Retro recenze: Muži v naději - Bolek Polívka jako promiskuitní mentor a Jiří Macháček coby neschopný ťulpas

Ačkoliv Rudolfovi (Bolek Polívka) bylo už třiašedesát, pořád má slabost pro oblé křivky. Kdysi stavěl po světě horské dráhy, dnes se věnuje taxikaření, aby se snadno dostal z domu a měl čas na svůj koníček z nejoblíbenějších - ženy. Češky, Polky i Chorvatky, mladé i starší, útlé i kypré, brunety, blondýny i zrzky. Rudolfova fotografická sbírka ženských klínů momentálně kulminuje na čísle 138, přičemž její majitel ve svém zorném poli právě zaostřil přímo ideální kandidátku na trofej č. 139. Temperamentní slovenská tanečnice Šarlota (Vica Kerekés) má totiž všechno - mládí, smyslnost i touhu po dobrodružství.

To Rudolfova zetě Ondřeje (Jiří Macháček) momentálně trápí docela jiné starosti. Jeho žena Alice (Petra Hřebíčková) chce druhé dítě a jde na to s důsledností všech encyklopedických příruček světa, čímž z činnosti velmi radostné dělá povinnost velmi neradostnou. Ke všemu si nedávno společně pořídili malou rodinnou restauraci pod Karlovým mostem, kam se jim nedaří přilákat zákazníky, takže Ondřej celkem oprávněně podléhá dojmu, že ať se snaží sebevíc, úspěch a uznání nikde.

Rudolf radí jednoduchý lék - nevěru. Manžel si užije, což přinese nové impulzy i do poněkud rutinního manželského sexu, takže spokojenost je pak na všech stranách, mužově, milenčině i manželčině, o dětech narozených i zatím nenarozených ani nemluvě. Ostatně, ať se Ondřej podívá na svoji tchyni, tedy Rudolfovu ženu Martu (Simona Stašová), viděl snad ji někdy nešťastnou?

Pokud vám v době zaklínané slovem "krize" přijde do kin na jeden jediný film bezmála milion a čtvrt diváků, máte milion a jeden důvod i milion a jedno nutkání natočit jeho volné pokračování. Statistika s matematikou totiž v takovém případě hovoří jasně - ačkoliv je dvojka většinou slabší než jednička, protože to nejlepší už prostě bylo použito v jedničce, tržby dvojky jsou zpravidla lepší než u jedničky, protože divák už ví, na co jde, a tudíž se nemusí bát, že se spálí. V tomto směru je tedy úvaha producentů Tomáše Hoffmana a Jiřího Vejdělka po Ženách v pokušení obratem ruky natočit Muže v naději logická a správná, stejně jako scenáristova snaha příběh oproti jedničce pootočit o 180 stupňů velmi praktická a osvědčená. Udělal to třeba už Jaroslav Soukup v Discopříběhu č. 2, kdy z nezbedného syna učinil zodpovědného otce rodiny a z uvědomělého otce-samoživitele blouznivce chytajícího druhou mízu, a vlastně úplně totéž dělá i Vejdělek, prostě docela obyčejně překlápí karty.

V Ženách byla za bonvivánsky promiskuitní mentorku Eliška Balzerová, v Mužích jím je nonšalantně promiskuitní Bolek Polívka. V Ženách si o převýchovu říkala neschopná Lenka Vlasáková, v Mužích je stejné léčbě podroben obdobně nemožný Jiří Macháček. V Ženách do vyprávění vpadne nečekaná smrt, v Mužích jakbysmet atd. atd.

Něco se ale přece jen změnilo. V dobrém to, že vyprávění nepřešlapuje na místě jako Ženy, ale má nějaký vývoj a občas i spád, ve špatném, že střelivo páně scenáristovo už je poněkud slabší ráže, takže režisér hledá záchytné body, kde se dá - především se víc souloží, víc se prodávají romantická panoramata Prahy, víc se ohromuje luxusními interiéry a míň se hledí na logiku, takže rodina žijící na Staroměstském náměstí si chodí klepat koberce na Malou Stranu a autem se jezdí uprostřed všedního dne souložit do parku na Petřín. No nic, tvůrci asi doufají, že laskavý divák promine.

Škrábanců na nablýskaném laku je ale ještě mnohem víc. Muži v naději jsou víc upovídanější než Ženy v pokušení, proto z filmu často doslova leze literárnost a kavárenská apartnost mnohých promluv a dialogů, což je skutečnost, s níž si často neporadí ani ten sebelepší herec.

Bolek Polívka není neodolatelným gejzírem šarmu a vtipu, jak by si určitě režisér přál a divák čekal, ale spíš vyhaslou sopkou hledající stín svého včerejšího já.

Emoce (kromě nelíčeného strachu Jiřího Macháčka) jsou jen z vnějšku deklarované, protože ve skutečnosti tu nikdo nic neprožívá. Všichni jen tu lépe a tu hůře hrají scenáristovu často překombinovanou hru na škatulata, hejbejte se.

Hudba mě často doslova otravovala, jakoby příliš chtěla filmu pomáhat s jeho tempem a jakoby až příliš těžila ze svojí starší sestry v Ženách v pokušení.

A to radši nemluvím o morálním rozměru příběhu a stylu vyprávění, protože to je asi záležitost navýsost individuální. Zatímco některé ženy se cítily, cituji, "uslintaností Mužů v naději hluboce poníženy", jiným divačkám tento poněkud šovinistický pohled na soužití mužů a žen dělal evidentně dobře nejen v osrdí, ale i podbřišku.

Ač z toho velkou radost nemám, recenzi Mužů musím končit prakticky stejně jako recenzi Žen. Jiří Vejdělek jakoby si osvojil metodu posledních filmů Marie Poledňákové, které čím dál tím víc stojí na hezkých prostředích a atraktivních hercích. Zkrátka formu klade nad obsah. Není až tak důležité, co se říká, jako spíš jak a kde se to říká. Okořeníte-li to celé vtipem, divák si pak nejspíš ani nevšimne, že mu jako šišky do krku cpete jen stokrát omleté floskule. Situace znáte, pointy nečekáte, stačí, že se pořád něco děje, chytrosti se spíš bojíte, protože by vás za 150 Kč nutila přemýšlet, na happy end spoléháte. Ideální menu pro masy. Což - jak mě tak napadá - je vlastně také umění!

Hodnocení: 60 %

Průměr hodnocení ze všech recenzí najdete ZDE