82%
Ready Player One: Hra začíná
- Akční
- Dobrodružný
Steven Spielberg tíhl k natáčení obrazových záznamů už od útlého dětství a v jeho filmografii se dodnes skví pozoruhodná amatérská díla jako The Last Gun (1959) nebo Fighter Squad (1961), která vytvořil s kamarády již jako náctiletý. Již v té době projevoval nesmírný talent v tvorbě jednoduchých efektů a kompozic, které dokázal podřizovat tomu nejdůležitějšímu - vyprávění příběhu. A ačkoli lze v dějinách hollywoodské kinematografie nalézt mnoho a mnoho vynikajících režisérů, kteří perfektně ovládli možnosti klasické narace, je to zřejmě právě Steven Spielberg, kdo toto klasické hollywoodské vyprávění prezentoval a stále prezentuje ze všech nejlépe.
Mnozí ho kritizují právě z toho důvodu, že je naivním vypravěčem pohádek, a je pravda, že vždy zcela nezvládá ukočírovat zakončení svých objemných příběhů, ale jeho filmy zůstávají i se všemi drobnými vadami dokonalými prototypy soudržně poskládané a nesmrtelné zábavy. A pro mě osobně jakožto pro fanouška, který právě na jeho filmech vyrůstal a k většině z nich chová neskonalý obdiv, bude velmi složité mezi nimi rozeznávat kvalitativní rozdíly. Na druhou stranu, u tvůrce tolika zásadních filmových děl platí, že některé z nich se zkrátka nad ostatní povyšují, a následující seznam navíc nebude žádným kritickým hodnocením - jde o spíše nostalgické ohlédnutí za bohatou a různorodou tvorbou s možností vyvolat diskuzi, kterou si tato tvorba stále zaslouží.
V potaz se bude brát konkrétně 32 Spielbergových snímků, které mohli diváci v době uvedení spatřit na plátnech kin - od minimalistického střetu s tajemným kamionem z roku 1971 až po výpravu do virtuální reality roku 2018.
32. Hook (1991)
Ani ten nejslabší Spielbergův film rozhodně není špatný - nechybí mu vizuální imaginace, pohodová atmosféra, skvělí herci a hudba Johna Williamse. Ale tentokrát jaksi schází vyrovnaný rytmus, podle nějž jsou všechny ty inscenační nápady organizovaně zprostředkovány, a tlačení na pilu v oblasti moralizování vyznívá ještě o něco křečovitěji než obvykle. Stopáž je navíc dost přestřelená a největším lákadlem tak tentokráte opravdu zůstávají herci v čele s Robinem Williamsem a hlavně Dustinem Hoffmanem, který si to v kůži Hooka vysloveně užívá.
31. 1941 (1979)
Po finančním i kritickém úspěchu Čelistí a Blízkých setkání třetího druhu se hvězdný filmař pustil do projektu, který od něj opravdu nikdo nečekal - tak trochu po vzoru Dr. Divnolásky oživil Spielberg groteskní komedii o vojenském konfliktu, který nikdy nenastal. Parodický příběh o invazi jediné japonské ponorky, která chce zničit Hollywood, je velmi energickou změtí zábavného chaosu, jemuž podráží nohy především trochu ospalá prostřední část. Jinak ale 1941 určitě není takový propadák, jakým ve své době byl - ve filmu je dostatek bláznivých nápadů a vtipných skečů, jen jsou často zbytečně protahované a jindy ne úplně šťastně načasované. Závěrečná půlhodina a kompletní demolice domu Neda Beattyho jsou ovšem vynikající.
30. Navždy (1989)
Vedle výše zmíněné komedie je tento počin ze sklonku 80. let asi nejméně známým a nejvíce nenápadným Spielbergovým filmem. Jedná se o spíše pocitové vyprávění o pilotovi, který se obětuje kvůli záchraně kamaráda a vrací se do životů svých známých jako duch, který je jim schopen promlouvat do svědomí. Navždy má opět dobré obsazení (Richard Dreyfuss, John Goodman a Audrey Hepburn) a je jedním z vůbec nejpříjemnějších režisérových počinů, při jehož sledování se můžete zcela odreagovat. Zároveň jde ale o jeden z jeho nejméně zajímavých snímků, který není vůbec špatný, ale příliš filmařské krásy a progresivity tentokráte nenabízí.
