Jurský svět se dopouští snad všech chyb, tou největší je ale nuda. Nadvláda patří dál Top Gunu

Blockbuster má jediný úkol: být zábavnou podívanou. Jenže když tu máme vymazlené Maverickovo řádění, jen stěží se můžeme spokojit s autopilotem, na který létá jurská série. Není ale na místě to Nadvládě ulehčovat: byla by špatným a unylým filmem, i kdyby žádný Top Gun v kinech nebyl. Bez lepší alternativy by se ale dalo lákat aspoň na pár „velkých“ scén.

Kdybychom Jurský Svět: Nadvládu izolovali od světa, šlo by v první řadě o nepochopitelný zážitek. Sledujeme megaprodukci, v níž je někdy i banální dialogová scéna střižená tak špatně, že není jasné, která postava mluví. Akční scény jsou v lepším případě nezajímavé, v horším zcela nepřehledné. A prokládají je absurdní dějové linky, jež nedrží pohromadě a nedávají elementární smysl. A celé to trvá nekonečně úmorné dvě a půl hodiny.

Abychom pochopili, jak jsme se v tomhle podivném bodě ocitli, je třeba udělat krok zpátky a alespoň ve zkratce si přeříkat příběh celé série.

Jednička byla určující blockbuster devadesátých let, který díky tehdy neuvěřitelně realistickému užití speciálních efektů změnil způsob, jakým uvažujeme o možnostech filmu. Na dvojce si přesto zlámal zuby samotný Steven Spielberg. Trojka pak dokončila dílo zkázy a mělo se za to, že série je navždy mrtvá. Na reboot se čekalo dlouhých čtrnáct let.

V Hollywoodu tehdy startoval trend svěřování velkých blockbusterů neznámým tvůrcům, a tady vstupuje na scénu tragický antihrdina našeho vyprávění: Colin Trevorrow. Na svém kontě neměl nic, co by se vzdáleně podobalo akčnímu filmu, a na podobě Jurského světa se to rozhodně podepsalo – nejde o dílo, které by strhlo úrovní své filmařiny. Nicméně se podařilo zachovat jiskru nezávislých Trevorrowých snímků a stomilionový rozpočet svěřený trikovému týmu se postaral o potřebné atrakce.

Jednička byla úspěchem nečekaných rozměrů, padlo dokonce několik finančních rekordů. Přesto si ji nikdo neidealizoval. Jurský svět má jen malou (i když existující) fanouškovskou základnu. Lidé se málokdy starají o hrdiny nebo o mytologii světa, protože to pro dosažení kýženého zážitku není nutné. Je to vlastně svým způsobem uvolňující – na rozdíl od marvelovek člověk necítí potřebu začít si načrtávat rodokmeny postav. Jurský svět sejde z očí, sejde z mysli, a je to tak v pořádku.

Druhý díl s názvem Zánik říše byl natočený o řád lépe, Trevorrow se totiž vzdal režie, aby se mohl soustředit na Star Wars: Epizodu IX. Nahradil ho talentovaný Španěl J. A. Bayona (od nějž brzy uvidíme seriálového Pána prstenů), který rozhodně umí vykouzlit nádherné obrazy. Kamenem úrazu se stal scénář, který si Trevorrow podržel a který byl hluboce pod úrovní jedničky. V důsledku negativní šeptandy klesly v USA tržby o třetinu, o něco méně ve zbytku světa. Přesto šlo stále o velký komerční úspěch.

Trevorrow si v tuto chvíli procházel těžkým tvůrčím obdobím. Na jednu stranu měl za sebou kasovní trháky, nicméně se hlasitě spekulovalo, jestli je Jurský svět úspěšný díky němu, nebo navzdory němu. Jeho vysněný opus magnum Henryho deník pak nejenže propadl, navíc se stal filmem přímo pověstným svou bizarní špatností. O kdysi nadějném režisérovi se začaly objevovat zvěsti, že trpí nesnesitelnou sebedůvěrou, odmítá jakékoli diskuze o svých nedostatcích a uzavírá se zásahům zvenčí. To byl zřejmě i důvod, proč ho nakonec vyhodili ze Star Wars. Vysvětlovalo by to také, proč jeho filmy začaly být o tolik horší než dřív.

A tak jsme se octli v současnosti: Do kin jde třetí díl veleúspěšného rebootu série, kterou má hodně lidí rádo, ale málokdo ji miluje. V režii filmaře, jenž má na svém kontě několik obřích úspěchů, ale také propadák a vyhazov. Jeho jméno je nyní spojené hlavně s posměchem a řečmi o tom, že je nesnesitelný člověk, který odmítá přijímat rady.

Když k tomu připočteme, že sešup popularity zažívá i představitel hlavní role Chris Pratt, jehož podivná propagace křesťanských hodnot odrazuje některé jeho dřívější příznivce, není divu, že studio začalo být nervózní. Stejný pokles tržeb, jaký zažila dvojka, by byl rozhodně nemilý (byť postpandemická realita staví laťku obecně níž).

