Terence Hill: Přežil bombardování Drážďan, kvůli natáčení s Budem Spencerem se musel přejmenovat a Vinnetouovi přebral Ribannu

Terence Hill se narodil jako Mario Girotti v italských Benátkách 29. března roku 1939 italskému otci a německé matce. Druhou světovou válku prožil nedaleko německých Drážďan, nevyhnulo se jim ani bombardování. Hill vzpomínal, že ho matka vzala za ruku a utíkala s ním do sklepa. Všude se ozývaly rány. Naštěstí prý bydleli na okraji města, tudíž jejich dům nebyl zasažen. V době bombardování bylo Mariovi šest let a nikdy na to nedovedl zapomenout. V roce 1945 se rodina vrátila do Itálie.

Vytáhlý modrooký blonďák odmala rád plaval a vesloval, byl držitelem stříbrné a bronzové medaile z plaveckého mistrovství Itálie. Díky sportu se poprvé setkal se svým budoucím hereckým kolegou Budem Spencerem, neboť oba závodně plavali za klub Lazio Řím.

Poprvé se Mario na plátnech kin objevil ve 12 letech ve snímku Dina Risiho Vacanze col gangster (1951), kde hrál bosse klučičí party. Mimořádný úspěch zaznamenala romantická komedie Lazzarella, která se stala italským filmem roku 1957. Hill ve filmu ztvárnil učitele matematiky, který se zamiluje do své žačky, jejíž rodiče však jejich lásce nepřejí. V roce 1963 obsadil Girottiho do historického snímku Gepard slavný režisér Luchino Visconti a Terence se tak dostal mezi hvězdy Alaina Delona a Claudii Cardinale.

Úspěch Geparda mu přinesl další mimořádné příležitosti, Mario opustil studia klasické literatury a pokračoval v herectví. Mezi roky 1964 a 1965 se představil v mayovkách Vinnetou – Rudý gentleman, Mezi supy, Petrolejový princ a Old Surehand, což neuniklo pozornosti německého a tuzemského publika a herci přihrálo další mimořádné zkušenosti s tehdejšími hvězdami Lexem Barkerem (Old Shatterhand) a Pierrem Bricem (Vinnetou).
Ve filmu Vinnetou – Rudý gentleman ztvárnil ještě pod jménem Mario Girotti poručíka Merrila, který přebral Vinnetouovi milovanou indiánku Ribannu, čímž byl nastolen mír mezi bělochy a kmenem Assiniboinů.

S Budem Spencerem, s nímž hrál v osmnácti filmech, se na scéně prvně sešel na konci šedesátých let po návratu z Německa a Jugoslávie, kde se natáčely mayovky. Titul Bůh odpouští, já ne! vznikl v roce 1967 a produkce blonďatého modrookého Itala přinutila změnit si jméno, z Maria Girottiho se stal Terence Hill. Terence byl inspirovaný římským učencem Terenciem a příjmení Hill převzal herec od své manželky Lori.

Jak k natáčení došlo? Terence Hill na to vzpomíná následovně: „Bud točil western ve Španělsku. Jmenovalo se to Kocour, pes a lišák, později změnili název na Bůh odpouští, já ne! Bud samozřejmě hrál psa a další herec kocoura. Tento herec nebyl žádný džentlmen a bil svoji dívku. Když ji chtěl jednou večer nakopnout, uhnula mu a on si zlomil nohu o zeď. Režisér spěchal do Říma a rychle potřeboval sehnat herce. Jeden můj známý producent mě hned doporučil. Když mi dá klobouk, že budu vypadat jako modrooký Franco Nero. A takhle jsme začali. Já hrál chytrého kocoura, Bud hrál pomalejšího, ale dobromyslného psa.“

Hill v komediálním westernu ztvárnil postavu pistolníka, který okrade vlakové lupiče. Ti se pak vydávají po jeho stopě. Snímek zaznamenal nevídaný úspěch a volná pokračování na sebe nenechala dlouho čekat v případě titulů Trumfové eso (1968) a Boot Hill (1969). Na začátku sedmdesátých let se Hill a Spencer vrátili na scénu v novém typu spaghetti westernů, kde místo drsné akce vládla komediálnost.

Přelomovým snímkem byla Pravá a levá ruka ďábla (1970), v pořadí pátá spolupráce obou herců. Režisér a scenárista Enzo Barboni přišel s konceptem komediálního westernu, což bylo na přelomu 60. a 70. let něco nevídaného, většina producentů o jeho látku a přístup neměla v té době zájem. Zákulisní informace tvrdí, že to byl Bud Spencer, kdo navrhl do role svého parťáka právě Hilla.