29. Terminál (2004)
Po sérii ambiciózních a výpravných děl na přelomu tisíciletí se Spielberg společně s Tomem Hanksem zavřel do interiérů velkého letiště a prozkoumal melancholický příběh muže, který dodá životu na letecké křižovatce mnohem osobnější rozměr. Především první polovina je opět vydařená a diváka lehce napojí na dobrosrdečnou hlavní postavu, ale konečné rozuzlení je bohužel tak trochu nijaké a film nezanechá dojem, na jaký jsme od mistra humánních příběhů zvyklí. Sdělení se příliš rozpadá do jednotlivých epizodek a romantická linie, byť obsahuje nádhernou Catherine Zetu-Jones, nedokáže dát roztříštěné puzzle včas dohromady.
Rok před průlomovými Čelistmi na sebe Spielberg silně upozornil tematicky objemnou road-movie, v níž Goldie Hawn podniká cestu napříč USA za účelem vymanění vlastního dítěte z pěstounské péče. Spielberg si tentokráte i sám napsal scénář a ukazuje, že ve svých počátcích dokázal suverénně odvyprávět také méně jednoznačné a interpretačně výraznější díla, která později často natáčel například Clint Eastwood. Sugarlandský expres nabízí jednak podnět k zamyšlení, vycházející ze zkoumání titulní rebelie skrze různá charakterní či instituční hlediska, jednak svěží dobrodružství, v němž už je řemeslný dotyk pozdějšího hitmakera často patrný. Byť ještě nejde o vyloženě strhující a maximálně vtahující kousek, v rámci tohoto seznamu už zde začíná 'období' těch skutečně kvalitních režijních počinů.
27. Obr Dobr (2016)
A k těm kvalitním, byť v rámci Spielbergovy tvorby stále slabším dílům, patří také vizuálně překrásné dobrodružství z roku 2016. Samozřejmě lze namítat, že míra dětinskosti už přetéká přes hranu, kterou u tvůrce Schindlerova seznamu nejde akceptovat, ale i tenhle fakt dodává celé Spielbergově filmografii ojedinělý a vítaný cejch - když se mu zachce, natočí si tenhle věčný snílek nevinnou pohádku o dobrotivém obrovi v magické zemi, který je s naší realitou úzce spjatá. A učiní tak s vypravěčskou a inscenační grácií sobě vlastní, tudíž se Obr Dobr celou dobu moc příjemně sleduje i v případě, kdybyste náhodou okamžitě nepodlehli uklidňujícímu hlasu a zasněným očím Marka Rylance. Upouštění žaludečních větrů na návštěvě u královny bych možná vynechal a uvítal bych ještě hlubší prozkoumání fantastického světa, ale jinak jde o moc hezké dětské dobrodružství, za které by se Tim Burton (obzvláště v pozdní fázi jeho tvorby) nemohl vůbec stydět.
Spielberg se k válečné tematice zkrátka potřebuje vyjádřit v co možná nejširším měřítku, a proto nemohlo snad nikoho překvapit, že na hrůzu všudypřítomného a zbytečného umírání chtěl nahlédnout také očima toho nejnevinnějšího zvířecího stvoření. Válečný kůň připomíná ty opravdu klasické velkofilmy, které sází na silnou atmosféru a pečlivou inscenaci, a je mohutně osobní zpovědí velkého humanisty, které by se mělo naslouchat, přestože je občas přehnaně sentimentální a nepravděpodobná. Každopádně jde o zářný důkaz, že Spielberg dokáže vyprávět pouhým obrazem a nepotřebuje ani silné dialogy, ani ikonické lidské hrdiny.
Projekt, který Spielberg převzal po zesnulé legendě Stanley Kubrickovi, vyvolává u diváků i kritiků samozřejmě rozpory a otazníky. Asi každého by zajímalo, jak by film vypadal v rukou značně pragmatičtějšího a emocionálně chladnějšího Kubricka, a filmu se opět vyčítá samoúčelný emocionální nátlak a snad i překombinovanost. Je pravda, že se Spielberg občas nechává zviklat k příliš okázalým hrátkám, které úplně nepodporují hluboce citlivý příběh malého chlapce (skvěle ztvárněného tehdejší hereckou raketou Haley Joelem Osmentem), ale rozmáchlou látku drží po většinu času pevně v ruce a servíruje silně osobní příběh v dech beroucím vizuálním hávu, jímž opět odskakuje veškeré konkurenci. Není bez chyb a znovu jí trochu škodí protahovaný závěr, ale Umělá inteligence má do propadáku zkrátka ukrutně daleko.