Není tedy divu, že produkce povolala „legacy trojici“ Sama Neilla, Lauru Dern a Jeffa Goldbluma, již na rozdíl od hrdinů rebootu žijí v popkulturní paměti jako sympatické a milované postavy. A samozřejmě jde o trefu. To nejlepší na Nadvládě je brblání Goldbluma a přirozená chemie, kterou sdílí Neill a Dern. Ale vzhledem k tomu, že Trevorrow nepřišel na způsob, jak tyto postavy využít, jejich individuální charisma se nepřelévá do zbytku filmu.

Mnoho voleb Nadvlády evokuje bezpečné našlapování, které je ale odsouzeno k neúspěchu, protože Trevorrow nezvládá realizovat „blockbusterový standard“. Jurský svět zoufale potřebuje pevnou režijní i scenáristickou ruku, která funkčně propojí dvě až tři ústřední dějové linie a v mezičase nabídne působivé akční scény. Toho ale prostě není schopný.

První Jurský svět měl šmrnc, protože v něm byl rutinní blockbuster prostoupený energií nezávislého filmu i nerdské sebereflexe. Postavy si skáčou do řeči, všímají si popkulturních odkazů okolo sebe a mezi tím vším pobíhají dinosauři. Jenže na to jsme si už za osm let zvykli.

Trevorrow neumí položit dvě scény vedle sebe, aby působily přirozeně a smysluplně. Mnohdy nechápeme, jak postavy putují prostorem, jak je možné, že se najednou ocitly na daném místě, když před chvílí byly zdánlivě někde úplně jinde. Hrdinové, kteří se před pěti minutami neznali, vedou emocionální dialogy, jako by mezi nimi bylo nějaké pouto. V příběhu je dvakrát víc postav, než by mělo. Film musí dokonce začít zpravodajskou relací, která vysvětlí všechny vztahy a konflikty.

Scénář je tak moc přeplněný absurditami a nesmysly, že je skoro hloupé se jim začít věnovat. Trojice retro hrdinů se pod nesmyslnou záminkou octne na základně padouchů, kde se volně pohybuje v zakázaných prostorách a nikdo jí v tom není schopný zabránit. Mladí hrdinové vyrazí na druhou stranu světa pátrat po unesené dceři a první člověk, kterého ve velkoměstě náhodou potkají, je v únosu zapletený. Trevorrow obecně spoléhá na nepřiměřené množství náhod. Popsal jsem tři stránky nesmysly, ale nebudu je vyjmenovávat. Problém je totiž jeden: nejsou to zábavné nesmysly. Nejsou to nesmysly, kterým se lze zasmát a těšit se z milé scény, k níž vedly. Jsou jen iritující svou leností.

A co dinosauři? No je to Jurský park, takže ano, jsou tam. Ale film s nimi opět nezvládá pracovat. Trevorrow například nabídne typickou „wow“ scénu s dramatickou hudbou a zpomaleným náhledem na brontosaury z podhledu... Nicméně tak činí ve chvíli, kdy už jsme dinosaury ve filmu několikrát opakovaně potkali, z pouhého dalšího záběru na ně tedy jen těžko může plynout úžas. Tohle je začátečnické.

Akční scény plné nepřehledné digitální destrukce postrádají napětí – hrdinové nikdy nepůsobí, že by se jim mohlo něco stát. Jurský park v sobě měl silný hororový prvek, hrdinové Nadvlády ale přežijí tolik střetů, že ještěři přestávají evokovat nebezpečí. Jsou prostě jen překážkou na cestě, která se musí zdolat. Nebudu snad ani považovat za výtku, že Trevorrow se ztratil i ve snaze nabídnout nějaké „poselství“. Když mu vytýkám, že vedle sebe neumí položit dvě scény, asi bych si neměl stěžovat, že jeho film nezvládá něco sdělit.

Samozřejmě se o to ale pokouší. Jurský park se vždy, byť na povrchní rovině, snažil otevírat otázku o vztahu člověka s přírodou. Digitální obludy rebootu ale ztrácí jakýkoliv kontakt s představou skutečných zvířat. Vážně nestačí vlepit pár záběrů na klidné dinosaury, když v drtivé většině případů působí jako sadističtí démoni z pekel bez zvířecích instinktů, zato s nadpřirozenými schopnostmi teleportace.

Výjimkou by asi měla být velociraptorka Blue, s níž Chris Pratt skoro vede dialogy, ta ale představuje druhý extrém dinosaura tak polidštěného, že v příběhu přestává fungovat jako zvíře. Když tedy nakonec vyslechneme vzletný dialog o hodnotě života na Zemi a důležitosti soužití všech druhů, nemůžeme si to vztáhnout na zkušenost ze samotného filmu.

Možná překvapí, že po tom všem, co jsem tu vysypal, dávám hodnocení blížící se průměru. U Nadvlády v nějaké míře funguje hollywoodská mašina, která každý film automaticky naplní základním množstvím atrakcí, hezkých záběrů a sem tam povedeného vtipu. Přesto je Nadvláda vzhledem k dědictví značky a dostupným prostředkům tak velký průšvih, jaký může být. Film, který je především nudný. A Colin Trevorrow vážně potřebuje jít na procházku do parku, nakrmit skutečné dinosaury – holuby a zapřemýšlet o tom, jestli je kariérně na správném místě.