Amputace bez anestetik, šílený herec, mrtví domorodci a třísettunový parník v pralese. Jedna z nejnáročnějších filmových produkcí slaví 40 let

V dějinách kinematografie se nenajde moc režisérů, kteří by dokázali o světě a lidech přemýšlet natolik obdivně a zároveň znepokojivě jako Werner Herzog. A marně bychom hledali film, který jeho posedlost symbolismy, šílenou lidskou vůlí a nevyzpytatelnou, vždy svrchovanou přírodou vystihuje lépe než Fitzcarraldo. Existenciální a hloubavá výpověď o jedné osobnosti a sisyfovském poslání je s námi už čtyřicet let a její příběh, ať už ten filmový, nebo zákulisní, rezonuje ještě silněji v dnešní době, kdy je díky vyspělým technologiím vše snadno dostupné a proveditelné.

Čtyři roky vznikající snímek vychází z historicky doložených činů kaučukového barona Carlose Fitzcarralda, jenž na sklonku devatenáctého století provedl vskutku husarský kousek.Chtěl zjednodušit dopravu kaučuku a rozhodl se přejít úžinu mezi dvěma peruánskými řekami, a to rovnou s těžkými částmi své parní lodě Contamana, již nechal rozebrat a na druhé řece opět sestavit. Šlo o zhruba jedenáctikilometrový úsek, který měl usnadnit přepravu kaučuku v období jeho největšího boomu. Ten ovšem netrval dlouho, úžina postupně znovu zarůstala džunglí a na mapě už ji dávno nenajdeme.

Herzog byl v sedmdesátých letech možná nejoslavovanějším evropským filmařem a jeho snímky jako Aguirre, hněv Boží, Každý pro sebe a bůh proti všem nebo Stroszek vyhrávaly všemožná prestižní ocenění včetně Zlaté palmy na festivalu v Cannes. S Fitzcarraldem měl ovšem políčeno na samotného Oscara, neboť šlo o jeho dosud největší projekt. Herzog se zaměřil na příběh irského barona a milovníka opery Briana Sweeneyho Fitzgeralda, jenž přes horský hřeben mezi dvěma peruánskými řekami Rio Urubamba a Rio Camisea a za pomoci domorodých obyvatel přenáší celistvou a více než třísettunovou loď. Do srdce amazonského pralesa totiž touží dostat operu, která jej v nehostinné džungli přimyká k civilizaci, takže ji pouští na gramofonu.

Hlavní role nejprve připadla ostřílenému hollywoodskému herci Jasonu Robardsovi, jehož známe například jako Cheyenna z Tenkrát na západě. Frontman Rolling Stones Mick Jagger byl pro změnu obsazen do role Fitzcarraldova prostoduchého poskoka Wilbura. Herzog natáčel od podzimu 1979, a jak se dozvíme z dokumentu Břímě snů, sestaveném na základě záběrů či rozhovorů s režisérem a dalšími členy štábu během natáčení, Robards a Jagger společně natočili čtyřicet procent filmu. Poté ale dvouoscarový Robards onemocněl úplavicí a doktor mu zakázal pokračovat. Produkce čelila zdržení, které odnesl také Jagger. Ten musel nakonec odjet na tour s Rolling Stones a jeho role byla úplně vyškrtnuta. Herzog totiž nevěřil, že by jej bylo možné uspokojivě nahradit.

Nešťastný režisér zvažoval angažování Jacka Nicholsona, obrovské mezinárodní hvězdy, z čehož ale nakonec sešlo. Nicholson tedy v krátkém mezidobí unikl účasti hned ve dvou problematických filmech, natáčených za šílených podmínek v hlubokém pralesu – zvažoval ho totiž také Francis Ford Coppola jako náhradu za Marlona Branda, jenž jej svou leností a obezitou doháněl na place Apokalypsy k šílenství. Tíha Herzogovy naturalistické vize, která teprve měla zasévat trápení a způsobovat i fyzické újmy na zdraví, tak dopadla na ramena jeho častého spolupracovníka a krajana Klause Kinskiho.