24. Amistad (1997)
Zásadním problémem tohoto bezpochyby hodnotného filmu jsou jeho až přemrštěné ambice. Je jistě úctyhodné, že se Spielberg pokusil jedním příběhem napravit ozvěnu otrokářství a postavit všechny lidské bytosti do jedné řady v rámci principů demokracie či křesťanství, ale Amistad ve svém tematickém velikášství sám sobě trochu nestíhá. To ale nemění nic na tom, že se jedná o řemeslně dokonalé dílo, které perfektně šlape po emocionální stránce a soudržně ho diriguje silná rovina soudního dramatu. Skvělou práci odvádí i hvězdní herci, z nichž lze vyzdvihnout asi hlavně Djimona Hounsoua a Anthonyho Hopkinse, a navzdory tomu, že Spielberg podává těžká témata svým tradičně lehkým a historicky zkresleným vyprávěním, jeho otrokářský statement by určitě neměl scházet v encyklopedii morálně důležitých filmů.
Již několikátá adaptace slavného románu H.G. Wellse, který notně zpopularizoval již ve třicátých letech Orson Welles svou rádiovou inscenací, potvrdila Spielbergův žánrový rozsah a kreativitu. Jako už tradičně sice zcela nezvládl finální část, která působí oproti předcházejícímu dění jaksi mdle, ale v průběhu dokázal přikovat diváka do sedačky způsobem, jaký je u letních blockbusterů vskutku nevídaný. Díky hladkému propojení rodinné a až hororové invazní linie vyčnívá kompozičně a tematicky silné zasazení hlavních postav do víru absolutního chaosu a strachu, přičemž po stylistické stránce není filmu co vytknout. Nesmírně vzrušující zážitek, který dotváří vedle režie i vynalézavá kamera Janusze Kaminskiho a špičkové zvukové efekty, tak místy narušují jen lehce zjednodušující příběhové cestičky, uvřískaná Dakota Fanning a onen nepříliš úderný závěr.
Očekávané pokračování miliardového Jurského parku diváky i kritiky spíše zklamalo a nezřídka se hovoří o nejméně vydařené z těch velkých Spielbergových produkcí. Já osobně mám ale Ztracený svět moc rád - sice nedisponuje natolik sevřeným a okázale vystavěným příběhem jako jednička a obsahuje pár poněkud pochybných zvratů, ale jako napínavý letní blockbuster je perfektní. Sice trvá přes dvě hodiny, ale film je díky důmyslné práci se spojováním aktérů a obměňováním dílčích prostředí nesmírně dravý a zábavný, přičemž rozhodně naplno využívá potenciál obávaného ostrova, kde na vás může vykouknout dinosaurus doslova na každém kroku. Scéna s karavanem u útesu je vrcholem v tvorbě filmového napětí a závěrečná procházka T-Rexe městem je bonbónkem, který od filmu s dinosaury beztak všichni chtějí. Neprávem podhodnocené dílo.
Ač nedosahuje atraktivity Matrixu a Šíleného Maxe, Minority Report se v mých očích jednoznačně řadí k těm nejlepším dystopickým sci-fi posledních dvaceti let. Příběh, točící se kolem dvou jasnovideckých entit, které dokáží předčasně určit čas i pachatele vraždy, nabízí ojedinělý náhled na budoucnost, v níž má být každičká činnost sledována a dokonce eliminována. A Spielberg celý spektákl podporuje tentokráte velmi dynamickou režií, která se přizpůsobuje časovému deadlinu, jemuž hlavní hrdina čelí. Není nouze o jedinečně inscenované scény, z nichž některé jsou i skutečně napínavé (schovávačka ve vaně), a o standardně precizní zvuk, který musel v kině doslova lomcovat se sedačkami. Škoda jen, že originální příběh nemá trochu výraznější rámec, který by ho dokázal přiblížit třeba k nedostižnému a zmiňovanému Matrixu.
Ve stejném roce, kdy George Lucas slavně vyrukoval se Star Wars (a prohrál tak zajímavou sázku), se sci-fi poprvé věnoval také druhý velký objev Nového Hollywoodu. A nutno dodat, že Blízká setkání třetího druhu představují dodnes jeden z vůbec nejoriginálnějších zástupců svého subžánru, zaměřeného na střet s mimozemskou civilizací. Spielberg skvěle využívá své schopnosti oddalovat vysvětlení a budovat omamnou atmosféru skrze silné nasvícení a důmyslnou inscenaci - a v neposlední řadě opět bohatě zúročuje hudbu Johna Williamse, neboť jsou to právě jednoduché hudební tóny, skrze něž lidé mohou s návštěvníky komunikovat. Velmi přemýšlivý snímek, který sice místy trochu nudí a v průběhu nemá zase tolik 'wow' momentů, ale všechny naťuknuté motivy bohatě splácí v závěrečné, spíše pocitové konfrontaci. A potěší samozřejmě i vedlejší role pro režiséra Francoise Truffauta.
