Mužské sexsymboly v dnešních filmech? Chlápci na dně, co nespí

Jistě jde i o nějaké vlny. Chvíli jsou v kurzu svalnatí atleti, potom spíš křehké typy. V němé éře tu byl zjemnělý milovník Rudolph Valentino coby šejkův syn. Pak nedostupný macho s knírkem Clark Gable v Jihu proti Severu. A třeba uválený soukromý detektiv Phil Marlowe v podání Humphreyho Bogarta. Obecně ale muži, již jsou považovaní za sexy, bývají neproblematicky krásní a odpovídají určitým základním estetickým proporcím. Na tom, že jsou ve svých nejslavnějších filmech krásní Alain Delon, Robert Redford nebo Brad Pitt a že takoví byli i většinu života v civilu, se shodne většina žen i mužů. Je pravda, že muži chtějí být spíš drsnější jako Clint Eastwood, Steve McQueen či Bruce Willis, ale i u těch panuje spíš shoda, že jde o nadprůměrně pohledné lidi.

Zvláštním obdobím byla 80. léta, kdy se vedle fešáků typu Toma Cruise objevily vyloženě fyzicky naddimenzované typy jako Arnold Schwarzenegger nebo Sylvester Stallone. Nebyli typickými sexsymboly a idoly žen, ale spíše mužů. Ztělesňovali etalon, jímž by muži chtěli být, ale prakticky toho nemohou dosáhnout, takže k nim jen vzhlíží. Ženy se pak musejí spokojit se „slabšími verzemi mužů“, kteří nevypadají jako antické sochy nebo komiksové postavičky.

S nástupem komiksových velkofilmů někdy po roce 2000 se ale v Hollywoodu ujalo pravidlo, že herci musejí při přípravě na roli trávit spoustu času v posilovně, trápit se dietami, případně užívat různé dopingové látky. Mnozí z nich jako Zac Efron po roli v parodii Baywatch či Alexander Skarsgård po rolích v Tarzanovi či v Seveřanovi mluví vyloženě o tom, že tyto postavy jsou nejen téměř nedosažitelné, ale především neudržitelné. Celá příprava je stojí spíš vyčerpání, než že by byli na vrcholu sil. Pro dostatečné vyrýsování svalů pod kůží totiž herci musejí být často dehydratovaní.

Ostatně, na internetu kolují virální memy, že „vrchol mužské fyzické výkonnosti vypadá nelibě“, přičemž jako příklady slouží zápasník MMA Fedor Emelianenko nebo boxer Tyson Fury. Mají totiž lehčí či větší nadváhu, což je ovšem vůbec nezbavuje akceschopnosti v ringu. Dvě dekády v kuse poráželi vyrýsovanější soupeře, kteří nikdy neměli stejnou výdrž, techniku, taktiku či agresivitu. Nakonec i nejsilnější vzpěrači a jiní siloví sportovci nebývají štíhlí a rozhodně nemívají viditelný sixpack.

Je každopádně zajímavé pozorovat, že filmový trend posledních let se začíná mírně odklánět od oné honby za dokonalostí a nadlidskostí. Jde se na to cestou až záměrně opačného extrému. Nejvýraznější to bylo u posledního Batmana, ale děje se to i u komiksového seriálu Moon Knight. Ne že by herci Robert Pattinson a Oscar Isaac nemuseli trénovat na bojové scény. Ale oba většinu děje působí jako nespavci s kruhy pod očima. Spíše trosky než hrdinové. Traumatizované bytosti trpící nechutenstvím, v totální depresi, těsně před zhroucením, nejspíš s určitou poruchou osobnosti.

Stejně vypadá i Tom Hardy ve dvoudílném Venomovi. I jeho figura je vtělenou metaforou duševní poruchy. Moon Knight má trpět disociativní poruchou, Batman má nejspíš posttraumatickou poruchu, Venom/novinář Eddie Brock zase slyší vnitřní temné hlasy, což by mohlo odpovídat různým těžkým diagnózám. Na rozdíl od Jokera v podání Joaquina Phoenixe ale všichni zůstávají čímsi živočišně přitažliví. Možná ne úplně jako „rebelové bez příčiny“ typu Jamese Deana.

Jejich kouzlo je ještě temnější, založené na sebedestrukci, ochotě podléhat svým chmurám a temným stránkám. Jejich příběhy nejsou o boji a vítězství nad vnitřní temnotou. Nedochází u nich k vysvobození a niternému sjednocení. Porazí vnější nepřátele, ale sami nenalézají balanc, ani vnitřní, ani vnější. Stále jsou pohlceni prací či posláním, osobní vztahy musí jít stranou.

Z popkultury postupně mizí svůdci a frajeři i prima tátové, kteří zvládají všechno. Mnohem častěji natrefíme i na to, že v animáku je jedním z hrdinů loser a outsider jako Bruno v disneyovce Encanto, který má nejspíš poruchu autistického spektra a žije špinavý ve zdech domu, takže si jeho rodina myslí, že se úplně ztratil a možná i zemřel.

Mezi komiky se zase prosazuje třeba Pete Davidson (kromě sólových stand-upů účinkuje třeba v Sebevražedném oddílu), který vypadá zhruba jako „osoba, jíž mohl být Beetlejuice zaživa“. Pro nepamětníky – jako živá mrtvola, než se stala strašidlem. Davidson byl přesto zasnoubený s teenagerským popovým idolem Arianou Grande a prožil erotický románek s Kate Beckinsale, která okouzlila generace mužů v latexovém oblečku v sérii Underworld. Vypadat bídně a politováníhodně už není takový handicap.

Vezmeme-li vážně, že superhrdinské filmy ukazují, jak hrdiny vyčerpává jejich boj se zlem, bere jim soukromý život a ničí osobnost, není těžké si všimnout, že nástup těchto postav se kryje s tím, jak se v populaci zvyšuje množství duševních nemocí a diagnostikuje se stále více poruch. Na mnohé má vliv nezdravé životní prostředí, celková přepracovanost a neveselé vyhlídky do budoucna. Možná nedostáváme takové hrdiny, jaké chceme, ale takové, jaké potřebujeme. Už pro nás nejsou nedostižnými vzory, ale svými problémy nás víc kopírují. Těžko říct, zda nad tímto trendem v akčních filmech jásat, že jde o posun k větší komplexnosti.

Stejně tak víme, že nikdy úplně nepřevezmou na plátnech a obrazovkách vládu. Jenom se stalo to, že estetika a étos nihilistického punk či grunge probublaly z hudebního světa do filmového. Podobní antihrdinové se v nějaké formě se objevovali už dřív, třeba ve Vráně, kde hrál a zemřel Brandon Lee. Ale ten byl pohledný i se svou maskou smrti a neměl zoufalý soukromý život. Právě tematizace soukromí, kde hrdina nebojuje o záchranu světa či své existence, ale o smysl svého bytí, je onou změnou, která v popkulturních dílech hlavního proudu nebyla.