Utopen v bažinách a pozřen žralokem. Drastická filmová úmrtí, která nás v mládí traumatizovala

Snímky, které mnoho dospělých zpětně považuje za formativní, nemusí být jen nevinné pohádky na dobrou noc, v nichž se čerti kamarádí s anděly. Minimálně diváci narození v devadesátých letech, mezi něž patřím, nalézali zdroj imaginace a potěšení i ve větších hollywoodských produkcích od Stevena Spielberga, animovaných filmech od Disneyho a v jiných titulech s různorodými náměty.

Chvíle zábavy či vzrušujícího napětí bývaly zastíněny bezmála šokující scénou, v níž oblíbená postava skonala způsobem, jaký se z hlavy jen tak nevypaří. Následující seznam si posvítí na několik případů takových scén, které nám ve filmech našeho dětství vháněly slzy do očí nebo se rovnou proměnily v noční můry. Nelze sice úplně potlačit subjektivní náhled a vlastní silné vzpomínky, ale vybrané filmy a konkrétní sekvence bezesporu skýtají tak mohutný efekt, že by dokázaly otřást libovolnou budoucí generaci dětských diváků.

Záměrně nebudeme uvádět starší filmy jako disneyovky Bambi či Dumbo, které přeci jen strašily ve snech jiné divácké generace. A současně vzdáme hold náčelníkovi Vinnetouovi, jehož nevýslovně smutný skon v závěru často reprízovaného Posledního výstřelu si zaslouží alespoň čestnou úvodní zmínku.

Text se pochopitelně neobejde bez spoilerů, tudíž pokračujte na vlastní nebezpečí.

Jaká filmová scéna dokáže pod sledujícím vykouzlit potoky slz při každém zhlédnutí? Jack z Titanicu odpustí, ale prvenství jde s velkou pravděpodobností za věrným koněm Artaxem, jenž doprovází hrdinu Atreje na jeho cestě za záchranou mizející říše Fantasie. Nerozlučná dvojice putuje pradávnými močály ve snaze nalézt nejstarší a nejmoudřejší bytost Fantasie, načež Artax uvízne v husté bažině a před očima bezmocného Atreje se do ní propadá.

Na celém výjevu je drastický vnější kontrast mezi naříkajícím chlapcem, jenž se snaží Artaxe ze všech sil vytáhnout, a koněm, jemuž nezbývá nic jiného, než svůj nevyhnutelný osud přijmout v tichosti a s nepředstavitelným vnitřním zármutkem. Režisér Wolfgang Petersen byl v osmdesátých letech obrovským hitmakerem a tato sekvence potvrzuje jeho velký inscenační talent. Kdo ji viděl, ten už ji z hlavy nevyžene.

Shakespearovský příběh v afrických kulisách a s mluvícími zvířaty patří k těm nejúspěšnějším a nejlépe hodnoceným projektům z Disneyho animační stáje. Krásnou animaci a ještě lepší hudbu Hanse Zimmera, za niž získal svého jediného Oscara, dokreslují památné charaktery, dabované tehdejší zámořskou elitou. To vše se sčítá a ještě násobí v nejdramatičtější sekvenci filmu, při níž podlý Scar (Jeremy Irons) svrhne svého vládnoucího bratra Mufasu (James Earl Jones) do rokliny, jíž právě probíhá rozlícené stádo buvolů. Díky excelentním dabérům jde o jeden z nejpamátnějších dialogů v dějinách filmu, následovaný šokujícím pádem moudrého krále zvířat vstříc nevyhnutelné smrti. Prvotní šok se přelévá do smutku, když bezvládné otcovo tělo objeví mladý Simba, jenž musí před strýcem utéct do vyhnanství. Jde o výsledek perfektního sladění všech složek, od příběhu přes dabing až po ikonickou inscenaci, čemuž se moderní remake nemohl vyrovnat.