Film, kterým Spielberg světu představil enormní talent tehdy dvanáctiletého Christiana Balea, bývá v rámci jeho bohaté filmografie poněkud opomíjen. A přitom určitě patří k jeho vůbec nejdojemnějším opusům, nahlížejícím na nesmyslné lidské konflikty optikou mladého naivního chlapce. Spielberg a kameraman Allen Daviau v tomto případě malují plátno se zručností renesančních tvůrců a Říše slunce vypadá tak krásně, jak evokuje už její poetický název. A převážně uhlazený vizuál nijak výrazně neprotiřečí naléhavému příběhu, odehrávajícímu se hlavně v japonském táboře během druhé světové války - až snový charakter některých scén naopak prohlubuje upřednostňovaný dětský pohled a tento postup kulminuje v závěrečné části, která je tentokrát nefalšovaně a opravdově dojemná.
Podobně jako věčný experimentátor Robert Zemeckis, také Spielberg po přelomu tisíciletí neodolal a vydal se prozkoumat možnosti živé animace. A vybral si k tomu adaptaci slavného dobrodružného komiksu, který v mnohém lehce připomíná Indiana Jonese. Tintin patří k těm relativně kratším režisérovým filmům a jednoznačně dokazuje, jak Spielberg zvládá podmínit zdánlivě neorganizované prostorové blbnutí a šílené akční scény sevřenému a nepolevujícímu vyprávění. Často v duchu klasických grotesek jsou scény inscenovány do několika plánů, a ačkoli jde celkově o rychleji sestříhaný snímek, než je u Spielberga zvykem, ta nejúžasnější sekvence v Maroku stojí právě na nepřerušovaném záběru a postupném odkrývání a obměňování bohaté mizanscény. I když by jeden možná očekával výraznější finále, Tintin je skvostným rodinným dobrodružstvím, které nemá jedinou nadbytečnou scénu a konstruktivně využívá také jindy zbytečné akční flashbacky.
Další spíše nenápadné dílo, které vzniklo velmi rychle v průběhu postprodukce náročné sci-fi Ready Player One, spadá do investigativní kinematografie faktu, jakou do jisté míry okupují třeba dějově spříznění Všichni prezidentovi muži. Příběh se primárně odvíjí od charakterního rozdílu mezi dvěma hlavními hrdiny, ztvárněnými Tomem Hanksem a Meryl Streep, přičemž Spielberg přenáší jejich 'soupeření' i do rovin stylu a tématu - práce (novinářské kanceláře, kde se cítí jako doma Hanks a kamera se dravě pohybuje chaotickým prostředím) versus rodina (klidné organizované prostředí, kde dominuje Streep). Sběr informací je opět velmi hladký a vrcholí v napínavé krátkodobé sekvenci, během níž jsou postavy motivovány blížícím se ranním vydáním. Další moderní závan staré dobré školy, jemuž se v tomto ohledu vyrovná snad jen dílo nadcházející.
Ještě důmyslnější retro ohlédnutí za skutečnými událostmi, tentokráte situované až do padesátých let, nabízí špionážní právnické drama z roku 2015. Papírově přitom jde o jeden z nejméně přitažlivých Spielbergových filmů, v němž si většinu času dva muži vyměňují informace. Jenže právě 'výměna' je pro celý příběh klíčová a vyprávění se poutavě pohybuje na perfektně vybalancovaných pomezích - ideologická hranice mezi západem a východem, zužující se ve druhé polovině na samotnou Berlínskou zeď (která se poprvé objeví přesně v půlce filmu), a z ní plynoucí dogmatizované rozdíly v přístupu demokratů (který se snaží hlavní hrdina prosazovat) a obávaných Sovětů. Snímek na pomezí soudního dramatu a napínavé špionážní mise sice s takovými dualitami pracuje v celém svém průběhu, ale zároveň svého nepřítele obhajuje a snaží se ukázat, že rozdíly nemusí být fatální a nepřekonatelné - a jakkoli romanticky a nepravděpodobně to zní, ve vzletném Spielbergovo podání si takové myšlenky zkrátka zasluhují pozornost a uznání.
