Filmová fakta: Švankmajerovy filmy jako inspirační zdroj pro Burtonova Beetlejuice?
Příběh filmu je poměrně jednoduchý. Mladý pár, Barbara (Geena Davis) a Adam (Alec Baldwin), se vrací domů po autonehodě, ale brzy si oba uvědomují, že se kolem nich dějí divné věci. Například to, že nejsou vidět v zrcadle. Poté co naleznou Příručku pro nedávno zesnulé, pochopí, že se nevrátili živí. Do jejich domu se vzápětí nastěhuje velmi extravagantní rodina s nevšedními koníčky. Otec (Jeffrey Jones), který ne zrovna úspěšně podniká, dcera gotička (Winona Ryder) a její nevlastní matka (Catherine O'Hara), která se domnívá, že je úspěšnou umělkyní. Společně s ní se do domu také stěhuje nesympatický Otho (Glenn Shadix), který podporuje jejího (ne)uměleckého ducha.
Mezitím se zesnulý pár snaží dostat živou rodinu z domu, ale ne zrovna úspěšně. Místo toho se jim podaří navázat vztah s gotičkou Lydií a všechno nabere nebezpečných obrátek, když do hry vstoupí divoký a osobitý bio-exorcista Beetlejuice (Michael Keaton), strašák, kterého se straní i mrtví. Příběh v sobě skrývá ale mnohem více než jen základní dějovou osnovu. Důležitější je osobité zpracování, kterým je Tim Burton proslulý. Je třeba zmínit také hlavní charaktery, které jsou vskutku originální a během filmu se vyvíjí.
Jestli máte z některých filmů pocit, že se autor dokáže soustředit pouze na rozvíjení jedné hlavní postavy, tak u Beetlejuice (1988) ho rozhodně mít nebudete. Tim Burton si vyhrál s osobností každého charakteru, který měl ve alespoň malou roli. Všechny postavy se vyvíjí od začátku až do konce a odhalují všechny své světlejší, ale také temnější stránky. Jednu z největších charakterových změn prodělá nevlastní matka, Delia, která je v závěru filmu od její první scény k nerozeznání.
Ani schopnosti Tima Burtona zachytit charakter ale nejsou tím nejlepším, co na tomto kultovním snímku můžeme najít. Jeho inspirace avantgardou je zde zřejmá každému, kdo se alespoň trochu o umění zajímá. Film tak zanechává tomuto divákovi mnohem více pocitů a uspokojení, než jen z pouhého příběhu.
V Burtonově tvorbě vidíme převážně prvky expresionismu, jako tomu je například ve Vincentovi (1982), ve kterém hrají primární roli pocity úzkosti, děsu a strach ze smrti. Všechny tyto pocity a emoce ale souvisí se sněním, s nějakou Vincentovou vizí, ke které utíká od reálného světa. Snění, abstraktní obrazy, které v našem světě nedokážeme nalézt. Výjevy, které nám dokážou způsobit pocity naprostého štěstí, ale také strachu.
Často sny rozlišujeme na ty krásné a poté noční můry, které nám lehce dokážou ovlivnit celý následující den. Těmito sny se v minulém století inspirovali hlavně surrealisté, kteří v nich spatřovali to pravé a skutečné umění. Právě surrealismus, neboli umělecký směr zachycující sny a čirou abstrakci, má v Beetlejuiceovi hlavní roli.
Celý příběh je založen na šokujících momentech a zvratech, které nemůžou nastat nikde jinde než ve snu. Vytvořené prostředí se nese v duchu obrazů proslulého surrealisty Salvadora Dalího a filmové masky, které filmu vysloužily v roce 1989 cenu Oskara za nejlepší filmové masky, dokážou vzbudit stejné pocity zmatení a děsu, jako ty, které spatřujete v noci, když spíte. Všechny v sobě navíc nesou onen „burtonovský styl“, který vám je povědomí z jeho dalších filmových počinů jakými jsou například Střihoruký Edward (1990), Mars útočí (1996) nebo Mrtvá nevěsta (2005).
Co ale dalšího nemůžu Burtonovi upřít, tak je jeho originální a geniálně zasazený smysl pro humor, který vás tímto fantasticko-hororovým snímkem provází od začátku až do konce. Ne nadarmo je tento film zařazen do komediálního žánru. Přesto se ale od jiných komedií liší. Nenajdete zde typický americký a trochu jednoduchý humor, který vám na rtech vzbudí spíše úšklebek nežli upřímný úsměv.
Není to v síle slov, ale v síle scény a momentu, které jsou někdy tak absurdní, že zkrátka nechápete, jak na to někdo mohl přijít. A přesně to opět odkazuje k onomu surrealismu. Tim Burton v Beetlejuiceovi zkrátka zachytil dva typy snění, které u nás mohou nastat, jak ty absurdní veselé sny, tak i ty nejhorší noční můry. Představte si situaci, kdy žijete v noční můře, během které se ale musíte stále smát. Tak to je přesně pocit, který budete zažívat při sledování Beetlejuice.
Abych ale byla trochu konkrétní, mohu zde odkázat na název filmu a zároveň na jméno hlavní postavy, Beetlejuice. Má cenu to vůbec překládat? Ať se snažíte, jak se snažíte, vždy vám z toho vyjde něco jako „hmyzí-džus“. Dost absurdní na to, aby to byla skutečnost. Jenže přesně to odpovídá filmovému zpracování, které Tim Burton pro snímek zvolil. Nebo také titul „bio-exorcista“. Každý zná slovo exorcista a ví, že to souvisí s vymítáním ďábla nebo zlého ducha. Ale bio-exorcista? Kdo by kdy řekl, že to funguje i opačně a je potřeba vymítat živé? Nevím jak vám, ale já se smíchu neubránila.
Prvky surrealismus můžeme snadno nalézt také v jeho filmových počinech jako je Alenka v říši divů (2010) nebo Karlík a továrna na čokoládu (2005). Zajímavostí je, že sám Tim Burton v jednom rozhovoru prozradil, že je fanouškem tvorby Jana Švankmajera, českého režiséra, který je považován za pozdního surrealistu. Je tedy dosti pravděpodobné, že se nechal inspirovat právě i jeho tvorbou. Jen se podívejme například potvory ve filmu Něco z Alenky (1988), který je považován za moderní surrealistický film. A zároveň se podívejme na strašidla v Ukradených Vánocích (1993). Zkuste si také vybavit monstra z Beetlejuice. Myslím, že ta inspirace je zde zřejmá.
Beetlejuice je film, při kterém se nebudete nudit, ani kdybyste ho viděli po stopadesáté. Vždy tam budete nalézat další věci, které jste dosud přehlíželi, nebo jste si jich vůbec nevšimli. Ne nadarmo si získal srdce fanoušků minulého století a kreativci se jím dodnes inspirují.