Ve své době přehlížený animovaný snímek, který v kinech propadl, dnes platí za milovanou klasiku. Velkou zásluhu na skvělém výsledku má režisér Brad Bird, jenž posléze natočil třeba pixarovský hit Úžasňákovi. Ten využil tvůrčí svobody, kterou mu zajistila nově založená animovaná divize studia Warner Bros., a vymyslel neortodoxní dětský příběh, zasazený do období studené války. V něm si srdce diváků okamžitě získal dobrotivý mimozemský obr, namluvený Vinem Dieselem, jehož přátelství s chlapcem Hogarthem vyústilo v možná nejdojemnější finále v historii animovaných snímků. Během něj Železňák bez otálení odletí do vysokých mračen, aby se srazil s řízenou raketovou střelou a zachránil životy všech lidí v ohroženém městě.

Kombinace dětského a dospělého námětu je i v této jediné scéně nádherně vyvážená a během posledních obrových slov, jimiž se zasněně přirovnává k Supermanovi, nezůstane jedno oko suché. V dětství převažuje dojetí, které se v dospělosti lehce mění uvědoměním, jak drastický konec vlastně musel milovaný hrdina podstoupit a před čím vlastně zachránil bezmocné lidi.

Hvězdně zaštítěný projekt od producentů Indiana Jonese patří k animovaným klasikám, jejichž animace možná po revolučním Toy Story stárne, ovšem jejich příběh a emoce nikdy nevyblednou. To platí také o nejsmutnější scéně Země dinosaurů, kdy hlavní hrdina, malý apatosaurus Nožička (v angličtině Littlefoot), přijde po střetu s tyranosaurem a po mohutném zemětřesení o svou matku. Ta jej nejprve ze spárů predátora zachrání, načež se ztratí v chaosu, který otřesy půdy a vznikající pukliny způsobí. Nožička ji nachází až v noci a od umírající ochránkyně i dárkyně života si vyslechne poslední rady, než jej nadobro opustí – vystrašeného a zranitelného. Více traumatický a smutný konec prvního aktu si dětský animák už zvolit nedokáže.

Jistě, Čelisti Stevena Spielberga nejsou filmem, který by mohl kdokoli nazvat dětským. Ale jedná se o takový vícegenerační fenomén, až poněkud nezodpovědní rodiče ignorují možný traumatický dopad a vzrušující hon na žraloka svým dětem stejně pouští. Spielberg ostatně odvádí skvělou práci a vypráví stylem, který snadno zaujme celou rodinu, aniž by sklouzával k patosu či nereálnosti. Mnoho pasáží především z druhé poloviny tak oslovuje spíše jako velké dobrodružství nežli nepřístupný horor.

To se ale rázem mění v poslední desetiminutovce, která je dodnes infarktová a vrcholí náhlou a současně nekonečnou smrtí zkušeného rybáře Quinta (Robert Shaw). Žralok se vyšvihne až na palubu a Quint pomalu sjíždí do jeho čelistí, které drtí jeho nohy a propracovávají se stále výše. Herec ječí ve zdánlivě nepředstírané agónii a po jeho posledním vydechnutí následuje výmluvné hrobové ticho. Čistě fyzický prožitek navíc v dospělosti přechází v ohromnou frustraci, plynoucí z komplexního a tragického vývoje Quintova charakteru. Ten přežil potopení lodi USS Indianapolis, žraloky k smrti nenáviděl a potkal jej přesně ten osud, jemuž jistě dlouho čelil v nočních můrách.

Steven Spielberg ještě jednou, byť tentokrát pouze režíroval sekvenci, kterou vymyslel jeho kamarád a producent George Lucas. Indiana Jones ostatně vzešel právě z hlavy stvořitele Star Wars, který se v době natáčení Chrámu zkázy vyrovnával s rozvodem s dlouholetou ženou Marciou. Lucas se zřejmě cítil, jako by mu bylo vyrváno srdce z těla, a tento pocit otiskl do Spielbergova dobrodružného filmu. Když Indy (Harrison Ford) pronikne do podzemí pankotského paláce, tak je společně s Willie a Mrňousem svědkem děsivého rituálu, při němž je lidské oběti vyjmuto z těla srdce. To ovšem stále pumpuje a nešťastník je naživu, když ho spouští do propasti plné žhavé lávy. Vzhledem k předchozímu vývoji filmu, plného bláznivé akce a vtipné interakce mezi hrdiny, je tento výjev naprosto nečekaný a drastický. Každý, kdo Indiana Jonese už v dětství sledoval, si sice dobře pamatuje i závěr Dobyvatelů ztracené archy, rovněž aspirující na místo v tomto seznamu, ale vyjmuté bušící srdce přeci jen zahnalo tvorbu „lidumila“ Spielberga o trochu dál.

