Hrál kněze, přestože ho jeden v mládí zneužil. Obvyklý podezřelý Gabriel Byrne pohrdá církví, USA i Hollywoodem

„Je velmi inteligentní a umí pozoruhodně odhadnout lidskou náturu,“ řekl na adresu irského herce Gabriela Byrneho jeho dlouholetý kamarád Liam Neeson. „Dokáže být i velmi zábavný a po třech hodinách s ním vám to bude úplně jasné. Byrne je bystrý, upovídaný, přátelský a profesionální. Má hodně co říct o zneužívání moci, o tom, proč to obyčejní lidé dopouštějí, a také o zodpovědnosti, jakou za to nesou filmy,“ dodal.

Vyjádření poskytnuté magazínem The Guardian podle všeho vystihuje pouze fragment Byrneho osobnosti, kterou zřejmě nezkazila ani dlouholetá hollywoodská kariéra. Filmový debut si připsal až v jednatřiceti letech v dobrodružné fantaskní klasice Excalibur. Od té doby si jej pravidelně vybírali ti největší režiséři – Michael Mann jej režíroval v Pevnosti (1983), Ken Russell v Noci hrůzy (1986), bratři Coenové v Millerově křižovatce (1990) a Bryan Singer v Obvyklých podezřelých. Celkem se objevil ve více než sedmi desítkách filmů a známý je také svými výkony na Broadwayi, za něž obdržel tři nominace na prestižní cenu Tony.

Poněkud nešťastný výběr rolí mu pokazil přechod do nového milénia, neboť roku 1999 si zahrál ve dvou kritických propadácích Stigmata a Konec světa. Za oba filmy navíc obdržel nominaci na Zlatou malinu za nejhoršího herce ve vedlejší roli, přičemž minimálně v jednom případě ho k dané úloze poutal dost ambivalentní vztah – ve Stigmatech totiž ztvárnil kněze, ačkoli byl jedním v mládí sexuálně obtěžovaný.

Když bylo Byrnemu jedenáct let, odešel do Anglie stát se knězem. Z této duchovní kapitoly si ale odnesl traumata a sklony k alkoholismu, neboť ho oběžoval starší kněz, o čemž se nebojí otevřeně hovořit. Naposledy tak učinil v televizní show The Meaning of Life na RTÉ television.

„Naneštěstí jsem si prošel nějakými sexuálními útoky. Všichni jsme tehdy dobře věděli o tomto muži a nikdo s ním nechtěl zůstat v šatně o samotě. Trvalo roky, než jsem se s tím vypořádal a odpustil mu tyto incidenty, které mě hluboce zranily,“ prozradil Byrne, jenž toto chování zažil vícekrát. „Neopakovalo se to delší dobu, ale odehrálo se to ve velmi, velmi zranitelnou chvíli. Nemyslím si, že mě to osudově poznamenalo. Ale když se zpětně ohlížím za svým životem a za obtížemi, jaké jsem s určitými věcmi měl, je dost dobře možné, že vychází právě z toho,“ přiznal herec.

Kněžský seminář opustil až po více než čtyřech letech. Motivací byla jeho láska k ženám. Za život byl dvakrát ženatý a má tři děti – nejmladší dcera Maisie James se narodila roku 2017, když bylo Byrnemu 67 let. Navzdory i díky svým zkušenostem z duchovenstva je přesvědčený ateista a katolickou církev odsuzuje jako zpátečnickou a represivní vůči ženám, menšinám i jejím následovníkům.

Dlouhá léta se potýkal s alkoholismem a nyní se nebojí sdílet své zkušenosti a varovat před destrukčními následky této závislosti, která je pro Irsko bohužel typická. „Máme obrovský problém s alkoholem a depresemi, které jsou s ním často spojené. Šíří se tu mor nezřízeného pití, kdy člověk chce z alkoholu vytěžit maximum za co nejkratší dobu. To je alkoholismus: jeho součástí je touha po co nejrychlejším odtržení od reality,“ prohlásil Byrne.

O zdravý úsudek a vrozenou inteligenci jej ale alkohol nepřipravil. Poté, co pracoval jako archeolog, učitel a kuchař, definitivně skončil u hraní a také psaní. Studoval lingvistiku a skvěle ovládá původní irštinu – menšinový, leč národní a úřední jazyk Irska, v němž napsal třeba televizní drama Draíocht z roku 1996.

Byť už dnes není tak obsazovaný jako dříve, stále se objevuje v ambiciózních filmech a seriálech. Zahrál si třeba v kritikou velebeném hororu Děsivé dědictví a v nové seriálové verzi Války světů. Magazínu Guardian prozradil, že už si vybírá pouze ty projekty, které podle něj mají co říci. O Hollywoodu dávno ztratil veškeré iluze a tvrdí, že tamní tvůrce nezajímá umělecké vyjádření a často ani zábava. „Hollywood se zajímá jen o vydělávání peněz. To je první a jediný cíl. Nemá svědomí,“ pronesl kriticky. Nepochybuje přitom o tom, jak moc filmy ovlivňují veřejné smýšlení a že jde o nástroj politické propagace. „Když jsem zjistil, že Pentagon má vlastní filmové oddělení, hodně věcí mi začalo dávat smysl. USA se světu vyjevují prostřednictvím filmu. Absorbujeme americký sen, protože oni vlastní produkci,“ poznamenal.

Byrne rovněž kritizuje vládnoucí vrstvu a slabost demokratické strany, která nezabránila zvolení Trumpa a nyní prosadila slabého Bidena, jenž pouze opakuje prázdné fráze. Posledním velkým vůdcem podle něj byl Martin Luther King. „Od roku 1945 podnikly Spojené státy 75 různých vojenských intervencí s cílem sesadit legitimní režimy. A skutečnou kauzou je nakonec to, že Rusko zasáhlo do amerických voleb? Američané zasahují do každých voleb po celém světě,“ prozradil Byrne deníku Guardian v listopadu 2020.

Byrne nyní žije se svou rodinou na farmě v americkém státě Maine a je už 25 let střízlivý. Pracovně je stále aktivní a kromě Děsivého dědictví jsme jej v posledních letech mohli vidět třeba v krimi od Netflixu Ztracené dívky pojednávající o sérii nevyřešených vražd nebo v katastrofickém dramatu 33 životů o uvězněných hornících z Chile. Už z těchto titulů je patrné, že si vybírá role ve filmech, které mají co říci o světových problémech. Poslední velkou hlavní roli ve filmu si však připsal před deseti lety v oceňovaném dramatu Costy-Gravase Kapitál.

Na stará kolena je ostatně úspěšnější v seriálech. Kromě zmíněné Války světů se blýskl třeba ve skvěle hodnocené osmidílné detektivce Nula nula nula o světovém obchodu s kokainem, v žánrově různorodé science fiction Maniak s Emmou Stone, v první sérii Vikingů nebo v psychologickém dramatu V odborné péči, za který získal roku 2009 Zlatý glóbus pro nejlepšího herce.

Společnosti, která je podle něj odtržená od reality a závislá nejen na alkoholu, nýbrž i na materialismu či sledování televize, se ovšem Gabriel Byrne spíše vyhýbá. A pokud si prý ještě někdy „přihne“ či okusí jakoukoli drogu, bude to až na smrtelné posteli. „Jen nechci, aby mě do hlavy praštila cihla. I když alespoň by to bylo rychlé. Možná. Ale také byste tam mohli ležet a říkat si: ‚Zatraceně, právě mě do hlavy praštila cihla a nemám u sebe žádné LSD.‘“