15. Duel (1971)
Stále ještě televizní projekt si ve své době udělal rychle jméno a podíval se do omezeného počtu kin, tudíž ho lze s čistým svědomím počítat. Byla by ostatně chyba ignorovat takto sebevědomé cvičení v minimalistické výpravě, která dokáže navodit hororovou atmosféru jen pozorně inscenovanými záběry na zlověstně se přibližující kamion. Ačkoli se tolik nesmí uvažovat nad logikou některých věcí (proč neujede osobák obrovskému náklaďáku), ve své jednoduché rovině napínavé road-movie funguje Duel i po letech bezvadně a jasně dokazuje, že budování napětí z pouhých náznaků v Čelistech opravdu nebyla jen rána z čistého nebe. Maximální využití dostupných prostředků, výborná práce s kamerou na často omezeném prostoru a vyvrcholení, které opravdu připomíná skon velkého hororového záporáka - pokud máte rádi Spielberga, Duel byste určitě neměli přehlížet.
14. Mnichov (2005)
Jedna z mála reflexí skutečných událostí v rámci Spilbergovy kariéry, prostřednictvím které se slavný filmař toužil vyjádřit k těm aktuálnějším globálním problémům. Mnichov si při sestavování naléhavého morálního argumentu pomáhá místy až dokumentární formou a je velmi chytře koncipován, aby navzdory značné délce nikdy nevyzníval stereotypně a únavně. Klíčové flashbacky do osudné mnichovské noci, kdy zemřelo 11 izraelských olympioniků, jsou systematicky rozvíjeny napříč celým filmem, který tak trpělivě vyobrazuje i proměnlivé motivace hrdinů, vykonávajících drahou pomstu. Příběh se do diváka zařezává jako nemilosrdný apel na kritické zhodnocení těžké otázky, za co všechno stojí bojovat a zabíjet, a obsahuje několik vysoce sugestivních momentů, při nichž díky režijní invenci a nahromaděné atmosféře tuhne krev v žilách.
Druhý Spielbergův snímek s výraznou ženskou hrdinkou pro něj znamenal odklon k emancipační látce, která po sérii výdělečných blockbusterů ukázala, že se úspěšný režisér stále hodlá vyjadřovat k silným humánním otázkám. Mohutně dojímavý příběh o mladé ženě (Whoopi Goldberg), která musí doslova ohýbat hřbet ve prospěch svého krutého smluveného manžela (Danny Glover), je nezapomenutelnou výpovědí o nevinných a utlačovaných ženách, které v životě zkrátka potřebují oporu blízké osoby, s níž mohou sdílet své pocity a konečně také radosti. Mohl bych se jen znovu podepsat pod to, co jsem o Purpurové barvě ve stručnosti psal už zde - i včetně toho, jak film nádherně vypadá a jak magicky jeho výprava působí.
Určitě chápu to množství výtek, které na adresu tohoto dlouho odkládaného sequelu nejslavnější dobrodružné série dodnes směřují, ale jakékoli negativní komentáře zároveň nehodlám příliš akceptovat. Čtvrtý Indy se vrátil po téměř dvaceti letech a dění logicky zasadil do padesátých let, kdy se místo hákového kříže světem šířily zlatý srp a kladivo a kdy americkou filmovou tvorbu zaplavovali často brakové sci-fi s mimozemšťany. A stejně jako všichni předchůdci, také Království křišťálové lebky vtipně následovalo základní dějinné i žánrové souvislosti tehdejší doby a pozorným fandům naservírovalo plnokrevnou zábavnou jízdu, kterou kromě Spielberga a Lucase zkrátka nikdo oživit neumí. Jasně, CGI je občas jako pěst na oko, ale zase jednou slouží výhradně potřebám vyprávění, do něhož se daří smysluplně navrátit zestárlého Harrisona Forda stejně jako vklínit dostatečné množství třeskutých akčních sekvencí, zdůrazňujících zaběhlé motivy série (mravenci odnášející klobouk). I kvůli čtyřce se stále řadím k těm, kdo se na pětku moc těší.