Animovaný film podle slavné knihy Richarda Adamse ponechal králičím hrdinů základní zvířecí rysy, k nimž přibyla schopnost mluvit a myslet. Byť má krásně natočený snímek spoustu hřejivých a veselých momentů, nakonec je to právě šokující živočišná krutost, kterou si z něj malé děti odnesou. Králičí kolonie pod vedením Lískáče se usídlí na malebném kopečku Watership Down (tak zní originální název knihy i filmu) a musí bojovat s nepřátelskou skupinou, vedenou krutým a diktátorským generálem Kostivalem.

Dětský příběh s nezvyklým přesahem, v lecčems upomínající na poetiku George Orwella, je charakteristický také velmi násilnými skony některých postav, přičemž nejvíce děsivá je právě poslední scéna Kostivala. Ten se nejprve utká s Lískáčem v souboji, při němž krev cáká na všechny strany, a nakonec v zuřivosti skáče vstříc rozšklebeným čelistem útočícího psa. Nic pro slabší povahy a rozhodně nic pro malé děti, které přitom na tomto pozoruhodném snímku vyrůstaly.

Animák ze sklonku devadesátých let nikdy neměl být vyloženě pro děti. O tom vypovídá už účast Woodyho Allena, jenž hlavní postavě vtisknul své typické neurotické rysy. Z je melancholický drobný mravenec, vykonávající dělnické práce a krčící se ve stínu narostlých válečníků, mezi něž se nedopatřením dostane. Společně s početnou divizí vojáků vyráží na zteč proti obávaným termitům, proti nimž ale mravenci nemají šanci. Následuje nekompromisní masakr, který má blíže k filmu Zachraňte vojína Ryana než k dětskému příběhu o mluvícím hmyzu. Vrcholem je však následující scéna po bitvě, kdy přeživší Z nachází useknutou hlavu svého nového přítele, jenž jej v průběhu boje zachránil. Osamocená hlava navíc stále žije a mluví s ním, což dětem, které tenhle roztomilý film se zvířátky pochopitelně neminul, na náladě moc nepřidá.

S King Kongem Petera Jacksona se, pravda, posouváme v kalendáři o trochu dál, ale vynechat jej nelze. Pokud někdo stejně jako já vyrůstal už na verzi z roku 1976 s Jeffem Bridgesem a Jessicou Lange, měl k obrovskému opičákovi s náturou milovníka specifický vztah.A Jacksonova epická vize byla něčím, co mládež v době uvedení snad nemohla odmítnout. Rozmáchlé dobrodružství se silnými charaktery a zástupem všemožných prehistorických potvor, jejichž výstupy inscenoval režisér v převážně zábavném a hravém stylu, skutečně funguje jako film pro celou rodinu. Tedy až do chvíle, kdy Kong odhodí do hluboké propasti kmen, na němž se nachází také hrstka lidských hrdinů. Ti uvíznou v semeništi ohavné a přerostlé havěti, která začne útočit ze všech stran a která má různorodé podoby. Ta nejděsivější připadá na obrovské pijavice, jež obklopí postavu Andyho Serkise, a jedna z nich vsákne jeho hlavu. Ostatní se pak vydávají hrůznou smrt zpečetit, než Jackson střihá jinam a nechává šokované publikum vydechnout.