Kinski, nevypočitatelný charakter a představitel psychicky rozpolcených antihrdinů, už s Herzogem natočil tři filmy. Tematicky nejblíže k Fitzcarraldu z nich mělo historické drama Aguirre, hněv Boží, kde Kinski ztvárnil conquistadora, jenž v 16. století pátrá po bájném a ztraceném amazonském městě. Už jeho výroba se přitom nesla ve znamení konfliktů mezi režisérem a hlavním hercem, kteří se nemohli vystát. Věčně nespokojený a vzteklý Kinski odmítal natáčet a Herzog prý neváhal vytáhnout zbraň a přimět ho k poslušnosti i za cenu toho, že mu hlavní mířil přímo na hlavu.

Pověst nesourodé charakterní dvojice, která se ale úžasně doplňuje z čistě uměleckého hlediska, doprovázela Herzoga a Kinskiho i nadále. A právě při natáčení Fitzcarralda, který od začátku produkce čelil různorodým problémům, průtahům a dříve nepředstavitelným výzvám, měl jejich nevraživý vztah dosáhnout vrcholu. Je samotné to pochopitelně spíše povzbuzovalo a bičovalo k výjimečným výkonům. Opravdu neředěné utrpení však tváří v tvář dvěma komplikovaným osobnostem čekalo na všechny, kteří se na výrobě podíleli po jejich boku.

Herzog si nárokoval absolutně realistické provedení každého detailu a velkou výzvou pro něj bylo přesvědčit domorodé obyvatelstvo, aby mu s natáčením pomohlo. Zmiňovaný dokument ze zákulisí zachycuje a osvětluje složitou situaci ohledně původních obyvatel a jejich přetrvávajících bojů o území, do nichž přítomnost štábu jen přisypávala střelný prach. Herzog původně nechal postavit kemp pro herce a štáb poblíž hranice Ekvádoru a Peru, čímž se rázem ocitl na dostřel válečné zóny. Místní domorodci z kmene Aquarunas čelili invazi osadníků, což nemohli zastavit bez legálního práva na dané území. Štáb vzbuzoval v místních lidech nedůvěru, ale Herzog je dokázal přimět ke spolupráci.

Odlišně smýšlející členové Aquarunas ovšem na popud produkce vytvořili koncil, který s natáčením nesouhlasil a šířil fámy, že štáb škodí životnímu prostředí, znásilňuje ženy a zabíjí muže. Filmaři se tedy museli z této lokace přesunout a učinili tak právě včas, neboť ozbrojení indiáni do kempu posléze vtrhli a vypálili jej. Napětí mezi domorodci, z nichž mnozí pro Herzoga pracovali a účastnili se i náročného přesunu parní lodi přes strmý hřeben, tím ovšem nekončilo. V pozdější fázi produkce byl domorodý muž zasažen šípem do krku a jeho žena hned několika ranami do oblasti boku. Jen zázrakem oba vyvázli živí. Z této zkušenosti se Herzog poučil a indiánům z kmene Machiguenda, na jejichž území natáčel zásadní sekvence v džungli, slíbil, že jim na oplátku pomůže získat majetkové právo na jejich území.

Domorodci, jimž byla denně vyplácena dvojnásobná mzda než za obvyklou obživu, tedy za režisérem stáli, přestože zakoušeli mnoho dříve nepředstavitelných útrap. Stejně jako přítomný a sotva dvacetičlenný štáb je trápila nekonečná nuda ve chvílích, kdy natáčení nemohlo pokračovat například kvůli technickým potížím. Herzog se totiž skutečně rozhodl přesunout přes jeden a půl kilometru širokou úžinu, jejíž převýšení v některých místech dosáhlo až čtyřiceti stupňů, třípatrový lodní kolos o váze 320 tun. Na místě sice pomáhal buldozer, ale věčně nefungoval a bořil se do bláta. Byly tak zapotřebí náhradní díly, které dovážela letadla. A mnohdy se stalo, že doručila úplně jiné součástky.

A ačkoli se více čekalo, než aktivně natáčelo a loď trčela zapřáhnutá těsně nad hladinou řeky, zranění a neštěstí přibývalo. Pracující z okruhu evropského štábu i přibližně tisícovka domorodců byli ubytováni v primitivních chatkách, potýkali se s nepříznivým a proměnlivým klimatem a neměli dostatek jídla, což se negativně podepisovalo především na místních indiánech. Někteří z nich dokonce umírali na vyčerpání či malárii, jeden prý utonul poté, co si bez dovolení vypůjčil kajak.