Pro ten film mám zkrátka slabost. Určitě není dokonalý a místy se vydává přílišnými zkratkami, ale o to více si drží skvělé tempo a pohlcuje důmyslným přebíháním mezi realitou virtuální a skutečnou. Knihu jsem navíc četl a musím říci, že film ji redukuje více než efektivně - veškeré nutné představení složitého světa je výborně odbyto v prvních 15 minutách, které zprostředkovávají informace v duchu těch nejlepších Spielbergových děl, zatímco zbytek filmu staví na osvědčeném tématu mladistvé rebelie a absence otcovského zázemí, která je pro Spielberga tak typická. Vyprávění je suverénní a očekávaný příval easter-eggů ho nijak nenarušuje - naopak, klíčové inspirační zdroje mají hlavu a patu a jsou pro příběh nesmírně důležité. A výtečně je vyobrazena také postava zakladatele OASIS Jamese Hallidaye (že by tak trochu sám Spielberg?), která je i díky božímu výkonu Marka Rylance emocionálním jádrem filmu, v klíčovém závěrečném okamžiku nenásilně nutícího uronit minimálně jednu slzu.
První desítku načíná jediná Spielbergova spolupráce s obdivovaným Leonardem DiCapriem, která mohla jen těžko dopadnout lépe. Epizodický narativ tak trochu ve stylu Forresta Gumpa je sice sám o sobě hutný a zajímavý, ale až promyšlená lineární režie mu dodává tu rozhodující esenci naprosto plynulé a zábavné podívané. Vyprávění o věčném podvodníkovi, jemuž je dlouhodobě v patách FBI, opravdu nesundává nohu z plynu a opakovaně uchvacuje nápaditými kompozičními přechody mezi jednotlivými scénami, díky nimž jsou předávané informace naprosto přehledné a srozumitelné. Film je navíc nesmírně vtipný, což kromě dialogů obstarává často právě inscenace a bravurní střih. A nelze nepochválit také hudbu Johna Williamse (což je sice nošení dříví do lesa) a herecké výkony, jimž možná překvapivě dominuje dokonalý Christopher Walken (i když, překvapuje to v jeho případě vůbec někoho?). Nuďte se, když to dokážete - dle mého to zkrátka není možné.
Druhá výprava ikonického archeologa dějově předchází Dobyvatelům a její produkce probíhala v době, kdy Spielberg i Lucas neprocházeli zrovna růžovými životními etapami. A zřejmě proto jde také o díl nejtemnější, který obsahuje několik vskutku znepokojivých výjevů. To ale nic nemění na tom, že v součtu jde o další zábavný velkofilm, který hravě využívá žánrovou i historickou mytologii a rozvíjí slavnou postavu ve značně akčnějším rázu než předchůdce. Chrám zkázy možná nemá až tak skvělý příběh, ale je od hlavy až k patě napěchován dílčími nápady a disponuje druhou polovinou, která na sebe kupí vrcholné scény v nepolevujícím rytmu. Honička v důlních šachtách je dodnes naprosto strhující, ale zábavné jsou rovněž pečlivě pointované scény v první polovině - za všechny lze uvést třeba tu, kdy Indy a Willie čekají v ložnici jeden na druhého a sarkasticky pronáší stejné repliky.
Nejlepší Spielbergův film z tohoto století byl po zásluze doceněn pouze v USA, a možná i proto se na něj ve zbytku světa nahlíží spíše přezíravě. Mnozí Lincolna odsuzují jako zdlouhavou akademickou nudu s patriotickým vyzněním, ale nic z toho zkrátka není pravda - ve skutečnosti jde o precizně vystavěný příběh a nesmírně osobní životopis, do něhož se aura a vypravěčské dovednosti svého tvůrce otiskují skoro stejně efektivně jako v případě Schindlerova seznamu. Spielberg v průběhu znamenitě přepíná mezi subjektivními a objektivními perspektivami a příběh o prosazování klíčového dodatku ústavy, který má skoncovat s otroctvím, je poháněn vpřed jednak klasickým časovým deadlinem, jednak až chirurgickou návazností scén a kompozičně sjednocenými epizodkami, z nichž ta radost z vyprávění opět jen sálá. Důležitý film o důležité osobě a důležitém rozhodnutí, který ale nevyžaduje pozérské intelektuální publikum - lze si ho v pohodlí užít jako srozumitelné, silně gradované drama, které od první až do poslední scény přesně ví, čeho a jak chce dosáhnout.
