Připomínka skvělého filmového roku 1960

Přelom padesátých a šedesátých let znamenal důležitou etapu především pro

evropské filmaře - v rámci několika národních kinematografií se o tomto období zpětně referuje jako o tzv. 'Nové vlně' a ke slovu se dostávalo modernistické umělecké smýšlení a také vysoce autorské a cinefilní tvůrčí pojetí. Zatímco v Československu bylo toto hnutí ještě v plenkách, roku 1960 už se tvůrci na nové vlně aktivně vezli například ve Francii, přičemž vznikly vysoce oceňované příspěvky jako U konce s dechem režiséra Jeana-Luca Godarda, Střílejte na pianistu od Francoise Truffauta, Hezké holky od Claudea Chabrola či Zazie v metru od Louise Malleho. Vedle těchto inspirativních děl se nejvíce vyjímají ještě zástupce drsné školy, kriminální thriller V plném slunci od Reného Clémenta, jenž nikterak nezakrýval svou inspiraci Hitchcockem, a jeden z nejlepších vězeňských filmů Díra od Jacquese Beckera.

Rovněž v Itálii se v tomto období formoval tzv. mladý film a tvůrci v mnoha aspektech navazovali na poválečný neorealismus, během něhož rapidně vzrostlo povědomí o italské kinematografii. Roku 1960 se konkrétně vrátili ke svým kořenům režisérští veteráni Vittorio De Sica a Luchino Visconti, pod jejichž rukama vznikly vysoce oceňované filmy Horalka (v hlavních rolích se Sophií Loren a Jeanem-Paulem Belmondem) a Rocco a jeho bratři, kde zazářil Alain Delon. Vedle nich se pak tyčí snímky od dvojice silně autorských režisérů - Federico Fellini ochutnal Sladký život se silně hořkým a ironickým nádechem a Michelangelo Antonioni se postaral o zřejmě nejinspirativnější italský film té doby (snad s výjimkou Felleniho pozdějšího Osm a půl) díky interpretačně bohatému a modernistickému Dobrodružství.

V Československu sice měla Nová vlna odstartovat až roku 1963, ale také rok 1960 přinesl několik velmi kvalitních a dosud citovaných snímků. V prvé řadě je to nadčasově oslovující a emocionální Vyšší princip, který se v hodnoceních právem řadí k nejlepším československým filmům vůbec. Oblibu si ale udržují také válečné snímky jako Přežil jsem svou smrt nebo často reprízované Práče, nemluvě pak o poetické Holubici, tedy prvním velkém filmu legendárního Františka Vláčila. Nejvýraznější a nejznámější evropské snímky toho roku pak lze doplnit ještě o britsko-švédskou dvojici - významný anglický filmař Michael Powell, stojící například za slavným Černým narcisem, totiž natočil svůj poslední velký projekt s názvem Zvědavec, jímž značně inspiroval nadcházející generaci hororových tvůrců, zatímco ikonický Ingmar Bergman vzal diváka na neúprosně napínavou psychologickou studii v Pramenu panny, tedy v pomyslném a značně přemýšlivějším předchůdci revenge filmů jako Poslední dům nalevo.

Zatímco evropské kinematografie v té době vzkvétaly či začínaly formovat své národní tendence, v Hollywoodu čekaly na filmaře těžké časy. Ať už kvůli stále rostoucí popularitě televize, nebo pro nepřeberné množství městských aktivit nechodili lidé do kina zdaleka tak často jako dříve. V touze nalákat diváky zpět do kinosálů sypala studia obrovské sumy peněz do výroby velkofilmů ve stylu Ben Hura či Kleopatry a levnější projekty od nadaných mladších režisérů, které zdobily velkou část sedmdesátých let, se na začátku šedesátých let ke slovu příliš nedostávaly. Přesto ale roku 1960 stále tvořilo dost protřelých tvůrců, jejichž počiny se zapsaly do dějin zlatým písmem. Ikonický Alfred Hitchcock natočil dost možná svůj nejslavnější snímek Psycho, o němž je asi zbytečné cokoli psát, Billy Wilder poslal do kin kultovní romantickou komedii Byt a westernová ikona John Sturges přepracoval původní námět Akiry Kurosawi do jednoho z nejoblíbenějších westernů historie, Sedmi statečných. Mladý, ale respektovaný Stanley Kubrick zhmotnil pod producentským vedením Kirka Douglase dodnes nejznámější verzi Spartaka, Spencer Tracy se společně s režisérem Stanley Kramerem přel s náboženskými tezemi ve skvělém soudním dramatu Kdo seje vítr a Frank Sinatra se dlouho před Georgem Clooneym představil jako Danny Ocean v Dannyho jedenáctce. Za zmínku ale stojí i celkem povedená verze Zániku domu Usherů od kultovního béčkaře Rogera Cormana, strašidelné Městečko prokletých, ambiciózní projekt Johna Waynea Alamo či drama Sestup Orfeův od skvělého Sidneyho Lumeta.

Na závěr ještě povinná odbočka do Asie, kde sice roku 1960 zase tolik globálně významných filmových děl nevzniklo, ale pár zajímavých a hodnotných snímků se přesto najde. Konkrétně v Japonsku se zrodila trojice filmů, která si diváckou pozornost rozhodně zaslouží - Krutý příběh mládí od režiséra Nagisa Oshimy byl významným přechodem z dosavadní stylistické tradice japonské kinematografie; Zlý chlap spí dobře je dalším hodnotným a mistrovsky zrežírovaným snímkem Akiry Kurosawi a konečně, cyklicky zauzlovaný a dialogů prostý Ostrov od Kaneta Šindóa představuje strhující a unikátní filmové vyprávění, které má stále co nabídnout a na které, stejně jako na všechny předchozí vyjmenované tituly, je příhodné si čas od času zavzpomínat.

Jaké jsou ale nejlepší filmy roku 1960 podle hodnocení vás, uživatelů Kinoboxu?