Chtěl být sněden a vydal se napospas kanibalovi. Děsivou událost líčí i dva znepokojivé filmy.

"Hledám dobře stavěného muže mezi 18 a 25 lety na porážku a následnou konzumaci." Tak zněl zřejmě nejneobvyklejší inzerát historie, který roku 2001 zveřejnil tehdy čtyřicetiletý Armin Meiwes na již neexistující stránce The Cannibal Cafe. Podobné choutky jej prý začaly přepadávat už v pubertě, kdy se vyrovnával s rozpadem své rodiny, již opustil otec. Pozření člověka se pro Meiwese, na pohled laskavého a nenápadného muže ze sousedství, stalo záležitostí neukojitelné vášně především poté, co mu roku 1999 zemřela matka. Jeho výše uvedený příspěvek upoutal pozornost jistého Bernda Jürgena Armanda Brandese, vývojáře počítačových čipů pro firmu Siemens z Berlína. Homosexuál Brandes podle všeho trpěl silnými sebedestruktivními sklony a také vorerafilií, tedy sexuálním vzrušením plynoucím z kanibalismu. Od setkání s Meiwesem si tedy sliboval vytoužené ukojení skrytých tužeb a zároveň si přál, aby po něm na tomto světě vůbec nic nezbylo. Před odjezdem si napsal závěť, v níž vše odkázal svému příteli Renemu Jasnikovi, a bez jediného slova se vypravil na svou poslední cestu.

Dvojice se setkala 9. března 2001, po více než měsíční vzájemné komunikaci, v Meiwesově domě v Rothenburgu nad Fuldou. S plným souhlasem Brandese mu hostitel odřízl penis, který Meiwes následně usmažil a společně se jej pokoušeli zkonzumovat. Silně krvácejícího Brandese poté Meiwes uložil do vany, nadopoval jej alkoholem a prášky a slíbil mu, že jej usmrtí, až upadne do bezvědomí. Jeho tělo poté naporcoval a uskladnil do mrazáku, přičemž v následujících měsících z něj prý snědl přes dvacet kilo. Děsivé události si Meiwes nahrál na videozáznam, jenž posloužil jako usvědčující důkaz v následném soudním procesu - kanibal skončil ve vazbě v prosinci 2002 poté, co přes inzerát sháněl další 'maso na konzumaci'. Tentokráte už jeho příspěvek vzbudil podezření a jiným uživatelem 'seznamky' byl nahlášen na policii.

Soud s Arminem Meiwesem se v médiích propíral po celém světě a bezprecedentní nátura hrozivého činu vyústila v dilema, které málokdo dokázal rozřešit. Ačkoli se obviněný k usmrcení Brandese i k následnému kanibalismu přiznal a porota měla k dispozici videozáznam, Meiwesovi obhájci si byli vědomi, že oběť šla na smrt zcela dobrovolně a že by jejich klient neměl být souzen za vraždu, nýbrž 'pouze' za zabití, popřípadě za vykonání ilegální eutanázie. A skutečně, 30. ledna 2004 byl Meiwes odsouzen k osmi a půl letům odnětí svobody za zabití. Ojedinělý případ však stále čeřil mediální i právnickou pozornost a na žádost státního zástupce byl proces v srpnu 2005 obnoven. Nový a konečný verdikt pak vzešel 9. května 2006 ve Frankfurtu a Meiwes dostal doživotní žalář za vraždu (a snědení) Bernda Jürgena Armanda Brandese.

Není divu, že dané události inspirovaly německé filmaře již v době, kdy probíhala obnovená přelíčení. Šokující příběh snoubí nejen děsivé hororové výjevy a přirovnání k Hannibalu Lecterovi, nýbrž také romantický přesah bizarního vztahu dvou osamělých duší. Motiv rozpadu složité osobnosti, definitivně poznamenané ztrátou matky, je rovněž známý z řady filmových klasik jako Psycho nebo Deranged. Zásadním ozvláštněním v rámci filmové adaptace je ovšem bezesporu vědomí, že příběh postrádá jednoznačně definované zlo. Oba osamělí muži si svým způsobem prokázali laskavost, jejíž obludná nátura svádí k důkladnějšímu psychologickému vykreslení. A o to se sympaticky pokouší známější a mainstreamovému publiku přístupnější snímek režiséra Martina Weisze.

Dodnes nejproslulejší filmová rekonstrukce Meiwesova případu je mezinárodní produkcí, v níž vedle německého herce Thomase Kretschmanna (King Kong) vystupuje také známá Američanka Keri Russell (Úsvit planety opic). Ta ztvárňuje studentku Katie Armstrong, která chce napsat diplomovou práci o proslulém případu kanibala Olivera Hartwina (Kretschmann) a jeho dobrovolné oběti Simonu Grombeckovi (Thomas Huber). Změna jmen podle všeho odráží obavy z právního zásahu samotného Meiwese, které se ukázaly jako oprávněné - usvědčený kanibal a jeho právníci zabránili uvedení filmu v německých kinech, jelikož se obávali hollywoodského pošpinění a zkreslení Meiwesovy osobnosti a negativního vlivu na verdikt soudu. Snímek tak byl v Německu uveden až roku 2009, tři roky po vznesení konečného rozsudku.

