí tvorové nebudou rozpohybováni tak uvěřitelně, jak jen to je možné. Tvrdá dřina a množství dílčích selhání se vyplatily a do kin mířil snímek s těmi nejrevolučnějšími efekty v dějinách. Digitální, počítačem generované triky měly poprvé sehrát zásadní roli ve filmovém díle, ovšem to by nebylo nic platné, kdyby s nimi tvůrci neuměli správně naložit a začlenit je do toho nejdůležitějšího – do příběhu.

Spielberg byl vždy skvělý řemeslník, který rozuměl filmovému stylu jako málokdo, ale především platil za precizního vypravěče. Poté, co jeho Čelisti nastartovaly éru letních blockbusterů, které generují stovky milionů dolarů a zahrnují obrovskou reklamu s přidruženými produkty jako trička či figurky, a co trilogie Indiana Jones vysekla všemožné pocty klasickým hollywoodským dobrodružstvím, byl Spielberg tím nejlepším adeptem pro režiitakového filmu. Filmu, který vycházel z klasických tradic monster movies a současně posouval technická či marketingová měřítka. Rozuměl tomu, že hlavní atrakcí budou dinosauři, a podle toho s nimi nakládal.

Jurský park doprovázelo natěšení a společenský „hype“, jaký se nedal srovnat s žádným předchozím filmem, který nebyl pokračováním něčeho úspěšného. Dlouho před uvedením filmu zaplavily trh stovky upomínkových předmětů s ikonickým logem včetně videoher, ovšem samotné dinosaury vlastně nikdo neviděl. Trailery je záměrně neukazovaly a lidé chvátali do kin, aby je konečně spatřili.

Publikum bylo vlastně v téže pozici jako lidští hrdinové, obsazení kvalitními, leč nepříliš známými herci, kteří neodváděli pozornost od toho nejdůležitějšího. V prvních dvaceti minutách navíc dostáváme pouze náznaky a chytře se navyšuje očekávání, které vrcholí v jedné z nejpamátnějších sekvencí kinematografie. Paleontolog Alan Grant (Sam Neill) si v úvodu exkurze po tajemném parku roztržitě sundává brýle a v údivu civí kamsi před sebe. Po něm totéž opakuje i doktorka Sattlerová (Laura Dern), a až pak to přijde – na scéně se zjevuje přesvědčivý brachiosaurus a diváci zírají stejně jako fascinovaní protagonisté.

Jde o absolutní srovnání pohledu vně i uvnitř filmového světa. Jurský park pomyslně smazal prostor před plátnem, který publikum odděluje od dění před nimi, a stal se pionýrem hollywoodského blockbusteru, od něhož si mnozí půjčují, ale nikdo jej dodnes nepřekonal. Nejen zacházení s dinosaury jakožto s atrakcemi, které nejprve ohromují, a až poté nahání hrůzu, ale také celková výstavba fikčního světa filmu podpořila naprostou realističnost podívané.

Snímek vyšel z knižní předlohy mistra tzv. technothrilleru Michaela Crichtona a nabídl sice nereálné, ale velmi přesvědčivé a inteligentní vysvětlení toho, jak vlastně genetičtí inženýři prehistorické tvory oživili. Revoluční efekty, které v několika případech kombinovaly digitální triky a pohyby skutečných dinosauřích modelů, to pak posvětily vizuální přesvědčivostí.

Jurský park rovněž dovedl k dokonalosti princip merchandisingu a dá se říci, že celý film funguje jako product placement své vlastní značky. Začlenění loga filmu přímo do příběhu už sice přinesla třeba parodie Vesmírná tělesa, ale až Spielbergův velkofilm toho využil konceptuálně v rámci dalšího smazávání rozdílů mezi fikcí a realitou, v níž se to předměty s tímto logem jen hemžilo.

Legendární filmový kritik Roger Ebert ve své soudobé recenzi vyslovil dnes úsměvnou výtku, že Jurský park by lépe fungoval jako dokument. Ebert ovšem ve skutečnosti dobře odkryl dominanty filmu, který zkrátka působil tak, jako by tvůrci dinosaury opravdu vzkřísili a odjeli je natáčet do přírody. Tento dojem úplného vtažení a pohlcení filmem, který je plynule odvyprávěný a nedává prostor umělým zvratům a otazníkům, většině následovníků schází.

Jistě, sci-fi jako Matrix či Avatar v účelné komunikaci s publikem moc neškobrtají, ale v případě druhého jmenovaného, jehož premiéru rovněž doprovázely zvěsti o revolučním díle, jde primárně o představení zcela jiného světa a jeho mytologie. Jurský park působí, jako by byl zapuštěný přímo v realitě, a není divu, že ho stále nové generace dětí už od školky nahlíží se stejnou bázní a fascinací jako všichni diváci v roce 1993.

Bez započtení inflace byl Jurský park několik let nejvýdělečnějším filmem všech dob a jeho dopad je nedozírný. Čistě z technického hlediska „probudil“ režiséry, jako byl Stanley Kubrick, George Lucas či Peter Jackson, kteří s vědomím náhlé vyspělosti digitálních efektů začali konečně připravovat své vysněné projekty. Kubrick sci-fi A. I. Umělá inteligence (kterou ale nedokončil), Lucas prequelovou trilogii Star Wars a Jackson Pána prstenů.

Díky Jurskému parku se rovněž revitalizoval koncept filmů – událostí, o nichž se hovoří dlouho před premiérou a které poté expandují do miliardových sérií. V tomto případě následovaly ještě dva Jurské parky a od roku 2015 se série proměnila v Jurský svět, jehož třetí část s podtitulem Nadvláda (a s herci z původního filmu) v kinech právě startuje.

A bude to mít těžké. Finanční úspěch má vzhledem k renomé této značky takřka jistý, ale jakožto ohlašované završení celé série musí přijít s něčím výjimečným, což se mu podle kolegy Martina Svobody a dle zahraničních kritiků nepodařilo.

Tak jako originální Jurský park, který podnítil zájem o výzkum DNA a o paleontologii obecně. A který je podle všeho vrcholem v kariéře legendárního Stevena Spielberga, jenž do něj lehce vtlačil i svou tradiční konzervativní auru rodinného dobrodružství, tentokráte o pomstě přírody, s níž si není radno zahrávat. Spielberg o čtyři roky později natočil také pokračování Ztracený svět a podruhé už takto poctivé, starosvětské i revoluční a každým coulem esenciální filmové dobrodružství stvořit nedokázal.