Kaneto Šindo

Ve filmu začínal r. 1934 jako navrhovatel výpravy. Později spolupracoval s Kendžim Mizogučim jako scénárista a od 1947 byl na několik let v této funkci spjat se známým hercem a režisérem Kimisaburou Jošimurou, s nímž se 1950 podílel i na založení levicově orientovaného Svazu moderního filmu. Přechodně působil i jako režisér na proletářské dramatické scéně. 1951 natočil svůj první film Aisai monogatari (Příběh milované ženy). 1952 se naráz zapsal do historie poválečné kinematografie jako tvůrce filmu Děti Hirošimy (Gembaku no-ko), v němž připomenul na příběhu učitelky tragický osud svého rodného města; film byl vyroben mimo rámec velkých produkčních koncernů z peněz japonských levicových organizací. 1953 natočil drama Naare (Lavina) a v příštím roce sociální drama Šukuzu (Příběh jednoho života) o rodičích, kteří z bídy donutí své dítě stát se gejšou. 1955 vytvořil film Dobu (Stoka), drama o vztahu společnosti k duševně zaostalému děvčeti, připomínající svým stylem De Sicův "Zázrak v Miláně". Při svých snahách vytvářet filmy s hlubší sociální výpovědí měl vždy nesnáze se získáním angažmá a z existenčních důvodů byl nucen spokojovat se většinou jen psaním scénářů pro druhé. 1959 se vrátil k filmové režii snímkem Smrtonosný mrak (Daigo fiikurjú maru), v němž ukázal na katastrofální důsledky pokusného výbuchu americké nukleární bomby v Pacifiku. 1961 natočil jen v exteriérech a bez dialogů svůj nejvýznamnější film o životě chudých rybářů Ostrov (Hakada no šima), za který získal Velkou cenu na MFF v Moskvě. 1963 režíroval další výlučný film Ningen (Člověk), v němž s naturalistickou důsledností vylíčil osudy čtyř hladovějících trosečníků na palubě rybářské bárky, dohnaných až ke kanibalství. 1965 natočil stejně naturalistickou metodou dramatický historický ph'běh Onibaba, odehrávající se v opuštěném lesním zákoutí uprostřed války, v němž ovdovělá matka a její dcera lákají a zabíjejí vojenské zběhy. 1966 filmový převod repertoární hry divadel Kabuki Akuto (Lumpové), 1967 drama muže, který po šoku z Hirošimy ztrácí sexuální potenci Honno (Impotence); film je známý v zahraničí též pod názvem "Ztracený sex". Pak natočil film Libido (Sei no kigen) o stárnoucím muži, jeho vztahu k rodině, zaměstnání a ke společnosti, 1968 hrůzostrašná balada ze 12. století o krvavé mstě matky a snachy za smrt syna a manžela ve válce Kuroneko; film je známý v zahraničí též pod názvem "Černá kočka". Pak Operace Negližé (Cujomuši onna to jowamuši otoko) o ženě nezaměstnaného horníka, která odchází za výdělkem do města a pracuje jako hosteska v baru, 1970 kriminální film o dvou ženách z ostrova, zatažených do vyšetřování vraždy Prokletý ostrov (Kagero), pak drama incestního vztahu syna k matce Šokkaku (Podivné sklony), 1971 byl autorem scénáře k filmu Kenži Fukasakiho "Pod vlajkou vycházejícího slunce", a natočil příběh o venkovském chlapci, který si ve městě odreagovává pocit osamělosti vražděním Dnes žít, zítra zemrit (Hadaka no džukjusai), 1972 drama slepé dívky z bohaté rodiny, jejíž oddaný služebník a ctitel se sám zbaví zraku, aby neviděl, jak jiný muž jí znetvořil tvář Sanka; filip byl uváděn též pod názvem "Okoto a Sasuke", 1973 Kokoro (Duše).