Dobrovolná oběť, v Německu distribuovaná jako Rohtenburg a v angličtině jako Grimm Love, ovšem nestaví postavu Olivera Hartwina (tedy Meiwese) do jednostranně záporné pozice. Režisér Martin Weisz (Hory mají oči 2) využívá charakter Keri Russell jako smyšleného detektiva, jenž zpětně odhaluje Hartwinovo složité dětství a nakonec získá přístup i ke kopii nahrávky, která události osudného březnového večera obsahuje. Snímek není hororem, nýbrž atmosférickým krimithrillerem, který pracuje s flashbacky a kontroverzní osobnost odsouzeného kanibala rozvíjí od útlého dětství až po matčinu smrt a shánění vytoužené oběti. A že je hlavní pozornost kladena na komplikovanou psychologickou stránku, o tom svědčí také absence krvavých detailů a otevřeně zobrazovaného násilí. Scény z oné noci sice společně se zvědavou Katie vidíme, ale vše nechutné zůstává na naší fantazii - film tak pouze okrajově nakusuje zajímavá témata voyerismu a neukojitelné lidské fascinace násilím a kontroverzí, která svým formálním přístupem i závěrem, v němž vyděšená Katie pásku zničí, odsuzuje.

Příběh sice trvá něco málo přes 80 minut a nestačí plně postihnout silná morální dilemata, k nimž se navzdory výše uvedenému přístupu nijak autorsky nevyjadřuje, ale rozhodně zanechá dojem netradičního duševního zážitku. A je značným protikladem k druhému filmovému zpracování z téhož roku, které se řadí do takzvané 'extrémní kinematografie' a které se snaží uspokojit ty diváky, jež více než psychologický kontext události zajímá finální šokující akt sám o sobě.

Porozumět základní interpretaci extrémní kinematografie není zase tak složité, byť žánrový, historický a formální rozsah tohoto odvětví nedisponuje pevně stanovenými hranicemi. Už ve dvacátých letech minulého století vznikl slavný artfilm Andaluský pes, který obsahoval skandální záběr na oko rozřezávané břitvou. Jen tento samotný a v rámci surreálného snímku ojedinělý výjev stačil k tomu, aby Andaluský pes navěky skončil na seznamu extrémních filmových děl. Od té doby se cenzorské kvóty v kinematografii posunuly stejně jako otrlost publika a parametry pro extrémní film se vyvíjí takřka s každým desetiletím. Významným přechodem v tomto směru byly především sexuální revoluce v 60. letech a velký boom exploatační kinematografie v letech sedmdesátých, kdy se rozmohly hororový subžánr slasher ('vyvražďovačka'), italské giallo horory plné stylizovaného násilí a provokativní erotické filmy.

Ve 21. století dominují extrémní kinematografii hlavně asijské produkce plné šokujícího násilí, z nichž některé (Zabiják Ichi) pronikly i do mainstreamového proudu a vymanily se ze škatulky kultovní tvorby, uctívané jen úzkou a okrajovou diváckou skupinou. Cannibal od režiséra Mariana Dory je ovšem právě takovým okrajově orientovaným dílem, které slovu extrémní dostává skoro v každém ohledu. Dora je úzké hrstce publika znám především kontroverzním filmem Melancholie der Engel z roku 2009, který řada internetových databází zařazuje mezi nejvíce násilné snímky historie. Cannibal, v němž se rozhodl rekonstruovat Meiwesův proslavený případ, byl jeho celovečerním debutem, natočeným s mizivým rozpočtem v průběhu jediného týdne.

Film je spojením takřka amatérského natáčení na nekvalitní formát, důrazu na přesvědčivé gore efekty a velmi krkolomného záměru prezentovat dílo jako artové, plné metaforických obrazových výjevů. Devadesátiminutový příběh má jen minimum dialogů a oba protagonisté jsou uváděni pouze pod přezdívkami - Meiwes jako Muž, Brandes jako Maso. Už tím se předznamenává záměr otevřeně zobrazit samotné šokující události, které zabírají takřka polovinu stopáže. Kamera tentokráte neuhýbá a divák vidí vše - od homosexuálního styku přes zakousnutí do penisu oběti i jeho uříznutí až po kompletní vyvrhnutí a porcování mrtvého těla. Ani Dora nezobrazuje Meiwese / Muže coby chladnokrevnou zrůdu a navrhuje relativně zajímavý motiv, jenž staví do dominantní pozice spíše odhodlanou oběť nežli nejistého kanibala. Jenže film v součtu nemá žádný jasný argument a vyznívá jako čiré uspokojení zmiňované lidské touhy po extrémech, kterou Dobrovolná oběť využívala k hloubavější interpretaci události a ke konfrontaci diváka. Cannibal oproti tomu zaujímá pozici 'kinematografie atrakcí', zaměřené na exhibicionistické ukájení diváckých tužeb po dosud neviděném a v tomto případě nadmíru šokujícím.

Dva filmy, vycházející z totožné skutečné události a vzniklé ve stejném roce, tak svými přístupy paralelně rozvíjí diverzitu možných interpretací dané události a odráží dvě různé sociální reakce. Senzační charakter Meiwesova případu v mnohých zažehává touhu po rekonstrukci unikátního příběhu, na němž jsou nejzajímavější psychologické pohnutky, jež k senzacechtivým reakcím vedly. Takoví lidé, jichž bude bezesporu více, jistě ocení tradičnější snímek Martina Weisze. Jiní však nastraží uši až u spojení kanibal-oběť a jejich extrémní voyeuristickou zvědavost ukojí až inkriminovaný videozáznam události v necenzurované formě. Pro ty je zde kontroverzní nezávislý počin Mariana Dory. Jaký přístup je vhodný či morální? O tom už si musí rozhodnout každý dle svého uvážení.