Kdo by toho roztomilého mimozemšťánka nemiloval. E.T. je další z řady Spielbergových filmů, kterým bývá vytýkána sentimentalita a jednoduchost, a já se při tom chytám za hlavu. Jak jinak bylo možné uchopit příběh, který s dětskou upřímností odlišuje dobro od zla (stačí jen zlověstně zacinkat klíči) a pojednává o tak ryzím přátelství a duševním souznění, kterého jsou schopny jen mladé neposkvrněné duše? Spielberg znovu vypichuje motiv absentujícího otce, jehož tentokrát nahrazuje fantastický snový zážitek se stvořením, které může vynést naši mysl až ke hvězdám podobně, jak to dělá nepřekonatelná dětská představivost - a jak dlouhodobě činí také věčné dítě Spielberg. Vyprávění zdobí nezapomenutelně inscenované scény a obrazy (přelet před měsícem, křížový kompoziční střih mezi opilým mimozemšťanem a Elliotem ve škole, silně nasvícený příchod armádní jednotky) a závěr je emocionální smrští, které je snad i hřích odolávat. Nádherný snímek.
Přiznávám, že třetí díl jsem měl dlouhou dobu nejraději a že rozumím tomu, proč to má podobně velká část fanoušků. Harrisonu Fordovi to v tandemu se Seanem Connerym náramně sedí a vyprávění je zase o něco jiné - tentokráte s důrazem na časté střídání lokací a nahánění nepřítele, který je vždy o něco napřed. Kromě zajímavé zápletky a skvěle rozvětveného soundtracku pak drží plnou pozornost jednotlivé akční sekvence, které si lze vychutnat právě v jejich různorodosti - dostáváme honičku na člunech v Benátkách, groteskní situace v nacistickém zámku, honičku na motocyklech, honičku v letadlech a nakonec i s tankem, načež dostává zabrat především Indyho intelekt. To vše ve vynikajícím tempu a tentokráte s ještě výraznější porcí humoru, kterou obstarává hlavně interakce Indyho s jeho otcem, popřípadě i vtipné vedlejší postavy v čele s Marcusem Brodym. S každým dalším zhlédnutím se ten film navíc jeví lepší a lepší, což se ostatně týká i všech následujících titulů.
O Top 5 jsem měl relativně jasnou představu ihned na začátku a tenhle válečný majstrštyk z konce devadesátých let do ní evidentně patří. A rozhodující zásluhu na tom bezesporu má úvodní třicetiminutovka, která naprosto revolučním způsobem zobrazuje chaotickou bitevní vřavu během vylodění na Omaha Beach. Sekvence vyznívá díky dokumentární ruční kameře a častému přejímání perspektivy některého z vojáků natolik naturalisticky, že ji především váleční veteráni v kinech těžko rozdýchávali, a notně se zasloužila o proměnu filmové akce v novém století. Ale Zachraňte vojína Ryana určitě není filmem, který by stál i padal na svém úvodu - Spielberg buduje objemný a emocionální příběh, kterým znovu úspěšně deklamuje hrůzu válečného konfliktu nejen na bitevních polích, ale také v domácnostech těch, kterým se jejich blízcí z boje nevrátili. Hrdé znázornění odvahy a vytrvalosti tváří v tvář zbytečnému a brutálnímu umírání, které nemůže být ospravedlněno, pouze upřímně a srdceryvně litováno.
Mohu si jen představovat, jak se diváci museli tvářit, když poprvé uslyšeli zasvištění biče následované motivem Johna Williamse a když byli svědky zcela nové formy filmové zábavy. Indiana Jones se sice zjevil až pár let po prvních Star Wars, ale jeho originalita a nádech klasického dobrodružství v moderním eklektickém uchopení zapůsobil na publikum jako magnet, který přitahuje pozornost dodnes. Dvojka je možná akčnější a svižnější a trojka vtipnější, ale Dobyvatelé ztracené archy mají nejen výhodu prvenství a tedy i nejlepší úvodní sekvence, která hrdinu s kloboukem, bičem a koženou brašnou skvostně představuje, ale také nejelegantnějšího skloubení všech postupů, které se pro sérii staly typickými - dobrodružné výpravy s exotickými lokacemi, vtipným Jonesem trousícím sarkastické poznámky, akčním infernem (v tomto případě hlavně skvěle rozvíjená honička s kamionem) a hororovými prvky (především v závěru) našroubovanými na mytologické historické pozadí. A na výjevy jako kopání podzemní síně při západu slunce se zkrátka nezapomíná, o ledabylém zastřelení zuřivého šermíře ani nemluvě.