Hned několik momentů z finále průlomového snímku Roberta Zemeckise, kombinujícího živé herce s animovanými kulisami a postavami, se předhání v tom, který je pro dětské publikum více znepokojivý a drastický. Proradný soudce Doom v podání Christophera Lloyda drží v zajetí krásnou Dolores i králíka Rogera, které musí zachránit protagonista filmu Eddie Valiant (Bob Hoskins). Dooma, stále v lidské podobě, nejprve pomalu přejede parní válec, načež se placatý zloduch nafoukne do děsivé kreslené karikatury, jakou vidíte na obrázku. A aby toho nebylo málo, tak se za pronikavého křiku nakonec rozpustí v kyselině. Christopher Lloyd nikdy nenaháněl takovou hrůzu jako zde a Zemeckis nezapřel, že zdaleka není jen tvůrcem sladkých dětinských snímků. V dospělosti už sice více chápeme groteskní aspekt scény, ale pachuť nepřiměřeného násilí zůstává v ústech i nadále.

Dobrodružná klasika ze sklonku devadesátých let funguje jako večerní zábava pro celou rodinu, která opakovaně zaujme vtipnými interakcemi mezi hrdiny, skvělými herci či atraktivním příběhem, který místy odbočí i k napínavým momentům. Hororově vyznívá takřka celá sekvence, jež předchází znovuoživení mumifikovaného Imothepa, přičemž zřejmě nejděsivější skon si režisér Stephen Sommers šetřil pro vedlejší postavu Gada Hassana (Omid Djalili).

Ten se v podzemních tunelech bájného města Hamunaptra vzdálí od zbytku výpravy a v domnění, že jde o vzácný artefakt, nožem vyřezává zkameněliny masožravých brouků ze stěny. Jeden z nich při dopadu na písek obživne, hamižnému smolaři doslova vleze pod kůži a divák vidí jen vybouleninu, která se prodírá od nohou až k hlavě. Na Hassanově tváři brouk mizí, když se prožírá až do centra nervové soustavy. Nešťastník v další scéně v agónii přibíhá zpět ke skupině, načež narazí hlavou proti stěně a zemře. Všechen respekt před Imothepem v podání Arnolda Voslooa, ale pojistkou bezesných nocí byli v Mumii právě nenasytní brouci, na něž už v úvodní sekvenci strašlivě doplatil i sám Imothep.

Také trpký konec záporné postavy může být pod křídly studia Disney traumatickým zážitkem, o čemž ostatně vypovídá třeba smrt Scara ve Lvím králi. V oceňovaném Tarzanovi, známém také díky titulní písni Phila Collinse, hlavní protagonista bojuje proti zlotřilému průvodci Claytonovi, jenž chce gorily v džungli pochytat do klecí a prodávat. Souboj se odehrává mezi liánami, do nichž se Clayton zamotá. Jeho život končí, když se na jedné z nich oběsí. Výjev sice nevidíme, zato slyšíme charakteristické křupnutí a spatříme děsivý stín oběšence, vznášející se nad Tarzanem. Ještě jednou díky za krásné vzpomínky, pánové a dámy od Disneyho!

Poslední zmínka náleží poněkud speciálnímu „úmrtí“, které ale nechalo tisíce diváků ve stavu sklíčenosti. Nejen děti naříkaly u scény z Trosečníka, kdy Tom Hanks na dřevěném voru konečně opouští odlehlý ostrov, který mu byl po mnoho let vězením. S sebou si bere pouze jediného společníka, jímž je volejbalový míč s namalovaným obličejem, pojmenovaný Wilson. Nejde sice o živé stvoření, ale především fantazií obdarované publikum ho tak nahlíží.

Sám Hanksův charakter ho považuje za přítele a vede s ním rozhovory, tudíž nelze postihnout srdcervoucí dopad scény, kdy Wilson spadne do vod oceánu a vlny jej pomalu odnáší od naříkajícího trosečníka. Režisér Robert Zemeckis nešetří subjektivními záběry z pohledu Hankse a celou sekvenci protahuje až k nevydržení, přičemž smutek a frustrace každou vteřinou narůstají. Výkřiky „Wilsone!“ jistě budily ze spánku i otrlejší dospělé diváky, natož pak (zase jednou) traumatizované děti.