Po třech spolupracích s Rogerem Moorem natočil John Glen ještě dvě bondovky s Timothym Daltonem. A obě se velmi povedly, přesto bohužel patří mezi ty méně známé a trochu podceňované - stejně jako sám Dalton. Přitom v dnešní době jsou díky svému zemitému stylu mnohem "použitelnější" než minimálně polovina mooreovek, které v současnosti působí dojmem nenapínavých přeplácaných sebeparodických taškařic. Dech života je (podobně jako první moorovská "glenovka" Jen pro tvé oči) dalším návratem k studenoválečnickým špionážním hrátkám v duchu Srdečných pozdravů z Ruska, v nichž nejde o boj s šíleným boháčem, který chce zničit svět prostřednictvím nějaké super zbraně. Glen s Daltonem si evidentně sedli přinejmenším v akčních scénách, které ani po několika dekádách nejsou směšné, ale naopak stále hodně dynamické a napínavé, a Dalton v nich (na rozdíl od stárnoucího Moorea) působí velice přesvědčivě (kaskadéra určitě nepotřeboval tak často jako jeho předchůdce).
Pravděpodobně nejdrsnější bondovka je prvním regulérním bondovským revenge movie. V Povolení zabíjet nejde ani o špionáž, ani o záchranu lidstva, ale pouze o Jamesovu osobní pomstu za zmrzačení přítele, agenta CIA Felixe Leitera (David Hedison), a zavraždění jeho novomanželky. Za obojí je zodpovědný brutální narkobaron Franz Sanchez (Robert Davi). Na vážnější a realističtější přístup v případě bondovské série ale publikum na konci 80. let zřejmě ještě nebylo připraveno. Druhá daltonovka je díky zápletce (konečně) skutečně vypjatá, její záporáci nejsou úsměvně (pře)stylizované figurky, ale realisticky působící vrahové a kriminálníci (jednoho z nich hraje mladý Benicio Del Toro), je v ní hodně brutálních umrtí a ani akce už není "až tak" šílená, jak bývalo jeden čas zvykem. Ta přitom stále obsahuje hodně výborných momentů a velkolepý závěr s cisternami patří mezi nejlepší pasáže celé série. Skvělý film, jen nešťastně načasovaný - do Craigovy éry by hladce zapadl.