Dvě letadla, která dovážela suroviny a pomůcky, v náročných podmínkách havarovala, což mělo za následek několik těžce zraněných a jeden případ ochrnutí. Dalšího místního muže uštkl smrtelně jedovatý had, takže oběť musela učinit fatální rozhodnutí a nechat si nohu uříznout motorovou pilou. Nejnebezpečnější však byla manipulace s lodí, neboť lana zachycená na otočných kládách, vertikálně vsazených hluboko do země po obou stranách svahu, nemohla vydržet nápor a praskala. Materiál natočený Herzogem je v tomto ohledu ojedinělý a spíše nežli fiktivní snímek zobrazuje reálné lopocení, zranění a dokonce i umírání najatých lidí, naplňující sdělení o marném boji s přírodou doslovně. Sám Herzog chápal absurdnost a neproveditelnost své vize a nazýval se „dobyvatelem marnosti“.

Do takového světla je ve filmu ostatně stavěn i sám Fitzcarraldo, neboť jeho chování odpovídá nárokům Herzoga a loď je nakonec silně poničena v peřejích. Pro ty nejakčnější pasáže sice Herzog využil zmenšený model plavidla, ale i přesto spotřeboval na natáčení hned tři podobné lodě. Jednu tahali domorodci do šíleného a bahnitého kopce, druhá se používala pro scény na řece a třetí nechal režisér rozbíjet o útesy v začínajících peřejích.

A toto prostředí neorganizovaného chaosu, jak Herzog charakterizoval i okolní nemilosrdnou džungli, činil ještě úmornějším a nepřátelštějším Klaus Kinski. Jeho agresivní vystupování vysoce znepokojovalo domorodé pomocníky, kteří už tak vstupovali na scénu s vědomím možné smrti. Problémový herec podle všeho neužíval drogy, ale zkrátka dával plný průchod své sebestředné osobnosti. Traduje se, že kdykoli docházelo k potížím a lidé končili se závažnými poraněními, Kinski začal vyvádět například kvůli špatně ohřátému jídlu. A tím si proti sobě znepřátelil celý štáb i pomocné domorodé síly.

Tyto vztahy se nápadně otiskly do scény společné večeře Fitzcarralda s indiány. Její napětí vycházelo ze skutečné nevraživosti vůči Kinskimu a traduje se, že jeden z náčelníků dokonce přišel za Herzogem s nabídkou, že nechá šíleného a vřeštícího herce zabít. Režisér zdvořile odmítl, ovšem málokdo pochybuje o tom, že toto rozhodnutí vzešlo více z touhy prokletý snímek dokončit nežli ze skutečné starosti o Kinskiho život.

Poslední klapka Fitzcarralda zazněla téměř čtyři roky poté, co byly zahájeny práce na preprodukci, a dva roky po pořízení prvního záběru. Werner Herzog měl za projekt utratit přibližně 14 milionů marek (tehdejších více než 110 milionů korun) a dalo by se říci, že ohnul samotné základy filmové formy způsobem, jak to nikdo před ním ani po něm nedokázal. Už tak unikátní historickou událost využil jako pouhý odrazový můstek k daleko výživnější metafoře o lidské touze podmaňovat si svět, přičemž cokoli metaforického přetavil v ryze naturalistické sdělení. A sám tak vytvořil šílené a nepředstavitelné události, které by mohly být zdrojem ještě úžasnějšího filmu o filmu, pokud by se k němu někdo odhodlal.

Ze cinefilního hlediska by to bylo skvělé, ale z etické perspektivy nezbývá než doufat, že tyto útrpné velikášské vize si režiséři odpustí. Utrpení je na světě i tak víc než dost a natáčení Fitzcarralda, jakkoli jde o mistrovské dílo světové kinematografie, bylo pro většinu přítomných bolestnou a snad i nezhojitelnou zkušeností, pro některé smrtelnou. Herzog za film obdržel cenu za nejlepší režii na festivalu v Cannes a postupně se přeorientoval spíše na tvorbu dokumentů. A některé z nich (Grizzly Man) zachycují vnitřní konflikt člověka, lapeného v nebezpečné síti vlastních snů a přesvědčení, možná ještě působivěji a přemýšlivěji než jeho nejpompéznější filmový podpis.