Recenze: Děsivé dědictví - mistrovský horor, který donutí k modlitbě i neznaboha!

V rodině Annie (Toni Collette, která by za svůj výkon v tomto filmu měla být nominována na Oscara) nepanuje zrovna dobrá nálada. Zemřela babička, Annina dost dominantní a hlavně docela podivná matka, a připravuje se její pohřeb. Nejvíce z rodiny truchlí introvertní a podivínská Charlie, které babička velmi chybí. Rodina se ji snaží rozptýlit a přitom vycházejí na povrch různé nepříjemné události, které se staly v životě Annie, a ještě nepříjemnější povahové rysy babičky, jejichž dozvuky ovlivňují snad celou rodinu a kterým se nejlépe brání Annin syn Peter (nesmírně talentovaný Alex Wolff, který mne zaujal už ve filmu My Friend Dahmer). Ale ani ten to nemá jednoduché. Babička po smrti, matka se chová divně, sestra byla asi divná vždycky, otec (Gabriel Byrne) uniká konfrontaci, to vše je zasazené do velkého domu a podkreslené tajemnou hudbou.

Debutujícímu režisérovi Ari Asterovi se podařil opravdový majstrštyk. Film totiž do nejméně dvou třetin překvapuje, co se týče děje i původu děsu, nebo spíš tísně. Navozuje podobný pocit, jaký mohl mít divák třeba u sledování filmu Čarodějnice (který je shodou okolností od stejného studia - A24 -, jehož tvorbu obecně doporučuju). Nejhorší pocity zde pramení z toho, že je vše, na co se koukáte, zasazeno do extrémně psycho atmosféry, ve které se filmové postavy ocitají.

Aster dlouho vybíral hlavní představitele. A obsazení malé Milly Shapiro, pro kterou to také byla první role a která předtím byla známá hlavně jako zpěvačka, byl výborný krok. Unikátně působící a herecky velmi nadaná dívka ve filmu příliš nemluví. Ale úplně nám stačí pohled na ní doprovázený několika vhodnými audio-pomůckami k tomu, abychom se báli jak jí, tak o ní a cítili silnou úzkost.

Nejlépe uděláte, když si o filmu nebudete moc vyhledávat a necháte se překvapit. Co ale není na závadu naznačit, je, že film je zároveň klasickým hororem a zároveň výborným psycho-dramatem. Aster řekl, že se úmyslně snažil dělat dva filmy v jednom a takhle úspěšnou žánrovou kombinaci dlouho nepamatuju.

Fascinuje mne, kolik jsou toho herci ochotni udělat pro to, aby nějaký film působil autenticky. Ať už si vybavím Toma Cruise, který si sám odehraje a odskáče kde co i za cenu zranění, zlomených kostí, na kterých dál pobíhá, protože "kamera jede", nebo tady právě Alex Wolff, který režisérovi sám nabídl, že si dobrovolně v jedné scéně zlomí nos, aby to bylo echt autentické. Režisér to s poděkováním odmítl, ale ta scéna nakonec patří k jedněm z nejděsivějších momentů celého filmu.

Spoiler: A to nejen proto, že Wolff si v ní ten nos nakonec sám rozbil a veškerá ta krev tam je opravdu jeho.

Do tohoto filmu dávali prostě všichni vše.

A všechno to dohromady dává tak kvalitní horor, že když v jednom kině omylem pustili trailer na něj před začátkem dětského představení, utíkali vřískající děti i s rodiči jako jeden muž. Dodám k tomu ještě to, že se mi při sledování filmu Děsivé dědictví splnil sen, byla jsem v sále úplně sama. Kdo by nechtěl mít kino jen pro sebe, že? Což mne ale začalo zatraceně mrzet tak v patnácté minutě filmu a zbytek času (film má něco málo přes dvě hodiny) jsem se zmítala mezi rozhodnutím odejít, protože už tu hrůzu a děs nedávám, nebo zůstat, protože to je tak skvělej film. Zůstala jsem, ale vykazuji známky post-traumatické stresové poruchy, ještě teď, po zhruba 6 týdnech. A jen těžko se mi dělá k filmu rešerše, protože se mi vybavují ty hrůzné okamžiky. A jestliže jsem po filmu V zajetí démonů (2013) doma zvažovala přestěhovat nábytek, abych v ložnici neměla skříň, tak teď už jsem na zcela jiné úrovni. Protože film Děsivé svědectví mne, totálního ateistu a neznaboha, donutil se před spaním několikrát pomodlit. Nuže tak.

Co se mi na filmu nelíbilo? Poslední dvě scény jsou méně fenomenální než předchozích 120 minut, ale pořád je to kvalita. U jedné postavy jsem neměla jasno ohledně kontinuity v příběhu, ale to bude spíš jen nepochopení na mé straně.

Co se mi na filmu líbilo? Vše. Už v prvních sekundách máte možnost odtušit, že to bude něco výjimečného kvůli tomu, jak snímek vypadá a jak hravě vytváří režisér atmosféru napětí ve vizuálním přechodu z jedné scény do druhé. Velmi oceňuji herecké výkony, naprosto se vymykající tradičním hororům, za mě by tam měly být nejméně dvě oscarové nominace. Film má také krásnou kameru, hudbu a skvělý scénář. Ale nad to všechno se tyčí režisér, který měl zcela zjevně velmi jasnou vizi, tu si dokázal prosadit a k tomu ještě umí krásně vyprávět filmovým jazykem, kdy s minimem dialogů a bez gore záběrů doručí divákovi naprosto neuvěřitelně hluboké emoce.

Velký spoiler: Reakce Petera na smrt sestry nebo nepodařená seance, to jsou scény, které si budu díky jejich emoční hloubce pamatovat asi hodně dlouho.

A ještě musím ocenit výpravu a kostýmy. Unikátní a působivé. Nedivila bych se, kdybych nějaké z nich viděla i na letošním Halloween průvodu New Yorkem. A Alexu Wolffovi předpovídám velkou hereckou budoucnost.

Pro koho film je? Pro fanoušky hororů. Pro fanoušky psycho dramat. Pro fanoušky Toni Collette, neboť ta z plátna téměř nesleze a předvádí neuvěřitelné věci. Pro lidi, co mají pro strach uděláno a nebojí se cítit pořádnou tíseň a zmar. Pro ty z vás, které zajímají okultní filmy, nadpřirozeno, démoni a tak. Těm z vás, kteří se takových věcí bojí, film nedoporučuju, je možné, že byste po jeho zhlédnutí potřebovali domů exorcistu. Pokud ano, dejte vědět, někoho bych na to měla. Je to sice "jen" herec, ale hraje exorcistu opravdu výtečně. Asi si ho teď zavolám na kafe, protože během psaní tohoto článku jsem začala mít pocit, že doma slyším nějaké divné zvuky. Pomoc. Dostali mě, bastardi.

Hodnocení: 93%

Průměr hodnocení ze všech recenzí najdete ZDE