Na Cenách české filmové kritiky se o kritice mluvilo hloupě

Dosavadní články na toto téma jsou v naprosté většině rázu informativního, spravují čtenáře o vítězích, případně potvrzují či vyvrací adekvátnost té či oné volby. Více než samotné udílení mě však tentokrát zaujala slova moderátorského tandemu. Moderovat cokoliv, natožpak Ceny české filmové kritiky (záznam večera si přehrajete zde), je vskutku nelehká disciplína. V důsledku přísných bezpečnostních opatření navíc nebylo přítomno publikum, ale pouze nominování, kteří, nutno to moderátorům přiznat, byli v dávkování potlesku spíše chladně odměření než vstřícní. Nebylo by proto spravedlivé kritizovat moderátory za to, že u skromného obecenstva nevyvolali patřičnou odezvu.

Co ale komentář zasluhuje, jsou glosy moderátorů, jimiž se několikrát v průběhu večera pokusili ozřejmit profesi filmového kritika a závěrem byli kritici taktéž žádáni o větší srozumitelnost textů. Inkriminované definice a postřehy uvádím společně s časem promluvy níže:

4:08 SW: „No počkej, ale ty bys taky mohl psát filmové kritiky, protože máš film rád, znáš filmové herce, znáš filmové tvůrce…“

5:28 SW: „Ondřeji, oni musí vidět všechny filmy, které natočí čeští filmaři za celý rok, takže je to od nich taková oběť, že oni nejsou schopni žádné jiné vazby vytvářet. Než vazby s filmy.“

1:24:20 „Já bych popřála filmařům, aby ta slova kritiků vyvolávala ve filmařích spíš povzbuzení než frustraci, a aby i pro nás diváky to bylo jakési vodítko, jestli se máme na ten film jít podívat, nebo ne. Tak já bych vás chtěla poprosit, aby třeba někdy ty kritiky byly třeba i trošku víc srozumitelný.

Prve bych rád zdůraznil, že ani v nejmenším nechci zpochybňovat kvality Světlany Witowské jako novinářky a moderátorky, Ondřeje Cihláře v roli moderátora spatřuji poprvé. Současně však musím konstatovat, že na takovéto události vyzněly jejich repliky přinejmenším nepatřičně. Jestli ovšem autorství nepřipadá jim, ale scénáristovi Tomáši Pavlíčkovi, hluboce se jim omlouvám a své kritické poznámky tudíž směřuji jemu.

V jistých pasážích zajisté sehrává roli nadsázka, o tom není pochyb. Vyjádřit však význam takových promluv je otázka komplikovanější – nejsou totiž vtipné, trefné a ani jakkoliv jinak obohacující. Moderátoři jako by promlouvali hlasem všech stereotypních redukcí, kterým se v digitálním věku dostává nanejvýš úrodné půdy.

Přesto jim dlužím dík. Dali mi totiž vzpomenout textu amerického kritika Richarda Corlisse, v němž na počátku 90. let, ještě před masovým rozšířením internetu, popisuje zhoubný fenomén palců a hvězdiček způsobený devalvací názoru. Ač neplánovaně, znovu tak rozvířili nekonečnou otázku po úloze kritika ve společnosti.

Když Witowská podněcuje svého kolegu k psaní filmových kritik, vystačí si s dvěma důvody: láskou k filmu a znalostí českých herců a tvůrců. Nástup internetu umožnil nespočtu fanoušků a vyznavačů filmu sdílet své myšlenky na platformě, která dnes již běžně umožňuje konfrontaci renomovaného znalce z oboru s laickým světákem typu Matěje Broučka. Důsledkem demokratizace se dva relativně ostře oddělené póly profesionálního a amatérského, fanouškovského psaní rozřeďují spíše do neurčitě stanovené škály, v rámci níž stále méně lidí rozlišuje mezi recenzí a hloubkověji orientovanou kritikou.

V druhé pasáži moderátorka mimoděk poukazuje na nelehký úděl kritika, rozkročeného mezi dvěma nestejnorodými skupinami – tvůrci a čtenáři. Ti první namnoze sdílí názor vyslovený Cihlářem, že „filmoví kritici jsou v podstatě neúspěšní filmaři.“ Obávanou logikou negramotů bychom pak mohli dojít k závěru, že kritik nemá právo soudit, jelikož sám není s to vytvořit suverénní a hodnotné dílo. Již staří klasici literární kritiky 19. století odbývali tyto plané útoky prozaickými příklady: přestože člověk není obuvníkem, přeci si povšimne, když mu do bot teče či se odlepuje podrážka; a i zákazník v pekárně pouhým jedním soustem rozpozná, jestli je houska lahodně křupavá či tvrdá až zuby bolí. U čtenářů naopak není nikterak výjimečné pohlížet na kritiky jako na arogantní, elitářské mimoně, usazené ve slonovinové věži, od níž nás dělí nepřekonatelná distance.

V této nepřející společnosti je pro kritika jediným správným východiskem stát mimo tyto vlivy, požadavky, omezení a snad i zákazy, stát prostě osamocen, komunikovat jen a pouze s filmem samotným. Množství filmových recenzí neskrývaně naplňuje funkci PR, když přebírají distribuční materiály a parafrázovaně či doslovně jimi vyplňují text, spočívající v rekapitulaci děje a hodnocení režiséra, kamery a hereckých výkonů. V černobílé perspektivě pak vynáší nad snímkem šťavnaté odsudky nebo výstižné chvalořeči, variující klasické líbí - nelíbí. Kdežto kritikům je zase mnohdy podsouváno, že náplní jejich práce je komunikovat s tvůrci. Není tomu tak, kritik nesmí psát s ohledem na tvůrce, pouze s vědomím služebného, ne však nekritického vztahu ke kinematografii.

Že kritici píší proto, aby ostatním, ubohým lidským smrtelníkům, direktivně sdělili, co si mají myslet a zda do kina vyrazit, je v souladu s binárním chápáním světa. Kritik naopak píše, aby nabídl jednu z mnoha interpretačních cest, poukázal na klíče, jimiž lze film dešifrovat, představil svou vždy subjektivní perspektivu, která může, leč nemusí čtenáři konvenovat.

Vzhledem k předchozím výrokům nelze nazírat závěrečnou žádost jinak, než jako požadavek psaní neproblematicky průhledného a jednoznačného, jež se odvrací od své kulturní zakotvenosti k průmyslově vyráběným doporučením. Nedej bože, aby byl text komplexní, nahlížel téma z více rovin a pohledů, aby čtenáři zprostředkoval nástroje, za pomoci nichž sám rozhodne. Děkuji uctivě, to raději zvolím zjednodušující palce a hvězdičky. Dle nově nastoupené cesty tak scénář k letošním Cenám české filmové kritiky hodnotím palcem dolů.