Film, který celou generaci devadesátkových dětí výrazně formoval a zasloužil se o naprostý boom dinosaurů, je dalším nesmrtelným důkazem Spielbergova kumštu v oblasti vyprávění a aranžmá fikčního světa. Nejenže šlo o klíčový progres v oblasti vizuálních efektů, ale fascinující je spíše způsob, jak je s efekty a tedy s dinosaury zacházeno - jsou vlastně atrakcí uvnitř důmyslné atrakce a postavy je společně s diváky nejprve obdivují, abychom se jich následně báli a nervózně je vyhlíželi v každém záběru. Jurský park lze i po všech těch letech stále označit za dokonalý prototyp hollywoodské zábavy, který hladce spojil svou prehistorickou dominantu s pohlcujícím příběhem, jenž se sebeuvědoměle ponořuje sám do sebe a bezprecedentně nakládá s vnitřním merchandisingem. Natolik efektivní i efektní dojem je výsledkem precizní struktury vyprávění, které dinosaury nejprve verbálně či náznakově představuje, čímž vytváří očekávání a trpělivě oddaluje bod zlomu v polovině filmu. A ruku v ruce s režijními vychytávkami typu třesoucí se hladiny vody či dramatického restartování systému jde o nenapodobitelný velkofilm, jehož inspirační vliv je nevyčerpatelný.
Není žádným tajemstvím, že Steven Spielberg je židovského původu. A při zpětném ohledu za jeho tvorbou je více než zřejmé, že tematika druhé světové války pro něj byla klíčová a nejvíce inspirativní. A právě Schindlerův seznam lze považovat za jeho vrcholně osobní filmovou zpověď, jejíž důležitost ale netkví pouze v oné osobitosti a univerzálně oslovujícím námětu - Schindlerův seznam je především ukázkou dokonalé manipulace s divákem, který se na celé tři hodiny ocitá přímo v tom nejbolestivějším zlomu novodobých dějin. Není pochyb o tom, že postava dobrotivého Oskara Schindlera je hollywoodsky do růžova vybarvená, ale v souhře s nemilosrdným zlosynem Amonem Goethem je výpovědní hodnota celého příběhu nevyčíslitelná. Ale cestou k úspěchu není jen samotná myšlenka humánního triumfu uprostřed děsivého holocaustu, Spielberg především servíruje jednu nezapomenutelnou scénu za druhou v mistrovsky vyváženém tempu a jednotlivé černobílé výjevy vydají za tisíce slov. Jestli existuje jeden příklad umělecky dokonalého a historicky důležitého filmu, který má apelovat na všechny budoucí generace, musí to být právě srdceryvný Schindlerův seznam.
Film, který zná asi opravdu každý z nás. V polovině sedmdesátých let znamenal nejvýdělečnější projekt své doby, který odstartoval éru drahých blockbusterů, a svému tehdy devětadvacetiletému tvůrci přinesl oscarové nominace i okamžitou prestiž. Čelisti představovaly produkci natolik náročnou a plnou výzev, že by se drtivá většina režisérů spálila a raději utíkala zpět do bezpečí interiérové televizní tvorby. Steven Spielberg se však nenechal odradit ani nelítostnými podmínkami, které skýtalo natáčení na otevřeném moři, ani opakovanou nefunkčností propracovaného modelu žraloka, a nepřízeň osudu vyrovnával nekonečně kreativními volbami, jejichž zásluhou si divák při sledování ukousal kromě nehtů i část prstů. Podíváme-li se na veškeré konkurenty v rámci žraločích hororů, vidíme převážně jen samoúčelně násilné a tupé krmení digitálních zvířat - v Čelistech však Spielberg vybudoval plnohodnotný lidský příběh, postavený na jasně rozdělitelných charakterech a vizuálních náznacích, díky nimž dění graduje do závratných výšin. Neznám jiný film, který by mě svými závěrečnými minutami opakovaně natolik zdecimoval a uzemnil (ok, možná ještě Kubrickovo Osvícení), a neznám jiný snímek, jehož proces tvorby napětí a očekávání by tak geniálně využíval dostupných kamerových a trikových prostředků. Čelisti jsou odrazem režijního génia, a i kdyby Spielberg už nikdy nic jiného nenatočil, nemohl by být zapomenut.
Tímto přeji všechno nejlepší a vás čtenáře prosím, abyste do přilehlé diskuze sdíleli své názory na tvorbu Stevena Spielberga a pochlubili se, kde nacházíte vrcholy i dno jeho bohaté a kultovní filmografie.