Ačkoliv s tím dopředu nikdo nepočítal, z filmu se stal hit (držel se na vrcholu italského diváckého zájmu až do roku 1986), z žánru nový trend a duo Spencer – Hill nabíralo na oblíbenosti. A jen tak mimochodem, úvodní hudební znělka hraje v závěru Tarantinova westernu Nespoutaný Django (2012). Režisér a scenárista chtěl do filmu obsadit tehdy 72letéhoTerence Hilla, jenže ten odmítl kvůli mimořádně násilným scénám. Nešlo o jediný případ, kdy Hill odmítl roli z tohoto důvodu, objevit se měl například v Rambovi z roku 1982.

Ale zpátky k dvojici Terence Hill – Bud Spencer. Jejich sláva stoupala díky titulům jako Dva machři mezi nebem a peklem (1972) nebo filmu z prostředí automobilových závodů Jestli se rozzlobíme, budeme zlí (1974), který zaznamenal úspěch i u tuzemského publika (jeho nejčastějším dabérem u nás se stal Pavel Trávníček). Z fenoménu těžila též dvojice filmů Šimon a Matouš a Šimon a Matouš jedou na rivieru (oba z roku 1975), která do hlavních rolí obsadila imitátory dua Terence Hill – Bud Spencer. Ztvárnili je herci Antonio Cantafora a Paul L. Smith.

Italská komediální dvojice připomněla jiný hvězdný pár z minulosti, Stana Laurela a Olivera Hardyho, postavičky z časů němého hollywoodského filmu. I ty těžily z vizuálních rozdílů a akčně-komediálních gagů. Terence Hill byl však oproti Stanu Laurelovi méně křečovitý, soustředěnější a pro ženské publikum svůdnější. Spencer byl na rozdíl od Hardyho drsnější, ráznější a „zabejčenější“.

Terence Hill se ve filmech a seriálech pochopitelně objevoval i sólově. V režii Enza Barboniho ztvárnil v komediálním westernu Podivné dědictví (1972) mladíka, který se má z padavky změnit v muže. Cesta k úspěšnému zacházení s revolverem a ostrými pěstmi to bude jaksepatří zdlouhavá a úmorná.

Hill osobně označil za největší kariérní úspěch angažmá ve snímku Mé jméno je Nikdo (1973), který spolurežíroval Sergio Leonne, klasik spaghetti westernů. Zde se Hill utkává s pistolníkem v podání hvězdného Henryho Fondy. Příslušníka francouzské cizinecké legie si Hill zahrál po boku Genea Hackmana ve snímku Pochoduj, nebo zemři (1977). Komediálně laděný Superpolda z roku 1980 pojednává o muži obdařeném mimořádnými schopnostmi, které ale pominou ve chvíli, kdy na scéně registruje červenou barvu.

V roce 1983 Terence Hill též prvně režíroval, akční komedie Don Camillo vypráví o svérázném knězi bojujícím o popularitu s šéfem komunistické strany a starostou. Pozornost si získal též díky adaptaci komiksu o Lucky Lukeovi. Ten se dočkal jak celovečerní (skončila propadákem), tak seriálové verze. Hill pochopitelně ztvárnil titulní postavu kovboje, který je rychlejší než jeho stín.

Zájem o akční komedie s Budem Spencerem opadal (naposledy se sešli ve filmu Průseráři v roce 1994), téma víry oprášil Terence Hill v seriálu Don Matteo, kde si zahrál kněze pomáhajícího policii řešit případy, za nimiž stáli jeho věřící. Seriál se stal mimořádně úspěšným, prozatím se natočilo dvanáct řad, Hill se podílel na všech z nich a na 42. Mezinárodním festivalu televize v Monte Carlu byl za úlohu kněze oceněn v kategorii nejlepší herec roku.

Když v červnu roku 2016 zemřel jeho kolega a kamarád Bud Spencer, s nímž si zahrál v osmnácti filmech, Terence prohlásil, že v soukromí na rozdíl od řady rolí žádné problémy neměli.

Terence Hill nejspíš naposledy režíroval sám sebe ve filmu Pouštní květ (2018). Drama ze Španělska sleduje muže na motorce (Hill), který při své romantické cestě potkává dívku Luciu žádající o svezení. Možná z toho bude víc než přátelství, dá se vytušit z popisu děje a Hillovy dlouhé filmografie.

V současnosti žije třiaosmdesátiletý Terence Hill, milovník motorek, jablek a špaget s kečupem, se svojí manželkou Lori střídavě v italské Umbrii a v americkém Massachusetts. S Lori má syna Jesse (*1969), adoptovaný syn Ross zemřel sedmnáctiletý v roce 1990 při automobilové nehodě.