Nejen král zábavy a Valachů. Čím za svou kariéru překvapil čerstvý sedmdesátník Bolek Polívka?
Boleslav Polívka se narodil 31. července roku 1949 ve Vizovicích do rodiny nadšených ochotníků. Talent Boleslav podědil, když se již počátkem sedmdesátých letech začal věnovat činohře a pantomimě. S brněnským Divadlem Husa na provázku absolvoval během 70. a 80. let mnoho zahraničních cest a inscenací dle vlastních autorských předloh. Vystupoval s Jiřím Bartoškou, Miroslavem Donutilem a svým celoživotním přítelem a kolegou Jiřím Pechou. U tuzemského publika si Bolek Polívka vysloužil výjimečné postavení díky televizní Manéži, kde využil dar pantomimy a improvizace a dovednosti svých profesních přátel a kolegů.
Boleslav Polívka (*1949) „U filmu vás oblečou, nalíčí, učešou, zajistí vám bydlení i stravu. Je to zkrátka...
Milovník žen, velvyslanec Valašska (tituloval se jako samozvaný valašský král, kvůli čemuž se dostal až do soudní síně), moderátor, provozovatel farmy či vlastního divadla u diváků proslul jako bavič a představitel celé řady památných (nejen filmových) rolí. Na kontě jich má téměř dvě stovky; zmiňme například Pelíšky (1999), Dědictví aneb kurvahošigutntag (1992), ROMing (2007) nebo Skřítek (2005). Tak trochu neprávem se však zapomíná na Polívkův talent budovat drama a vážnou atmosféru.
Není náhodou, že z devíti nominací na Českého lva proměnil v ceněnou sošku dvě vážné charakterní role - za Zapomenuté světlo (1996) a Musíme si pomáhat (2000). Nominován byl též v roce 2015 za další "neveselou" roli v Domácí péči, kde se představil vedle vážně nemocné ženy v podání výjimečné Aleny Mihulové.
V čem tkví Polívkův talent a síla? Odpověď můžeme najít například v tomto článku uveřejněném 29. července 2009 na Novinkách. "Jak říkal Kopecký: Humor je ten nejlepší způsob, jak být smutný," tvrdí Polívka, jemuž je celý život inspirací klauniáda, komedie dell'arte i filmová groteska. S gustem ale také používá slova a záměrně překračuje hranice žánru, a nejen jeho. "Dokud se publikum směje, nemůžu si pomoci. Pro trošku legrace šel bych až na okraj," vysvětluje Polívka svůj sklon k určité škodolibosti..."